NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 14698.

Převod práv z výhrady práva vlastnického.
Stačí odevzdání prohlášením podle § 428 obč. zák.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1935, R II 473/35.)
Žalobkyně opírá nárok žalobní na vydání věcí jednak o postupní smlouvu, kterou jí vedle zbytku pohledávky 27000 Kč postoupil pro- datel nábytku v žalobě uvedeného Jakub Sch. též vyhrazené právo vlastnické k němu, jednak o uznání žalovaného, že dodaný mu nábytek zůstane vlastnictvím žalobkyně, dokud zbytek kupní ceny nebude zaplacen, při čemž pokládá způsob odevzdání věci prohlášením v tomto případě ve smyslu § 428 obč. zák. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Prvý soud neposoudil věc správně po stránce právní, když došel ku přesvědčení, že žalobkyně nenabyla vlastnictví na sporném nábytku pro nedostatek tradice, ježto tu prý scházejí předpoklady pro odevzdání prohlášením ve smyslu § 428 ob. zák. obč. Nemůže býti pochyby o tom, že, dojde-li ke kupní smlouvě s výhradou vlastnictví až do zaplacení kupní ceny, zůstává prodatel držitelem věci, i když ji odevzdá kupiteli, který má jenom detenci věci nemaje vůle vlastnické. Z toho plyne, že kupitel má detenci věci i držbu práva požívacího smlouvou mu vyhrazeného, že však prodatel neztrácí držbu věci a že ji drží i nadále animo et corpore, ovšem že ne osobně, nýbrž prostřednictvím kupitele jako svého zástupce. Zastoupení takové je mlčky smluveno a obsaženo ve výhradě vlastnictví do zaplacení kupní ceny při odevzdání věci do detence kupitelovy. Žalovaný koupil v žalobě uvedený nábytek od Jakuba Sch-a s výhradou práva vlastnického. Dopisem z 31. března 1933 byla žalobkyni Jakubem Sch-em postoupena zbytková kupní cena per 27000 Kč se všemi právy i s výhradou práva vlastnického a žalovaný byv o tom uvědoměn dopisem ze dne 6. února 1933 uznal převod výhrady práva vlastnického na žalobkyni. Z toho plyne již, že žalobkyně má titul k nabytí vlastnictví a že také na ni byla převedena držba sporného nábytku prohlášením prodatele, že s pohledávkou převádí na žalobkyni všechny svoje jistoty za onu pohledávku, tedy i výhradu vlastnictví, a že žalobkyně až do zaplacení zůstane vlastnicí sporného nábytku, ježto prodavatel jako právní držitel onoho nábytku, vykonávaje držbu svoji kupitelem jako svým zástupcem, dal prokazatelně na jevo svoji vůli, že chce budoucně zmíněný nábytek chovati jménem žalobkyně, což vlastně znamená, že vůči žalovanému bude vykonávali svoje smluvní práva jen jménem žalobkyně. Jestliž pak žalovaný prohlášení prodavatele vzal na vědomí a uznal výslovně vlastnictví žalobkyně, tedy projevil tím vůli, že chce nadále držbu nábytku vykonávati jako zástupce žalobkyně, řídě se při tom poukazem prodavatelovým. Šlo tu tedy o konstitutum possessorium prodavatele ve prospěch žalobkyně. Jeho provedení nevadí okolnost, že prodavatel nevykonával držbu osobně, nýbrž žalovaným jako svým zástupcem. Žalobkyně má tedy právo žádati vydání sporného nábytku z důvodů práva vlastnického a netřeba se zabývali otázkou, zda by žalobkyně, i kdyby k převodu vlastnictví nebylo došlo, byla oprávněna k této žalobě proto, že prodavatel na ni převedl svoje žalobní práva. Žalovaný však před soudem prvé stolice činil ještě další námitky, kterými se prvý soud v důsledku svého právního názoru nezabýval, a zůstalo proto řízení jeho kusým dle § 496 čís. 3 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Je ovšem správný názor, že vyhražené právo vlastnické nesdílí za všech okolností osud postoupené pohledávky z kupní ceny za tyto věci, neboť běží o právo samostatné a nezávislé na pohledávce z kupní ceny. K nabytí jeho je ovšem potřebí vedle titulu též odevzdání věci. Strany se shodují v tom, že titul k převodu vyhrazeného práva vlastnického tu byl, a rozcházejí se jen ve způsobu odevzdání. Rekurent míní, že je možný jen způsob hmotného odevzdání dle § 426 obč. zák., a ten že ne¬ mohl nastati, poněvadž postupitel neměl faktickou moc nad věcmi, nýbrž že tuto vykonával rekurent, kdežto žalobkyně pokládá za postačitelný způsob dle § 428 obč. zák. Rekurent je na omylu, pokud má za to, že postupitel (Jakub Sch.) nebyl v rozhodujícím okamžiku držitelem věcí, a správně dovodil odvolací soud ve shodě s naukou, že rekurent byl pouhým detentorem věcí ve smyslu § 309 obč. zák. a že byl jen držitelem práva na užívání jejich ve smyslu kupní smlouvy; držitelem věcí byl prodatel a rekurent byl jen jeho zástupcem — representantem — ve výkonu držby věci. Hmotné odevzdání věcí by za tohoto stavu nebylo možné bez svolení rekurentova, ježto jako kupitel nesmí býti v užívání věci rušen, a lze tedy odevzdání věcí provésti jen prohlášením za podmínek § 428 obč. zák., má-li převod vyhraženého práva vlastnického na jinou osobu míti význam a hověti hospodářskému účelu. Že podmínky § 428 obč. zák. byly splněny, správně dovodil odvolací soud poukazem na projevy prodatele a rekurenta v listinách obsažené.

Citace:

Čís. 14698. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 819-820.