Čís. 12001.
Odvozován-li nárok na náhradu škody proti obci v Čechách z toho, že žalovaná obec, dodávajíc na týdenní trh potřebnou váhu, nezajistila tuto váhu a vozík, na němž byla upevněna, takovým způsobem, by se vozík nemohl zvrátiti a váha nemohla spadnouti, jde o nárok ryze soukromoprávní, nikoliv o nárok podle § 37 obecního zřízeni pro Čechy.
(Rozh. ze dne 20. října 1932, R I 815/32.)
Žalobkyně domáhala se na žalované obci v Čechách náhrady škody, čerpajíc svůj nárok ze skutečnosti, že byla na trhu zraněna váhou, kterou žalovaná obec pro tržní účely za úplatu propůjčuje a která, ježto nebyla řádně na dvoukolovém vozíku opatřena, se s vozíku smekla právě, když se na ní vážilo a spadla jí na nohu. Námitku nepřípustností pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl, zrušil celé zřízení pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Podle obecního zřízení pro Čechy (zákon ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 zem. zák.) patří k samostatné působnosti obcí i výkon místní policie, která v sobě zahrnuje mimo jiné i dohled na míry a váhy [§ 28 (4)]. Aby mohly obce tuto tržní policii s úspěchem vykonávati, jest jim přiznati právo k opatřením, která jim splnění tohoto úkolu umožňují. K těmto opatřením patří i pořízení vlastni váhy, jakž stanoví zákon ze dne 19. června 1866, čís. 85 ř. zák. Žalobkyně odvozuje tudíž náhradní nárok ze zanedbání místní policie. Nárok takový, pokud jde o jeho důvod, patří však podle ustanovení § 37 ob. zřízení před úřady správní a soudy rozhodují jen o jeho výši, když bylo právoplatně správní cestou rozhodnuto, že nárok takový jest důvodem po právu. Že zřízení obecní váhy a její propůjčení pro účely tržní má povahu veřejnoprávní, uznává i soud procesní, míní však, že vážení samo se zakládá na smlouvě o dílo, a je proto názoru, že žalobnímu nároku pořád práva není zatarasen. V tom s ním však nelze souhlasiti. Opatření váhy nelze ód vážení samého, jak činí napadené usnesení, oddělovati, poněvadž obé tvoří jeden celek a nárok na odměnu za vážení se nezakládá na smlouvě soukromoprávní (na smlouvě o dílo), nýbrž je to poplatek veřejnoprávní, prýštící ze zákona ze dne 19. června 1866, čís. 85 ř. zák. (§ 6).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Pro rozhodnutí otázky přípustnosti pořadu práva pro žalobní nárok záleží na tom, zdá žalující vytýká žalované obci zanedbání povinnosti veřejnoprávní, či soukromoprávní (čís. 7059 a 8496 sb. n. s.). V souzeném případě žalující strana neodvozuje náhradní nárok z toho, že žalovaná obec zanedbala některou z povinností místní policie, uloženou jí podle § 28 čís. 4 obecního zřízení pro Čechy, nýbrž z toho, že žalovaná obec, plníc tuto povinnost a dodávajíc na týdenní trh potřebnou váhu, nezajistila tuto váhu a vozík, na němž byla upevněna, takovým způsobem, by se vozík nemohl zvrátiti a váha nemohla spadnouti. Žalující dovozuje tedy náhradní nárok ze zanedbané povinné opatrnosti, kterou jest každý povinen se zřetelem na tělesnou bezpečnost třetích osob. Důvod ten jest důvodem ryze soukromoprávním, založeným na ustanovení třicáté hlavy obecného občanského zákona, a nárok jest tedy nárokem ryze soukromoprávním, nikoli nárokem podle § 37 obecního zřízení pro Čechy. Okolnost, že se orgánové žalované obce dopustili tvrzené neopatrnosti při výkonu veřejnoprávním, za nějž v souhlasu s rekursním soudem jest považovali vážení na váze přistavené obcí na trh k veřejnému používání a tedy ke kontrole správnosti váhy na trhu prodávaného zboží, nečiní žalobní nárok nárokem veřejnoprávním. K rozhodování souzeného sporu jsou tedy povolány řádné soudy podle § 1 j. n.
Citace:
č. 6430. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 608-609.