NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

— Čřs. 17205 —
91
Čís. 17205.

Žalobou podle čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s. nemůže se ten, komu byla určitá věc (vkladní knížka) protiprávně odňata, domáhati toho, aby zcizitel pod přísahou seznal, jak s odňatou věcí naložil, je-li účelem žaloby, aby poškozený zjistil, zda má pachatel ještě odňatou věc.
(Rozh. ze dne 2. února 1930, Rv I 2974/38.)
Žalovaná Aloisie Č. otevřela násilím za pomoci druhého žalovaného Karla Č. zásuvku žalobcova stolu a nalezla tam; vkladní knížky v žalobě přesně popsané. Druhý žalovaný Karel Č. mimo to obstaral na příkaz prvé žalované otevření pancéřové schránky u Z. banky a odtamtud vyzvedl vkladní knížky žalobcovy. Žalobce se domáhá na žalovaných jednak, aby bylo uznáno právem, že žalovaní jsou povinni udati žalobci pod přísahou, jak bylo' naloženo s vkladními knížkami (blíže popsanými), odcizenými začátkem) ledna 1938 ze žalobcova držení, kde jsou ony vkladní knížky uloženy, po případě, za jakých podmínek jsou tam uloženy, zda jsou v úschově nějakého uschovatele, proti kterým dokladům a za jakých formalit lize žádati jejich vydání, zda na těchto vkladních knížkách zůstaly nevybrány tytéž vklady, které na nich byly vykázány, po případě, zda a jakou částkou peníze z oněch vkladních knížek byly kterýmkoliv ze žalovaných vybrány a kde jsou, po případě, na které vkladní knížky, u kterých ústavů byly tyto peníze uloženy, kde se tyto knížky nacházejí a jsou uloženy (jsou-li v úschově nějakého uschovatele, proti kterými dokladům a za jakých formalit lize žádati jejich vydání) a udati všechno správně a úplně, co' jim' jest o zašantročení peněz na těchto knížkách uložených známo', jednak vydání pokladních knížek. K odůvodnění žaloby přednesl: Vklady na odňatých vkladních knížkách jsou jeho vlastnictvím, sám je ukládal, sám je dal zříditi, vzal je do svého držení, nikdy je nikomu, zejména ne žalovaným, ani nedaroval, ani na ně nepřevedl za úplatu a jest nebezpečí, že žalovaní vyberou z vkladních knížek vklady nebo že tak již učinili; jest tudíž třeba nejprve zjistiti, zda oba žalovaní nezašantročili vkladní knížky jinam, zda peníze z nich nevybírali, neuložili' na jiné vkladní knížky, a jaké, aby podle toho mohl upraviti žalobní nárok tykající se žaloby vlastnické, kterou se domáhá vydání věcí, a k tomu jest zapotřebí prokazati vlastnictví. Žalobce, však tvrdí, které z vkladních knížek má žalovaná nyní v držení resp. které měla v době podání žaloby, a proto jest nucen zjistiti si nejprve tuto okolnost, a jest tedy nejvhodnějším prostředkem řádně a úplně popsati svůj nárok vlastnický, který je uvedený pod další žalobní žádosti a který si vyhrazuje přesně specifikovati až po složení přísahy vyjevovací. Nižší soudy omezivše spor na jednání a rozhodnutí o žalobní žádosti, týkající se přísežného seznání, zamítly v této příčině žalobu, soud prvé stolice z těchto důvodů: Žalobce se domáhá na žalovaných složení vyjevovací přísahy dle čl. XLII úvoz. zák. k c. ř. s., aby si zjistil, zda a které vkladní knížky uvedené v žalobní žádosti mají žalovaní v držení resp. tměli v době podání žaloby, po případě, jak s nimi naložili. Žalobce podrobně uvádí, o jaké vkladní knížky jde, kterými peněžními ústavy byly vydány, jaká mají čísla hlavních knih oněch peněžních ústavů, na koho a jaký obnos k určitému dni zněly a zda jsou vázány heslem. Žalovaní nepopírají ani, že by knížky ty nevyzvedli, aniž to výslovně nepotvrzují, nýbrž jen tvrdí, že knížky, o něž jde, jsou jejich a že v době podání žaloby již je neměli a nemají v držení. Nemůže se tudíž říci, že by šlo v souzené věci o zamlčení nebo zatajení a že by