NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 2441.

Bylo-li v době vázaného hospodářství obilím umluveno pachtovné
dle maximálních cen obilí v době splatnosti, jsou rozhodny po uvolnění
obchodu s obilím (nařízení ze dne 30. června 1921, čís. 224 sb. z. a n.) ceny bursovní.
(Rozh. ze dne 28. března 1923, Rv I 648 22.)
Žalobkyně propachtovala v roce 1919 žalovanému pozemek za určité pachtovné. Nálezem smírčího soudu ze dne 26. října 1920 bylo uznáno za přiměřené pachtovné z pozemku, žalovanou stranou zpachtovaného, 150 kg pšenice nebo žita z 1 korce polí v ceně maximální. Žalovaný zaplatil také pololetní pacht, splatný dne 1. dubna 1921 dle maximální ceny v době té platící. Vzhledem k nařízení ze dne 30. června 1921, čís. 224 sb. z. a n. domáhala se žalobkyně rozdílu mezi cenou bursovní a maximální. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Maje za to, že maximální ceny nařízením ze dne 30. června 1921 čís. 224 sb. z. a n. zrušeny nebyly, a pouze platnost jejich obmezena byla na případy výkupu obilí státem vzhledem k úplně jasnému znění tohoto nařízení, zejména §§ 1 a 2 třetí odstavec uvedl dále v důvodech: Jedná se o otázku, zdali částečným zrušením maximálních cen, —totiž pro soukromý obchod — zrušena byla platnost smíru (nálezu smírčího soudu), pokud se týče náhrady za obilí jménem pachtovného zaplacené. Na otázku tu jest odpověděti záporně, neboť není závady, by maximální ceny, i když v soukromém obchodě více neplatí, nemohly tvořiti předmět soukromoprávních smluv, a to nyní právě tak, jako v čase ujednání smíru mezi stranami. Jak soud zjistil, strany ve smíru ze dne 30. září 1920 ujednaly, že pachtovné, smírčím soudem ustanovené, bude směrodatným i pro všechna další zbývající léta. Smírčí soud pak ustanovil jako náhradu za množství obilí, určeného za pachtovné, maximální
cenu. Maximální cena dosud bezvýhradně zrušena nebyla, a bylo proto žalobu zamítnouti. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Ve věci samé muselo býti odvolání vyhověno. Nelze přisvědčiti názoru prvého soudce, že dosud platí pro obilí ceny maximální přes ustanovení
nařízeni ze dne 30. června 1921, čís. 224 sb. z. a n. Ceny v nařízení tom uvedené nejsou cenami maximálními, nýbrž pouze přejímacími, za něž
pro nejchudší vrstvy lidu stát potřebné obilí opatřuje, nejsou to ceny všeobecné, bezvýjimečně pro každého závazné, nýbrž obmezeny jsou na malou část úrody, kdežto ostatní obilí může za libovolnou cenu na volném trhu býti prodáváno. Ony ceny přejímací nejsou, jako byly ceny
maximální, naprosto závazné, jichž překročení bylo po případě i trestními soudy stiháno. Nelze proto stotožňovati ceny, uvedené v citovaném nařízení, s cenami maximálními. Dřívější maximální ceny pro obilí jsou nyní již zrušeny uvedeným nařízením ze dne 30. června 1921 čís. 224 sb. z. a n. A ježto jest nesporným, že dle smlouvy pachtovní z roku 1919 a právoplatného nálezu rozhodčího soudu ze dne 26. října 1920 žalovaný jest povinen žalobkyni na pachtovném ročně 150 kg pšenice
neb žita po jednom korci odváděti vždy 1. dubna a 1. října každého hospodářského roku, který počal 15. zářím 1918 a obilí se čítalo v tehdejší, roku 1920 platí vší maximální ceně, možno dne 1. října 1921, když maximální ceny již neplatily, čítati obilí pouze v ceně, jaká se za obilí
