NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Navrhováno-li cizozemcem proti firmě mající bydliště v cizozemsku, prozatimní opatření ohledně věcí, nacházejících se v obvodě některého rakouského soudu okresního, ...

Glosy a aktuality.

K otázce vydání soudního deposita správci židovského podniku.

Uložení k soudu ve smyslu § 1425 obč. zákona bylo v poslední době značněji používáno. Je to následkem toho, že židovské podniky byly svěřeny t. zv. komisařským správcům (kommisarische Leir) a důvěrní¬ kům (Treuhänder), zvaným někdy správce k věrné ruce, nebo zplnomocněný správce. Dlužník takové firmy totiž nevěda, zda má platiti tomuto správci či dosavadnímu židovskému majiteli, skládá svůj dluh k soudu. Jinde bylo řečeno (Cerman v Sedláček-Roučkově Komentáři obč. zák., k § 1425, VI. díl, str. 289), že sice přijetí deposita dle § 1425 obč. zák. provádí soudce nesporný, avšak ten zkoumá pouze, zda ukladatel uvádí nějaký důvod pro takové přijetí; zda však skutečně takto jest přijetí objektivně odůvodněno a tedy zda se skládá k soudu po právu, náleží do řízení sporného (1. c. str. 291, rozh. Vážného sb. č. 12871).
V důsledku tohoto názoru bude musit nesporný soudce přijmouti do soudního deposita takový obnos, o němž tvrdí ukládající dlužník, že neví, zda jej má plniti dosavadnímu židovskému majiteli anebo komisařskému správci. Platí to i nyní, když jest jisto, že podle nařízení říš. komisaře pro sudetsko-německé území z 19. I. 1939 (str. 149 jeho věstníku), nařízení z 3. XII. 1938 (str. 1709 Říš. zákoníku, viz i Právní prak se, IV. roč., str. 34—35) a konečně § 9 nařízení říš. protektora z 21. VI. 1939, str. 45 Věstníku říš. protektora resp. § 15 jeho prováděcího výnosu z 8. XII. 1939, str. 322, jsou komisařští správci resp. důvěrníci (Treuhánder) výlučně oprávněni přijímati placení pohledávek svěřeného židovského podniku. Jest sice obava dlužníkova, že by placením správci takovému si způsobil obtíže (Krčmář: Obligační právo, III. vyd., str. 131), zřejmě neodůvodněna, leč právě rozhodnutí o tom, zda jest odůvodněna či nikoliv, náleží jenom soudci spornému.
Tato otázka nebude míti arci tak značného praktického významu. Za to důležitější bude rozhodnouti, komu a v jaké cestě jest uloženou částku vydati.
Shora citované předpisy dávají jednoznačnou odpověď na prvou otázku: Jakmile jest vyloučeno vrácení deposita ukladateli— o tom viz uvedený komentář str. 288 — jest možno vydati depositum jedině komisařskému správci resp. důvěrníku (Treuhänder) a nikdy židovskému majiteli. Potud se stotožníme s dopisem říšského protektora z 24. ledna 1940, č. XVl E II 114/40, sděleným ministerstvem spravedlnosti 10. II. 1940 pod č. 5262/40-21.
Obtížnější bude otázka, zda takto vydává soudní depositum soudce nesporný či sporný. Na uvedeném místě bylo vysloveno, že nesporný soudce může vydati depositum pouze podle shodného návrhu všech účastníků. To se srovnává s názorem nejvyššího soudu, že pouze sporný soudce jest povolán rozhodnouti, zda odpor ukladatele proti vydání jest oprávněn (rozh. č. 11 940 sb. Vážného). V uvedeném dopise říšského protektora jest zmíněn případ arci potud odlišný, že vydání soudního deposita neodporoval ukladatel, nýbrž židovský majitel spravované firmy, tedy dosavadní věřitel. Odkaz na pořad práva i v takovém případě, jest kryt názorem rozhodnutí nejvyššího soudu č. 4909 Vážného sbírky, dle něhož v případě odporu kteréhokoliv z účastníků jest vyloučeno, aby otázku vydání deposita řešil soudce nesporný.
V uvedeném dopise obrací se úřad říšského protektora proti takovému odkazu na pořad práva, jež vyslovil nejvyšší soud v rozh. č. j. R. 1446/ 38. Úřad říšského protektora tu uvádí, že právě vzhledem k shora citovaným předpisům není otázka, zda komisařský správce židovského podniku má výlučné disposiční právo, otázkou spornou, neboť bylo jasnými zákonnými ustanoveními bezesporně v tomto smyslu zodpověděna resp. autenticky vyložena dopisem říšského protektora z 8. VII. 1939 XVI. Gen. 381/39 a výnosem ministerstva spravedlnosti z 27. VII. 1939, č. 797/39-12. Dále se v dopise tom praví, že účastníci nesporného řízení mohou býti odkázáni na pořad práva, když jest třeba rozhodnouti o sporných otázkách.
K obsahu tohoto dopisu bylo by možno především uvésti, že názor tam vyslovený nebrání, aby soudce nesporný odkázal na pořad práva komisař, či zplnomocněného správce resp. důvěrníka (Treuhänder), jestliže jest sporno, zda osoba, jež se takto označuje, ve skutečnosti jest či není takovým správcem. Neboť tu jde nikoli o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou. Platí pak tu pro nesporného soudce předpis § 25, odst. 2. zákona Č. 100/31 Sb., že lze účastníky odkázati na řízení sporné.
