Čís. 1823.
Zákon ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 sb. z. а n., o školách národních. »Přiměřenou náhradou« jest rozuměti pouze přiměřenou činži za užívání místností, zabraných k účelům školním; vyloučen jest nárok na náhradu další škody.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, R I 323/22.)
K žádosti Anny R-ové určil okresní soud přiměřenou náhradu za postoupení taneční síně k účelům školním. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Stížnost není opodstatněna. Jest nepochybno, že Anně R-ové přísluší za postoupení taneční síně přiměřená náhrada ve smyslu ustanovení čl. 7 zákona ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 sb. z. a n.; zákon ustanovuje, že má stát i země právo, by se zabezpečilo umístnění škol veřejných a bydlení jejích správců (řiditelů a učitelů), získati místnosti pro školu za přiměřenou náhradu nájemní; každý vlastník reality jest povinen místnosti pro tyto účely propůjčiti, není-li tím ohroženo jeho vlastní bydlení nebo jeho vlastní živnost. Stěžovatelka žádá náhradu úplnou, která jí však nepřísluší, poněvadž zákon mluví pouze o náhradě přiměřené; že by byla náhrada plná totožnou s náhradou přiměřenou, není správné, poněvadž zákon občanský také rozeznává mezi náhradou plnou a náhradou přiměřenou, na příklad v § 365 obč. zák. »angemessene Schadloshaltung« a v § 1324 obč. zák. »volle Genugtuung« a »eigentliche Schadloshaltung«. Jest tedy v každém případě uvažovati, jakou náhradu jest poskytnouti. Vzhledem k tomu, že zde nejde o škodu, způsobenou ze zlého úmyslu aneb z hrubé nedbalosti, nýbrž o náhradu škody způsobené Anně R-ové ze závažných důvodů veřejnosti a obecného dobra, nemá Anna R-ová jiného nároku, nežli nároku na náhradu přiměřenou, jež jí byla přiřknuta napadeným usnesením.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze přisvědčiti mínění dovolací stížnosti, že stěžovatelce přísluší podle § 365 obč. zák. a § 4 zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. úplná náhrada za veškerou újmu, kterou trpí zabráním místností na své živnosti a svém výdělku. Z předpisů zákona ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák. platí zde dle posledního odstavce § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 sb. z. a n. ve znění upraveném zákonem ze dne 9. dubna 1920, čís. 295 sb. z. a n., jen §§ 22 a násl. o tom, jak jest náhradu vyšetřiti, nikoliv však §§ 4 a násl. o předmětu a rozsahu odškodnění, poněvadž o tom, co jest nahraditi vlastníku, jehož místnosti byly zabrány pro účely školní, obsahuje § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 sb. z. a n. zvláštní předpis. Dle tohoto předpisu obdrží vlastník pouze přiměřenou náhradu nájemní, čímž nelze nic jiného rozuměti než přiměřenou činži za užívání zabraných místností. Tím jest vyloučen nárok na další škodu, zejména nárok na škodu, kterou vlastník trpí tím, že přiměřené nájemné jest menší než užitek, který vlastník ze zabraných místností měl, používaje jich pro svou vlastní živnost. Ku škodě, kterou by způsobilo zabrání místností vlastníku na jeho živnosti, přihlíží zákon jen potud, že prohlašuje zabrání nepřípustným, byla-li by jím vlastníkova živnost ohrožena. K újmám, jež nesahají tak daleko, nelze dle zákona hleděti. Stížnost netvrdí, že náhrada, kterou nižší soudy přisoudily stěžovatelce za zabrané místnosti, jest menší, než by činila přiměřená činže, nýbrž brojí proti usnesení nižších soudů jen proto, že jí nebyl přisouzen celý výdělek, který jí zabráním místností uchází. Jelikož na náhradu tohoto výdělku nároku nemá, není stížnost odůvodněna a nebylo jí proto vyhověno.