v ten čas stržila, v ceně, jakou obili skutečně ve volném obchodě mělo. Cena ta jest na pražské burse znamenána a, když jest nesporným, že 1. října 1921 bylo žito znamenáno v nejnižší ceně 370 Kč a spachtované pole jest 1 1/4 korce velké, činilo pachtovné k 1. říjnu 1921 splatné
349 K 65 h, žalovaný před podáním žaloby zaplatil žalobkyni 150 Kč a musel proto v omezené částce 199 Kč 65 h povinným uznán býti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc po právní stránce zcela správně a odpovídají také rozhodovací duvody napadeného rozsudku v podstatě zákonu a věci, pročež se dovolatel prostě na ně odkazuje. Na vývody dovolání se podotýká: Jde o výklad nálezu rozhodčího soudu, »že uznává
za přiměřené pachtovné 150 kg pšenice nebo žita z jednoho korce polí,
čítaje žito a pšenici za maximální ceny, tedy za letošní rok 1 q za
140 Kč.« Dlužno připustiti, že nález tento stal se poněkud nejasným
tím, že vládním nařízením ze dne 30. června 1921, čís. 224 sb. z. a n. byl dnem 1. července 1921 počínaje uvolněn pro celé státní území s výjimkami tam blíže uvedenými, zde však v úvahu nepřicházejícími, obchod veškerými plodinami zemědělskými a výrobky z nich, což rozhodčí, vydávajíce nález, ovšem neměli na zřeteli. Dlužno však vykládati rozhodčí výrok tak, aby odpovídal tomu, co rozhodčí, vydávajíce nález,
skutečně měli na mysli, a tomu vyhovuje právě napadený rozsudek. Sám
dovolatel zastával v odvolacím řízení stanovisko, že výrok rozhodčího
soudu nahražuje smlouvu pachtovní, a dlužno tedy při jeho výkladu
vzíti zřetel také na zvyklosti poctivého obchodování (§ 914 obč. zák.), tu však je z nálezu, béře-li se v souvislosti, zřejmo, že hlavní směrnici
pro zjištění přiměřeného pachtovného nebyl určitý peníz, nýbrž určité množství obilí, tedy jeho vnitřní hodnota, z čehož plyne, že vůdčí myšlenkou bylo, že pšenice a žito se mely čítati za cenu, za kterou bylo je lze zciziti. V době vydání nálezu rozhodčího to byla cena maximální. Po zrušení maximálních cen shora uvedeným zvláštním nařízením jest to
cena, která se vytváří ve volném obchodování, tedy zde cena bursovní
a nevadí, že v nálezu rozhodčím o ní nebylo výslovně zmínky. Odvolací
soud vzal za základ výpočtu této ceny zcela správně bursovní cenu
k 1. říjnu 1921, neboť druhá polovice pachtovného, jež jest předmětem
žaloby, byla splatná dle souhlasného udání stran dne 1. října 1921 a tím
jest zároveň vyvrácena námitka dovolatelova, že by tímto výkladem
výroku rozhodčího soudu byl vydán na pospas libovůli žalující strany.
Za toho stavu věci netřeba se obírati otázkou, zda neměla cena 140 Kč
za 1 q pšenice (žita), stanovená v nálezu pro rok 1920, snad platiti také
pro příští léta. Poukazuje-li dovolatel ještě k tomu, že se pachtovné
platilo pololetně pozadu vždy dne 1. dubna a dne 1. října, děje se mu
shora uvedeným výkladem rozhodčího výroku tím méně křivda, uváží-li
se, že vzhledem na uvolnění sklizně roku 1921 dle shora citovaného
vládního nařízení ze dne 30. června 1921, čís. 224 sb. z. a n., mohl obilí z pachtovaných pozemků prodati za cenu trhovou, takže by byl obohacen, kdyby oněch 150 kg pšenice (žita) za jeden korec odvedl žalobkyni v ceně menší, totiž v přejímací ceně dle §u 2 (3) vládního nařízení ze dne 30. června 1920, čís. 224 sb. z. a n. Že se při výpočtu vzala z cen zde v úvahu přicházejících cena nejnižší, rovněž nemůže dovolateli nijak býti na újmu.

Citace:

Rozhodnutí č. 2441. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 541-543.