NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13139.

Trestním rozsudkem odsuzujícím žalované pro zločin krádeže podle §§ 171, 174 odst. 1. písm. c) tr. zák., třebaže jest v něm zjištěno, že krádeže byly spáchány v době tísně, která okradené zvlášť postihla, totiž pleněni jeho obchodu, není způsobem vížícím procesní soud zjištěno, že se žalovaní sůčastnili plenění společně a že byli s útočící společností a tím i mezi sebou spojeni myšlenkou společného útoku a bezmocnosti poškozeného.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1933, Rv II 291/32.)
Žalobce domáhal se na žalovaných, by byli uznáni povinnými nahradili žalobci rukou společnou a nerozdílnou škodu, jež byla žalobci způsobena pleněním zástupem lidí, mezi nímž prý byli i žalovaní. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Jak vidno z trestních spisů byli žalovaní jednotlivě odsouzeni jen pro zločin krádeže podle §§ 171, 174 I c) tr. zák., spáchané v době tísně, která okradeného potkala pleněním jeho obchodu. U žádného ze žalovaných nebyl při tom zjištěn znak krádeže ve společnosti a u každého z nich bylo v trestním rozsudku zjištěno, že škoda jeho činem způsobená byla nahrazena. V této při jde však o náhradu škody vzešlé žalobci násilným vpádem celého zástupu lidí do jeho obchodu, dvora i bytu a bylo proto na žalobci, by dokázal, že žalovaní jakožto členové mnohohlavého davu měli společnou účast na násilném vpádu. Ale tento důkaz se žalobci nezdařil. Prvý soud má správně za zjištěno, že žalovaní nevnikli násilně do domu a, obchodu žalobcova s drancujícím davem a nejednali ani společně ani ve společném zlém úmyslu, nýbrž každý na svůj vlastní vrub, a prvý soud zdůvodnil též případně, že vzhledem k ustanovení §§ 1301, 1302 obč. zák. žalovaní neodpovídají solidárně za celkovou škodu žalobci rabováním způsobenou. Na tom nic nemění zjištění trestních rozsudků, že každý ze žalovaných spáchal krádež v době žalobcovy tísně, neboť tím není vysloveno, že u žalovaných šlo o společný bezprávný čin po smyslu §§ 1301 a 1302 obč. zák. Žalovaní neodpovídají proto za spoušť spáchanou mnohohlavým davem, nýbrž odpovídali by jen za škodu, kterou každý z nich na svůj vrub, byť i úmyslně, způsobil; tato škoda byla ovšem, jak nesporně zjištěno, žalobci již svého času nahrazena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle § 268 c. ř. s. jest procesní soud vázán obsahem odsuzujícího nálezu trestního soudu jen co do otázky, zda a který trestný čin byl prokázán, a pokud jím byla zjištěna příčinná souvislost mezi trestným činem a poškozením. Žalovaní byli odsouzeni pro zločin krádeže podle §§ 171, 174 odst. I písm. c) tr. zák. I když rozsudky zjišťují, že krádeže byly spáchány v době tísně, která okradeného zvláště postihla, totiž plenění jeho obchodu, není tím způsobem vížícím procesní soud zjištěno, že žalovaní se účastnili plenění společně a že byli s útočící společností a tím i mezi sebou spojeni myšlenkou společného útoku a bezmocnosti poškozeného. Poněvadž se žalobce domáhá náhrady škody, způsobené mu pleněním jeho obchodu, není příčinné souvislosti mezi trestným činem, pro který byli žalovaní odsouzeni, a poškozením. Neuznaly-li nižší soudy žalobní nárok co do důvodu za oprávněný, neměly příčiny by zjišťovaly výši škody žalobcem tvrzené.

Citace:

Čís. 13139. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 686-687.