NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 2

Čís. 5752.

Tam, kde cena věci je rozhodná pro kvalifikaci trestného činu (§ 176 II tr. zák.), musí býti i ona pojata do zlého úmyslu; stačí tu dolus eventualis.
Neuvažuje-li pachatel před činem nebo při něm vůbec o ceně věci, kterou se rozhodl ukradnouti, kde její cena je mu lhostejná, pojímá ji již alespoň eventuálně do svého úmyslu.
Ani ten, kdo nabyl radiotelefonního zařízení trestným činem (krádeží), není zproštěn povinnosti vyžádali si provozní povolení.
Pojem »potulování«. S hlediska skutkové podstaty přestupku podle § 1 zákona čís. 89/1885 ř. z. se nevyžaduje, aby »prostředky k výživě« poskytovaly trvalý zdroj výživy; stačí, že z nich může býti zaplacena výživa v době, v níž se pachatel pohyboval bez cíle z místa na místo.
(Rozh. ze dme 21. listopadu 1936, Zm I 1110/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 29. září 1936, jímž byl stěžovatel uznán vinným 1. zločinem krádeže podle §§ 171, 176, II a) tr. z., 2. přečinem podle § 24, čís. 1 zák. z 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z roku 1924, a 3. přestupkem potulky podle § 1 zákona z 24. května 1885, č. 89 ř. z., a to pokud směřovala proti výroku o vině ad 1. a 2., vyhověl jí však, pokud napadala výrok o vině ad 3., zrušil rozsudek v tomto výroku a důsledkem toho i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisících a vrátil věc soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.
Z důvodů:
Neobstojí hmotněprávní výtka, uplatňovaná jako zmatek podle čís. 9 a), b) a 10 (správně jen 10) § 281 tr. ř., že nalézací soud nezjišťuje, zdali si obžalovaný uvědomil, že cena radiopřístroje a kabátu přesahuje 500 Kč. Jest ovšem u krádeže tam, kde je cena věci činitelem zakládajícím kvalifikaci, tedy také i při kvalifikaci podle § 176, II a) tr. z., tato cena nejen objektivní podmínkou trestnosti, nýbrž musí býti tento znak skutkové podstaty pojat do zlého úmyslu. Stačí však dolus eventualis. Znalost ceny nerozhoduje, nýbrž skutková podstata zločinu je vyloučena jen tehdy, jestliže byl úmysl pachatelův určitě namířen na věci menší hodnoty a on by byl upustil od jednání nebo je omezil, kdyby mu byla bývala známa vyšší cena věci. V tomto směru se však obžalovaný vůbec nehájil a netvrdil, že byl rozhodnut odciziti a odcizil radiopřístroj a kabát jen v přesvědčení, že cena těchto věcí nepřesahuje 500 Kč. Neuvažuje-li pachatel před provedením činu nebo při něm vůbec o ceně věcí a tato byla mu lhostejná — takže by byl neupustil od krádeže, ani kdyby byl znal objektivní cenu věcí — pojímá již cenu tu alespoň eventuálně do svého úmyslu. Tu pak stačí, že odcizené věci mají skutečně cenu rozhodnou pro kvalifikaci.
Pokud jde o přečin podle § 24 zákona z 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. z roku 1924, uplatňuje stížnost jen důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Výtkám jejím nelze rovněž přiznati opodstatněnost.
Přechovávačem ve smyslu § 24 zákona čís. 9/1924 Sb. z. a n. jest osoba, která má radiotelefonní zařízení u sebe (§ 3, odst. 2 zák.), čímž se rozumí, že zařízení to je v dosahu její faktické moci používati ho k zachycení a poslouchání vysílaných zpráv (viz rozh. čís. 4815 Sb. n. s.). Pojem, tento je naplněn zjištěním rozsudkovým, stížností nenapadeným, že obžalovaný měl přístroj dva dny ve svém držení a že si jej chtěl ponechati a sám užívati. Namítaje pouze, že aparát byl nalezen v bytě M. Z., podle zjištění rozsudku milenky obžalovaného, netvrdí stěžovatel sám, že neměl k němu uvedené faktické