Nejde-li o otázku takto skutkově spornou, nýbrž o právní posouzení, zda osoba, jež skutkově jest nesporně správcem komisařským či důvěrníkem, je podle platných předpisů legitimována k vydání deposita, nebyl by v nesporném řízení odkaz na právní pořad na místě. Neboť tu může nesporný soudce otázku tu, jež se jeví výlučně otázkou právní a contr. otázky skutkové, řešiti zcela tak, jako by tak učinil soudce sporný. Zdálo by se tedy, že ve valné většině případů má zmíněný již dopis říšského protektora pravdu. Neboť většinou asi židovský majitel firmy nebude popírat skutkově, že osoba žádající depositum co správce (komisařský atd.), jím skutečně jest, nýbrž bude se stavěti proti názoru, že komisařský či obdobný správce má výlučnou disposici majetkem židovského podniku a tedy i deposita.
Věc má arci jinou závadu. Jako všechna ustanovení zákona č. 100/31 Sb., platí i § 25 jen pro případy, kdy soud má postupovat! v řízení nesporném (§ 1, odst. 1 cit. zákona). Proto také úřadem říšského protektora nepříznivě kritisované rozhodnutí nejvyššího soudu č. j. R I 446/39 vychází ze stanoviska, že jde o »sporné nároky, pro něž nikde není předepsáno výslovně řízení nesporné«. Stanovisko to jest převzato a doslova citováno z uvedeného komentáře (str. 291), jenž je čerpal z neuveřejněného rozhodnutí nejvyššího soudu č. j. R I 1160/36, jež arci nejedná ex professo o soudním uložení. Protože pak nesporný soudce není povolán řešiti otázku vydání soudního deposita, pokud se na něm účastníci neshodnou, nesmí přes odpor kohokoli z nich je vydati, byť považoval otázku, zda jest žadatel k, vydání oprávněn za zcela nespornou.
S tohoto jedině podle dosud platného práva odůvodněného hlediska nelze se s názorem uvedeného dopisu úřadu říšského protektora stotožniti. Směšuje se tam dvojí význam slov sporný a nesporný. Nejvyšší soud odkazuje tu na pořad práva ne proto, že by otázku oprávnění správcova k přijetí deposita považoval za spornou (streitig), nýbrž že ji považuje sice za naukově nespornou (unstreitig), ale za vyloučenou z nesporného řízení (freiwillige Gerichtsbarkeit, Verfahren ausser Streitsachen), a náležející do řízení sporného, na pořad práva (Streitverfahren, Rechtsweg). Podobnost slovní neznamená tu obdobu věcnou.. Není v našem právním řádě nikde řečeno, že nesporné, nepopřené nároky řeší vždy soudce nesporný, vždy to by nemohlo dojíti k rozsudkům pro uznání, k soudnímu smíru atd. a naopak, že sporné nároky musí vždy přijíti na pořad práva, jak patrno na př. z řízení o výchově manžel. dětí (§ 142 obč. z.), o určení věna (§§ 1220, 1221 obč. zák.) atd.
Zákonodárným důvodem onoho dopisu jest obava, aby při svévolném odporu židovského majitele se odkazem na právní pořad se věc neprotáhla, řízení nezdražilo a hlavně aby provoz podniku netrpěl, čímž by byl ohrožen státní zájem, v němž plní ustanovení správci svůj úkol. Podle našeho právního nazírání nesmí však státní zájem přiměti soudce k tomu, aby se uchýlil od právního předpisu. Přidržujíce se toho, co o poměru našich soudů k říšskoněmeckému způsobu výkladu právních předpisů uvádí Pužman (Právní prakse, roč. III., str. 177—178), nemůžeme než teoreticky trvati na názoru nejvyššího soudu pod č. j. R I 446/39. Bude na úřadech říšskoněmeckých, chtějí-li dosíci urychleného vydání soudních deposit komisařským a obdobným správcům, aby použili čl. 5, odst. 5 výnosu č. 75/39 Sb. a suplovali odkaz našich soudců na pořad práva svým příkazěm k vydání deposita takovému správci.
Na tomto stanovisku nemůže nic změniti ani to, co uvádí nejnověji Dr. Ladislav Hanuš v Soudcovských Listech (seš. 4, str. 94—95, seš. 5, str. 116—118).
Jest mu sice dáti za pravdu, že není dnes pochybnosti, kdo má nárok na t. zv. židovské depositum; ale to nás nepřesvědčuje o tom, jakým druhem řízení jest o tom rozhodovati. I jiná rozhodnutí řízení sporného jsou na místě, ač jest zcela jasno, kdo má právo: stačí, že druhá strana toto sebe jasnější právo popírá a zákon nepřikazuje věc výslovně do řízení nesporného. Že takovýmto výslovným přikázáním není citovaný dopis říšského protektora, plyne již ze způsobu jeho publikace, jež se stala pouze docela interní cestou. Proto v tomto směru nás uvedený článek nepřesvědčil. Vycházejíce z toho, co uvedl Dr. Pužman o výkladu právních předpisů autonomními orgány za nových poměrů v Právní praksi 1. c., musíme trvati i nadále na výkladu, že přes odpor účastníků může »židovské« depositum komisařskému správci vydati jen soudce sporný.
Jiří Cerman.

Citace:

K otázce vydání soudního deposita správci židovského majetku. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 235-238.