NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 3567.

Odpůrčí řád (cís. nařízení ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák.). Splatil-li dlužník jednomu věřiteli splatný dluh, nelze tomu mimo úpadek odporovati, třebas tím byli ostatní věřitelé zkráceni, leč že by dlužník ve srozumění s uspokojeným věřitelem pletichami přivodil dřívější splatnost dluhu.
(Rozh. ze dne 4. března 1924, Rv I 1673/23.) Ružena J-ová dluhovala svému bratru Antonínu Z-ovi již v lednu
1920 5 000 Kč, počátkem roku 1922 vzrostl dluh na 6 000 Kč. Dne 10. března 1922 postoupila Růžena J-ová Antonínu Z-ovi svou pohledávku 5 000 Kč za Františkem B-em. V dubnu 1922 zabavil erár pro daně, dluhované Růženou J-ovou onu její pohledávku 5 000 Kč proti Františku B-ovi, jenž na to složil dluh (činící přesně 4 842 Kč 30 h) dle §u 1425 obč. zák. na soudě. Ježto erár nároku Antonína Z-a ke složeným penězům neuznal, domáhal se Antonín Z. proti eráru žalobou zjištění, že mu přísluší ku složeným penězům právo vlastnické. Žalovaný erár namítl, že postup pohledávky jest dle §u 2 čís. 3 odp. ř. neúčinným. Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu s opravou, že žalující straně přísluší nikoli »vlastnický« nárok, nýbrž nárok »na vydání« 4 842 Kč 30 h, složených v soudním uschování.
Důvody:
Nelze upříti oprávněnosti výtce, že po právní stránce odvolací soud neposoudil věc správně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Dle §u 2 čís. 3 zápůrčího řádu ze dne 10. prosince 1914 čís. 337 ř. zák. lze odporovati všem jednáním, jimiž byli poškozeni dlužníkovi věřitelé, jež dlužník předsevzal dva roky před tím, než bylo jim odporováno s druhým manželem, anebo s blízkými příbuznými, nebo v jich prospěch, leda, že by druhému smluvníku v čase uzavření právního jednání nebyl aniž musil býti znám poškozovací úmysl dlužníkův. Předpokladem odporovatelnosti jednání jest tedy mimo jiné: 1. by jednání skutečně poškodilo věřitele (§ 2 čís. 3 a contr. čís. 1 odp. ř. Motivy, str. 35, Dr. Arnold Lehmann, Kommentar zur Konkurs und Anfechtungsordnung II. díl, str. 202 a 203), 2. aby dlužník předsevzal jednání s úmyslem, věřitele poškoditi. Dlužníkovo jednání musilo býti takového rázu, že věřitele poškodilo. Pouhé poskytnutí výhody jednomu věřiteli na úkor druhého věřitele z pravidla nestačí. Dlužník není povinen při placení dluhu bráti zřetel na jiné věřitele. S hlediska toho dlužno řešiti i otázku, zda jest odporovatelno i zaplacení skutečného splatného dluhu jednomu věřiteli, když se tím poruší zásada rovnoměrného uspokojení věřitelů. Dle §u 30. konk. ř. lze v úpadku odporovati za podmínek tam vytčených i zaplacení pravého a dospělého dluhu, pokud následkem toho ostatní věřitelé nedojdou uspokojení rovnoměrného. Mimo úpadek neplatí však bez dalšího toto pravidlo, neboť ustanovení §u 30 konk. řádu nebylo převzato do řádu odpůrčího, mimo úpadek neplatí zásada stejnoměrného uspokojení věřitelů. Jestiť zaplacení dluhu povinností dlužníkovou, jejíž splnění nelze označiti za jednání obmyslné, i když tím zájmy jiných byly poškozeny (Dernburg, Pfandrecht I., str. 197 a Pamětní spis k řádu úpadkovému a odpůrčímu str. 176, posi. odst.). Ani věřiteli, jenž přijal zaplacení své pravé a splatné pohledávky, nelze vyčítati, že jednal lstně a obmyslně, i když věděl, že jiní
věřitelé následkem toho nebudou zúplna uspokojeni. Z tohoto pravidla dlužno připustiti výjimku pouze tehdy, když dlužník ve srozumění s uspokojeným věřitelem uměle přivodil dřívější splatnost svého dluhu, by tím tomuto věřiteli poskytl výhodu, nebo, když za týmž účelem se zaplacením splatných dluhů jiným věřitelům otálel, a zaplacení to odkládal pod různými záminkami, nebo zdržoval vyřízení sporu až do doby, kdy určitý pravý dluh se stal splatným a pak tento dluh na úkor ostatních věřitelů zapravil a tento věřitel, jsa si úplně vědom těchto pletich, k jeho prospěchu provedených, plnění přijal (Dr. Steinbach, Kommentar zum Anfechtungsgesetz, str. 32 a 33). Jest věcí věřitele, jenž onomu jednání odporuje, by podal důkaz nejen o škodě, která mu zaplacením jiné pohledávky vzešla, nýbrž i o úmyslu dlužníka, škodu tu přivoditi. Jeho stihá v tom směru břímě průvodní. Odvolací soud mylně vidí zkrácení věřitelů v pouhém poskytnutí výhody jednomu z nich. Prvý soud zjistil, že dlužnice Růžena J-ová skutečně dluhovala svému bratru, žalobci, již 3. ledna 1920 5 000 Kč a že dluh ten vzrostl začátkem roku 1922 na 6 000 Kč, že dne 10. března 1922 postoupila žalobci k částečné úhradě svého dluhu pohledávku 4 842 Kč 30 h, která jí příslušela proti Františku B-ovi. Bylo věcí eráru, jenž účinnosti tohoto postupu odporuje, by prokázal, že jím byl poškozen, na př. že jiného úhradního fondu následkem zaplacení této pohledávky nemá, a by dále dokázal, že pohledávka žalobce Antonína Z-a v čase tohoto sporu nebyla splatnou, nebo, že sice v čas ten již byla splatnou, že však dlužnice splatnost bud’ uměle přivodila, nebo zapravení splatných daní uměle zdržovala tak dlouho, až pohledávka žalobcova dospěla, a že pak ihned ji zaplatila v úmyslu, věřitele zkrátiti. Důkazu takového však erár ani nenabídl, ba ani takového skutkového přednesu neučinil. Neprokázal tudíž žalovaný erár, jak bylo jeho povinností, že jednání dlužnice (postup pohledávky za účelem zaplacení pravého dluhu), bylo odporovatelným a že bylo provedeno dlužnicí na jeho škodu v úmyslu jej poškoditi. Neposoudil proto odvolací soud po právní stránce věc správně, uznav, že jednáním dlužnice J-ové zkráceni jsou ostatní její věřitelé, mezi nimi i erár, a že je tedy odporovatelným. Bylo proto změnou rozhodnutí soudu odvolacího obnoviti rozsudek prvního soudu, aniž bylo potřebí zabývati se dalšími vývody dovolání, s hlediska čís. 4 a 3 §u 503 c. ř. s. uplatňovanými. Při tom bylo však potřebí opraviti znění výroku rozsudečného v tom směru, že žalobci nepřísluší vlastnický nárok na uložené peníze, neboť bez odevzdání (§ 425—428 obč. zák.) vlastnictví jejich nabýti nemohl, leda že by se myslilo na vlastnictví pouze ve smyslu jmění, majetku (§ 353 obč. zák.), nýbrž, že mu přísluší nárok na vydání uložených peněz (§ 1425 obč. zák.).

Citace:

Rozhodnutí č. 3567. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 334-336.