žalobci' nebylo možno domáhati se přímo vydání knížek. Je souhlasiti se stranami, že jde o žalobu vlastnickou. Žalobce může také, jak se vyžaduje u vlastnické žaloby, přesně označiti a popsati vkladní knížky, o které jde. Pro spor není rozhodující, zda žalovaní knížky ty mají v držení či nikoliv, neboť žalobce může i za řízení, zjistí-li, že žalovaní nemají vkladní knížky v držení, změniti původní petit na zaplacení určité částky, která na jednotlivé knížce byla uložena. Nemůže tudíž soud přisvědčiti žalobci, že by mu nebylo možno bez žádaného přísežného seznání domáhati se nároku na vydání shora uvedených vkladních knížek, když žalovaní je nezatajují ani nezamlčují, takže žalobce o nich ví. Došel proto soud k úsudku, že žalobní nárok na složení vyjevovací přísahy podle čl. XLII. úvoz. zák. k c. ř. s. není odůvodněný a že není upravení žalobní prosby na vydání knížek na ní závislé. Za toho stavu věci uznal soud, že žalobní nárok v tomto směru není důvodný, a proto jej zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
To, že žalovaní ve sporu popírají, že by měli v držení tu neb onu vindikovanou vkladní knížku, takže žalobci není známo, kdo ze žalovaných tu nebo onu vkladní, knížku má anebo kdo třetí snad ji .má, nikterak nenasvědčuje tomu., že by tu byly předpoklady žaloby podle čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s., ježto podle toho není sporu o tom, že se žalovaní vylíčeným způsobem ujali moci nad vkladními knížkami, a s druhé strany dovolatel sám již v žalobě tvrdil, že žalovaní dosud máji vkladní knížky ve svém držení, a jen povšechně naznačil možnost, že žalovaní tu neb onu z vkladních knížek zašantročili jinam nebo z nich vybrali peníze. Po právní stránce nižší soudy nepochybily, zamítnuvše žalobní žádání ověřené o ustanovení čl. XLII úvoz. zák, k c. ř. s. Nelze sice přisvědčiti odvolacímu soudu, pokud s tohoto hlediska klade důraz na to, že žalobce mohl žalovati o náhradu škody a že měl ihned žádati odsouzení žalovaných k zaplacení částek uložených na vkladních knížkách. Byly-li žalobci způsobem v žalobě tvrzenými protiprávně odňaty jeho vkladní knížky, může se domáhati jejich vydání (vrácení) jako vlastník (§ 366 obč. zák.), po případě z důvodu náhrady škody (§§ 1294 a násl., § 1323 obč. zák.). Při vlastnické žalobě musí ovšemi žalobce podle § 369 obč. zák. dokázati nejen své vlastnictví, ale i že žalovaný má věc ve své moci. Než ani z toho nikterak neplyne, že by tu byly podmínky žaloby podle čl. XLII úvoz. zák. k c. ř. s. Poidle tohoto ustanovení zákona může ten, kdo podle žalobcova domnění má vědomost o zamlčení neb o zatajení některého jmění, rozsudkem býti přidržen k tomu, aby pod přísahou udal, co mu o zamlčení nebo zatajení jmění jest známo. V souzeném případě Žalobce tvrdí, že mu žalovaní .odcizili vkladní knížky, a domáhá se žalobou především toho, aby žalovaní pod přísahou seznali, jak bylo naloženo s těmito knížkami. Tato žalobní žádost není však podle zákona oprávněna, neboť i když se vychází z toho, že žalobce podle čl. XLII uvoz. zák. k c. ř. s. přísluší i tomu, kdo sice ví, že jmění zde jest, "ale je v nejistotě o jeho osudu (srov. rozh. č. 11855, 3140, 1027 Sb. n. s.), nelze říci, že by tato náležitost byla splněna v projednávaném případě, kde žalobce podle vlastního tvrzení nejen přesně ví, o jaké vkladní knížky jde, a kdo mu je vzal, ale již v žalobě uvedl, že žalovaní dosud mají knížky ve svém držení, což sice žalovaní ve svém přednesu popřeli, aniž by však proto bylo lze právem' tvrditi, že tu jde o zamlčení nebo zatajení jmění ve smyslu čl. XLII úvoz. zák. k c. ř. s.

Citace:

č. 17205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 111-113.