Čís. 4463.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.
Zaměstnanec nebyl po zákonnou dobu zaměstnán na velkém majetku pozemkovém, neměl-li hospodářský celek, na němž byl zaměstnán, výměry §u 2 záborového zákona, nýbrž přešel do rukou majitele, jehož celkový majetek onu hranici přesahoval, teprve v době, od niž do skončení služebního poměru neuplynulo 10 let. Lhostejno, že za dřívějších majitelů byly ke statku připachtovány pozemky a tím hranice §u 2 záb. zák. byla překročena.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1924, Rv I 1790/24).
Žaloba zaměstnance na zaměstnavatele o placení zaopatřovacích požitků dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel domáhá se úpravy zaopatřovacích požitků jako bývalý zaměstnanec na velkém majetku pozemkovém, tudíž dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Tento zákon vztahuje se na bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém a přísluší jím stanovené požitky po 10 služebních letech 40% (§ 4 cit. zák.), celé pak po 40 leté, po případe 35 leté službě. (§ 3 cit. zák.) Není sporu o tom, že žalovaný koupil sv. Jakubský dvůr jako samostatné těleso hospodářské a knihovní dne 29. března 1910, převzal žalobce jako šafáře a ustanovil ho provisorně na dvě leta, počínaje 1. červencem 1910 se služným 600 K, mimo požitky naturální a byt a že ho dal dnem 1. června 1919 na trvalý odpočinek. Není také sporu o tom, že byl žalobce na dvoře sv. Jakubském šafářem u dřívějších dvou vlastníků po dobu 3 let, že dvůr sv. Jakubský má výměry 68 ha a že byl i s jiným majetkem žalovaného podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. státem zabrán. Dovolatel, aby se mohl dovolávati shora zmíněné úpravy, musil by v prvé řadě prokázati, že byl zaměstnán na velkém majetku pozemkovém po rozumu §u 2 zák. záborového alespoň po nejmenší předepsanou dobu (§ 4 cit. zák o zaopatřovacích požitcích). Žalobce sice tvrdil, že byl na velkém majetku pozemkovém po 40 roků zaměstnán, avšak neprokázal to. Sv. Jakubský dvůr měl, jak nesporno, výměry 68 ha a vzhledem na tuto výměru nelze ho zařaditi do velkého majetku pozemkového, neboť nerozhoduje při tom, že dřívější vlastníci měli u tohoto dvoru větší výměru pozemků (snad až do 300 ha) v pachtu, jelikož do výměry velkého majetku pozemkového nelze počítati pozemky pachtované, tedy cizí, nýbrž jen skutečnou katastrální výměru toho kterého objektu. Dle toho nelze také ovšem dobu do 1. července 1910 na dvoře sv. Jakubském ztrávenou žalobcem počítati za ztrávenou jako na velkém majetku pozemkovém a nelze jí použíti při výměře zaopatřovacích požitků dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. a připočísti ji ke skutečně ztrávené době na velkém majetku pozemkovém. Tento dvůr ovšem se stal, byv po nabytí žalovaným spojen s ostatním jeho majetkem, součástkou velkého majetku pozemkového po rozumu zákona záborového a podléhal proto tomuto zákonu. Na tomto dvoře v rukou žalovaného teprve konal žalobce od 1. července 1910 vzhledem na zákon o úpravě zaopatřovacích požitků, jenž se výslovně záborového zákona dovolává, služby na velkém majetku pozemkovém a může tedy teprve od této doby počítati služební léta a dle jich počtu žádati zaopatřovací požitky. Žalobce ztrávil u žalovaného na velkém majetku pozemkovém — a jedině u tohoto — celkem 9 roků a zlomek měsíců, jenž nepřevyšuje 6 měsíců (§ 5 cit. zákona zaopatřovacího), takže nemůže žádati ani podle §u 4 cit. zák. zaopatřovací požitky, po 10 letech služebních příslušející.

Citace:

č. 4463. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 762-763.