Čís. 16582.

I pro nárok založený na nespravedlivém odsouzeni podle zákona ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z. platí všeobecné zásady o náhradě škody a musí i z něho vyvozovaná škoda býti ve skutečné příčinné souvislostí s odsouzením. Nestačí, že vynesený pravoplatný trestní rozsudek byl odsouzenému jen podnětem postupu majícím v zápětí škodu, jejíž strůjcem byl však sám poškozený.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1937, Co I 25/37.)
Žalobce byl pravoplatně odsouzen pro zločin podvodu podle §§ 197 a 199 a) tr. zák., spáchaný tím, že se ve vlastní trestní věci pro zločin zpronevěry ucházel u Emanuela Č. o křivé svědectví, a to k nepodmíněnému trestu žaláře na dobu jednoho měsíce, doplněného postem. Dne 10. října 1930 byl vyzván k nastoupení trestu, avšak na jeho žádost byl mu dne 4. prosince 1930 povolen odklad trestu do 2. ledna 1931. Dne 9. ledna 1931 žádal o další odklad trestu. Po zamítnutí žádosti o milost byl žalobce dne 11. května 1934 soudem vyzván, aby trest do 8 dnů nastoupil. Dne 1. února 1935 byla žalobci na jeho žádost povolena obnova trestního řízení a žalobce byl téhož dne zproštěn obžaloby vznesené na něho pro zločin §§ 197 a 199 a) tr. zák. Tvrdě, že byl v době, kdy byl vyzván k nastoupení trestu (11. května 1934) zaměstnán jako ponocný u Š. závodů v K. s platem 275 Kč, kteréžto zaměstnání bylo jeho jediným zdrojem příjmů, že podle pracovního řádu platného v dotčených závodech musí býti dělník, který je déle než 14 dní vězněn, ihned bez výpovědi propuštěn, a že vida, že mu nezbude než nastoupiti trest, dal dne 14. května 1934 ze zaměstnání výpověď a zaměstnání opustil, aby mohl nastoupiti trest, domáhá se žalobce podle zákona ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z. na žalovaném státě náhrady mzdy 270 Kč týdně od 4. července 1936 s příslušenstvím a dále částky 30800 Kč jako mzdy za dobu od 13. května 1934 do 4. července 1936. Vrchní soud zamítl žalobu. Důvody: Na žalobci bylo, aby dokázal, že byl nespravedlivě odsouzen pro trestný čin, že mu tím vznikla škoda a že mezi obojím je příčinná souvislost. Že byl žalobce nespravedlivě odsouzen, o tom nemůže býti pochybnosti, uváží-li se, že mu byla povolena obnova trestního řízení a že byl pro čin, pro který byl původně odsouzen, obžaloby zproštěn. Možno také beze všeho připustiti, že žalobce byl ztrátou zaměstnání poškozen. Než mezi obojím není příčinné souvislosti, neboť žalobce nebyl ze zaměstnání propuštěn snad důsledkem nespravedlivého odsouzení, nýbrž opustil zaměstnání sám dobrovolně a předčasně v době, kdy tak učiniti nemusil. Je nesporno, že žalobce byl vyzván k nastoupení trestu do 8. dnů dne 11. května 1934, že ono vyzvání bylo vypraveno dne 12. května 1934, takže je žalobce nedostal dříve než dne 13. května 1934. Podle toho měl žalobce k nastoupení trestu čas do 21. května 1934. Dne 17. května 1934 podal však žalobce, jak sám tvrdí, žádost za odklad trestu, kterou odůvodnil tím, že podal žádost o obnovu. Jeho zakročení bylo úspěšné. Nemusil tedy jíž dne 14. května 1934 ze zaměstnání sám vystupovati a učinil-li tak přece, učinil tak na vlastní vrub.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o to, zda je správný právní závěr vrchního soudu, že mezi nespravedlivým odsouzením a škodou žalobou domáhanou není příčinná souvislost. Je nespornou skutečností, že žalobce byl na základě provedené obnovy trestního řízení pravoplatně osvobozen, aniž došlo k výkonu trestu. Základem žalobcova nároku je ztráta jeho zaměstnání, ke které však nedošlo podle vlastního přednesu žalobcova na základě jeho odsouzení, nýbrž proto, že on sám služební smlouvu vypověděl a tak ji zrušil o své vlastní újmě. Odsouzení samo tedy nebylo příčinou ztráty zaměstnání žalobcova, nýbrž bylo jen podnětem ke kroku náležitě neuváženému. I pro nárok založený na nespravedlivém odsouzení platí všeobecné zásady o náhradě škody; musí tedy i z něho vyvozovaná škoda býti ve skutečné příčinné souvislosti a nestačí, že vynesený pravoplatný rozsudek byl odsouzenému podnětem postupu, které znamená sice jeho škodu, které však byl sám strůjcem, když skutečnost prokázala, že škoda mu hrozící by nebyla nastala, kdyby nebylo ukvapeného žalobcova postupu. Právní posouzení stavu věci, jak se stalo prvým soudem, je tedy správné.

Citace:

č. 16582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 810-812.