Čís. 9641.

Byla-li odevzdací listina podle souhlasného návrhu (dvou) dědiců doručena jednomu z nich, jenž si nestěžoval, stala se právoplatnou ohledně všech (obou) dědiců.
Pozůstalostní soud byl povinen zajistili odkaz nezletilcův již před vydáním odevzdací listiny, třebas dědici popírali platnost posledního pořízení, jen když pozůstalostní soud shledal, že poslední pořízení vyhovuje po formální stránce zákonu. Tím není zabráněno dědicům, by se — Čís. 9641 —
222
za podmínek § 228 c. ř. s.nedomáhali zápornou určovací žalobou výroku, zda poslední pořízení jest z důvodu jimi namítaného platné čili nic.
(Rozh. ze dne 13. února 1930, R I 61/30.)
Pozůstalostní soud odevzdal pozůstalost po Františku H-ovi jeho sourozencům Janu H-ovi a Josefu H-ovi a uvedl dále: Na základě ústní poslední vůle potvrzené přísežnou výpovědí svědků poslední vůle Jana R-a, Růženy S-ové a Jaroslava S-a připadá nezl. Anně H-ové, dceři Josefa H-y, odkaz cenných papírů 120000 Kč nom. 6% st. moučné půjčky s kupony od 1. září 1929, deponovaných u banky, jež pro ni budou zajištěny převedením do úschovy a správy soudní. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že zrušil jeho výrok o odkazu a odkázal nezl. Annu H-ovou s jejími nároikiy na odkaz na pořad práva. Důvody: Usnesení prvního soudu napadá Josef H. potud, pokud v něm prvý soud prohlašuje, že na základě ústní poslední vůle připadá nezl. Anně H-ové odkaz cenných papírů 120000 Kč s přísl. a stanoví čisté pozůstalostní jmění na 164740 Kč z důvodu, že přihlásivší se dědici, sourozenci zůstavitele, stěžovatel a Jan H. neuznali nárok nezl. Anny H-ové na odkaz, který si činí proti pozůstalosti z ústní poslední vůle, popírajíce, že jde o platnou poslední vůlí (dovětek), poněvadž dožádanými svědky poslední vůle (dovětku) byli jen svědci Jaroslav S., Jan Ř. a Josef G., nikoliv také Růžena S-ová, z nichž svědek Josef G. o odkazu cenných papírů pro nezl. Annu H-ovou jako svědek posledního pořízení nic nepotvrdil, že proto řešení otázky, zda jde o právoplatný odkaz, závisí na objasnění sporných právních otázek a skutkových okolností, jež mohou býti vysvětleny jen řádným průvodním řízením. Stížnost Josefa H-a jest odůvodněna. V souzeném případě jest nesporno, že se zůstavitelovi bratří Josef a Jan H-ovi přihlásili k pozůstalosti Františka H-a ze zákona za dědice, že jejich přihláška přijata byla na soud napadeným usnesením a že neuznávají nárok nezl. Anny H-ové na odkaz, tvrdíce, že ústní poslední pořízení, jehož se nezl. Anna H-ová dovolává, není formálně platným. Na souzený případ nelze použíti ustanovení § 125 nesp. říz., poněvadž nárok nezl. Anny H-ové není nárokem dědickým, takže k jeho uskutečnění není zapotřebí přihlášky, nýbrž jest jen nárokem obligačním, jejž však přihlásivší se dědici neuznávají a nechtějí jej splniti; o tomto nároku, jehož podklad jest sporným a nedá se vyřešiti než řádným průvodním řízením, nesmí soud pozůstalostní ukvapeně rozhodnouti, nýbrž musí nezl. Annu H-ovou odkázati na pořad práva ve smyslu ustanovení § 2 čís. 7 nesp. říz. (tak rozhodnutí nejv. soudu čís. 481 a 1161 sb.). Rozhodne-li přes to prvý soud o tomto nároku nezl. Anny H-ové v nesporném řízení, pak rozhodnutí to odporuje zákonu a jest stížnost Josefa H-a odůvodněnou, bylo jí proto vyhověno, napadené ustanovení usnesení prvního soudu zrušeno a nezl. Anna H-ová se svým nárokem na splnění domnělého odkazu odkázána na pořad práva.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s výhradou § 18 nesp. říz. Důvody:
Ze spisů jest patrno, že byla již vydána odevzdací listina a že nabyla právní moci, neboť byla doručena podle souhlasného návrhu obou zákonných dědiců jednomu z nich, Janu H-ovi, který však nepodal proti ni stížnost. Její právní moc dotýká se obou dědiců, tudiž i Josefa H-a, an souhlasil, by byla doručena jen dědici Janu H-ovi, a nevzal ani v odpor usneseni rekursního soudu, který nerozhodl vůbec o jeho návrhu ve stížnosti, by pozůstalost i ohledně cenných papírů 120000 Kč byla odevzdána jemu a Janu H-ovi. Podle obsahu odevzdací listiny dostane cenné papíry uložené v depotu zůstavitelově u filiálky banky, totiž moučnou půjčku 120940 Kč do vlastnictví nezletilá Anna H-ová, dcera Josefa H-a, jako odkaz. Okolnost, že se stala právoplatnou odevzdací listina, přiznávající nezletilé Anně H-ové odkaz, ukazuje nejlépe, že bylo potřeba, jak to § 160 nesp. říz. nařizuje, by byl zajištěn odkaz nezletilé již před vydáním odevzdací listiny. Jen za takovéto opatřeni jest také považovati usnesení prvého soudu, které napadl dědic Josef H-a stížnosti, K takovémuto opatřeni byl pozůstalostní soud povinen, i když dědicové popírali platnost ústního posledního pořízeni, namítajíce mimo jiné, že jeden ze svědků posledního pořízeni, Růžena S-ova, nebyl vůbec dožádaným svědkem posledního pořízeni zůstavitelova. Pozůstalostní soud musil opatření to podle zákona učiniti přes odpor dědiců, seznav, že ústní poslední pořízení vyhovuje po formální stránce zákonu (§ 585 obč. zák.), neboť jen o této otázce mohl a měl jako pozůstalostní soud rozhodnouti (srov. rozh. čís. 1161 sb. n. s.), a nerozhodl tím proto ani o tom, zda poslední pořízeni jest po hmotněprávní stránce platné, takže není dědicům zabráněno, by se za podmínek § 228 c. ř. s. nedomáhali zápornou určovací žalobou určeni, zda poslední pořízeni je z důvodu jimi namítaného platné čili nic (rozh. čís. 6533 sb. n. s.). Je-li usneseni prvého soudu ve shodě se zákonem, zrušil je rekursní soud neprávem a bylo je na dovolací stížnost nezletilé odkazovnice obnoviti, ovšem s výhradou § 18 nesp. říz.

Citace:

Čís. 9641.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 249-251.