mocí v souzené době. Bylo-li tomu tak, je nerozhodno, že přístroj nebyl v bytě obžalovaného, nýbrž jiné osoby, která po případě měla nad ním faktickou moc vedle obžalovaného. Zákon (§ 1) nařizuje striktně, že ke každému přechovávání zařízení radiotelefonního je potřebí zvláštního povolení. Toto ustanovení je součástí trestního zákona, takže nevědomost o něm jest jen výsledkem neznalostí zákona, která neomlouvá (§§ 3, 233 tr. z.). Povinnosti vyžádati si předchozí provozní koncesi, která je povahy ryze osobní, uděluje se jen osobám spolehlivým (§ 6, čís. 3 zák.), z jejíhož nabytí jsou vyloučeny osoby odsouzené pro trestné činy uvedené v § 17 zák. a jež může býti odepřena i jinak bez udání důvodů (§ 9 zák.), není zproštěn žádný přechovávač, ani ten, jenž nabyl zařízení trestným činem, už vzhledem k tomu, že zákon sledující ochranu veřejného státního zájmu na přesné kontrole provozu radiotelegrafního, chce z něho právě vyloučiti osoby v ohledu státním, občanském, nebo i mravním nespolehlivé. Je proto zcela bezpodstatná námitka, že soud nezjistil, zda si obžalovaný musel uvědomiti, že i odcizený radiový aparát musí býti přihlášen.
S hlediska přečinu podle § 24 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. je směrodatno jediné, že stěžovatel k přechovávání radiopřístroje neměl koncesi, kterážto skutečnost není stížností popřena. O jaký aparát šlo, a byl-li totožný s přístrojem odcizeným M., jest nerozhodno.
Bylo proto stížnost jak ve směru zločinu krádeže, tak i ohledně přečinu podle § 24 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. zamítnouti.
Odůvodněna je však zmateční stížnost, pokud, uplatňujíc důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. [nesprávně též č. 9 b)], vytýká vadnost závěru na pachatelství stěžovatelovo ve směru přestupku potulky podle § 1 zák. ze 24. května 1885, čís. 89 ř. z. Rozsudek se omezuje v odůvodnění v tomto směru jen na udání, že obžalovaný sice popřel, že se toulal bez práce a bez zaměstnání, ale že neuvedl, u koho pracoval, a také nemohl prokázati, že má prostředky ke své výživě.
»Potulování« znamená bezcílné toulání, tedy činnost déle trvající, opětné měnění pobytu bez zaměstnání, z kteréhožto by tulák měl výživu v době toulání. Potulkou není, může-li pachatel prokázati, že má prostředky k výživě (nebo hledí jich poctivě nabýti). Skutková podstata souzeného přestupku nevyžaduje, aby prostředky poskytovaly trvalý zdroj výživy, stačí, že z nich může býti zaplacena výživa v době, v níž se pachatel pohyboval bez cíle z místa na místo.
Odůvodnění rozsudku, omezující se v podstatě na citaci zákonné definice, neobsahuje, ani kdyby se přihlédlo k výroku, v němž jest uvedeno, že se obžalovaný potuloval před svým zatčením v kraji táborském, zjištění takových konkrétních skutečností o pobytu obžalovaného a čase a místě toulání, aby mohlo býti posouzeno, jsou-li naplněny pojmové znaky souzeného čímu. Pojem potulování není ještě opodstatněn odůvodněním, že obžalovaný neuvedl, kde a u koho pracoval, a to tím méně, že obžalovaný v tomto směru, stejně tak co do průkazu prostředků nebo snahy jich nabýti ani nebyl vyslechnut podle protokolů, na něž se odvolal při hlavním přelíčení. Odsuzující výrok spočívající na podkladě tak kusém je stižen zmatky podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. uplatněnými stížnosti. Bylo proto stížnosti v tomto směru podle § 5, odst. 1 zákona čís. 3/1878 ř. z. za souhlasu generálního prokurátora vyhověti.

Citace:

č. 8301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 531-533.