Čís. 1632.

Tím, že nalézací sond pojal v rozsudku v okruh skutkových zjištění a z nich odvozených úvah skutečnosti, jež při hlavním přelíčení se vůbec nevyskytly, a použil jich k odůvodnění výroku o skutečnostech rozhodných, může býti založena zmatečnost nedostatku důvodů dle §u 281 čís. 5 tr. ř.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, Zm II 104/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Olomoucí ze dne 1. října 1923, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 176 II. c) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle §u 281 čís. 3 a 5 tr. ř. nelze přiznali úspěchu. Důvod prvý shledává stížnost v tom, že rozsudek dovolává se svědeckých výpovědí otce obžalované a jejích bratří, ač tito při hlavním přelíčení odepřeli vypovídati, použivše dobrodiní §u 152 tr. ř., a přes to, že protokoly těchto osob, sepsané za vyhledávání, nebyly při hlavním přelíčení čteny. Již z tohoto vývodu jest zřejmo, že nebyl při hlavním přelíčení porušen předpis §u 152 tr. ř. a že tudíž zmateční stížnost patrně jen omylem dovolává se zmatečnosti dle čís. 3 §u 281 tr. ř., ve skutečnosti však má na mysli zmatečnost dle čís. 5 téhož §u, chtějíc vytknouti nikoliv snad vadu řízení ve smyslu §u 281 čís. 3 tr. ř., nýbrž vadu, nastavší teprve v rozsudku a to tím, že nalézací soud v něm v okruh skutkových zjištění a z nich odvozených úvah pojal skutečnosti, kteréž při hlavním přelíčení se vůbec nevyskytly, a použiv jich k odůvodnění výroku o skutečnostech rozhodných, přivodil tím naprostý nedostatek důvodu pro tento výrok. Dlužno přisvědčiti stížnosti, že soud nalézací skutečně pochybil, když k odůvodnění svého přesvědčení o vině obžalované použil také výpovědi otce a jejích bratří a že dokonce octnul se i v rozporu se spisy, když prohlásil, že tito v dřívějším řízení dosvědčili okolnosti, v rozsudku uvedené, kdyžtě ze spisů zřejmo, že i za vyhledávání byli slyšeni jako obvinění. Přes to však nelze v této vadě shledávati zmatečnost ani dle čís. 5 §u 281 tr. ř. a to proto, že skutkovou okolnost, kterouž rozsudek z jejich výpovědí vyvodil, nelze považovati za rozhodnou. Rozsudek totiž odůvodňuje přesvědčení Soudu nalézacího, že obžalovaná prádlo s vojenskými značkami odcizila v záložní nemocnici, celou řadou jiných skutečností, totiž že věci tyto podle značek zcela nepochybně z této nemocnice pochází, že obžalovaná v téže nemocnici byla zaměstnána jako ošetřovatelka a měla k nim přístup, že věci ty byly při domovní prohlídce u rodičů obžalované za přítomnosti obžalované nalezeny v kutru a že obžalovaná označila je četníkovi výhradně za svůj majetek, prohlásivši, že si je obstarala na výbavu. Skutečnost, že otec a bratři obžalované, ač se při hlavním přelíčení vzdali svědectví, v dřívějším řízení dosvědčili, že věci v kufru nalezené jsou vlastnictvím obžalované, uvádí rozsudek jen ku odůvodnění přesvědčení nalézacího soudu, že nezasluhuje víry pozdější tvrzení obžalované, že její doznání, jež učinila četníkovi, nebylo správným a že je učinila jen v rozespalosti a ve snaze, četníka se zbaviti. Ježto však rozsudek i toto přesvědčení odůvodnil dále ještě skutečností, že obžalovaná své údaje o původu těchto věcí za řízení trestního opětně pozměnila, jakož i výslovným poukazem na skutečnost, že přece věci, o něž jde, právě obžalovaná měla příležitost si přisvojiti, jsouc v nemocnici zaměstnána, jest zřejmo, že skutečnost, z výpovědí otce a bratří obžalované vyvozená, měla pro nalézací soud význam zcela podružný a nebyla tudíž ani jím pro posouzení věci za podstatnou považována.

Citace:

č. 1632. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 376-377.