Cis. 3793
Cis. 3793.
Zločin utrháni na cti podle § 209 tr. zák. jako trestný čin nejen proti
cti, po připadlé svobodě člověka, nýbrž ve svých dlůsledcich i proti
správnému konáni spravedlnosti státem, předpokládá vždiy u pachatele
úmysl (přimý nebo nepřimý) uvésti v omyl úřady konáním spravedlnosti
od státu pověřené tím, že trestní řízení neb alespoň pátrání má býti
zahájeno proti nevinnánu.
F^o otázku, zda obvinění někoho pro vymyšlený zločin způsobem
v § 209 tr. zák. uvedeným zakládá skutkovou podstatu tohoto zločinu,
není rozhodným, zda vrchnost, nabyvši vědomosti o obvinění, pojímá
čin pachatelův jako zločin utrhání na cti, či zda ho posuzuje s jiného
hlediska.
Nezáleží ani na tom (s hlediska prvé skutkové podstaty § 209 tr.
zák.), zda vrchnost považuje udání za věrohodné a zahájí obvyklé pá¬
trání proti udanému, či zda na popud udavatelův vůbec nezakročí nebo
dokonce obrátí šetření přímo proti němu.
Po stránce subjektivní nelze účel, jehož pachatel chtěl udánhn (ob¬
viňováním) dosáhnouti, zaměňovati se zlým úmyslem ve smyslu § 1
tr. zák.; motiv trestné činnosti pachatelovy jest okolností nerozhodnou.
Spadá sem, oznámil-li kdo četnictvu — přec^tiraje loupežné přepa¬
dení — jiného z vjmiyšleného zločinu spoluviny na loupeži.
(Rozh, ze dne 1. března 1930, Zm I 693/29.)
Nej vyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení
zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu
v Jičíně ze dne 6. září 1929, jímž byl obžalovaný, byv obžalován pro
zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák., uznán vinným jen přestupkem
podvodu podle §§ 197, 205 a 460 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a
věc vrátil nalézacímu soudu, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek nalézacího soudu zjišťuje, že obžalovaný oznámil dne
15. července 1929 četnictvu, že byl v noci přepaden třemi neznámými
muži a oloupen o 140 Kč a že na dotaz po pachatelích udal Ladislava
T-u jako původce nebo návodce, činu, odůvodniv toto podezření tím,
že s ním žije ve sporu a že prý T. již jednou naváděl proti němu tři
mladíky, aby ho přepadli. Rozsudek sice výslovně nepraví, že se udání
obžalovaného u četnictva stalo pro vymyšlený zločin, že bylo vědomým
udáním nepravdy, z toho však, že pro úvahy o trestnosti činu obžalo¬
vaného béře za podkilad jeho doznání, že přepadení jen předstíral a že
se nic takového nestalo, jest míti za to, že i toto zjištění jest, třebaže
nepřírno, v rozsudku obsaženo. Nalézací soud osvobozuje obžalovaného
od obžaloby podle § 209 tr. zák. a uznává ho vinným jen přestupkem
podvodu podle §§ 197, 205 tr. ^ák., spáchaným tím, že lstivým před¬
stíráním, že byl oloupen o peníze, uvedl v omyl četnické strážmistry — čís. 3793 —
127
Václava H-a a Jaroslava K-a. Má za to, že v souzeném případě schází
zlý úmysl, nezbytný ke skutkové podstatě zločinu podle § 209 tr. zák.,
a. odůvodňuje to důvěrou v pravdivost zodpovídáňí se obžalovaného,
že prý mu šlo jen. o důvod, by nemusil zaplatiti hostinskému dluh a by
tak získal další úvěr; shledává nikoli bezvýznamným, že četnictvo samo
pojímalo jednání obžalovaného jen jako podvod na něm (četnictvu)
spáchaný a i v trestním oznámení případu na soud čin jen takto ozna¬
čilo, Zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák. jako trestný čin nejen
proti cti, po případě svobodě člověka, nýbrž ve.svých důsledcích i proti
správnému kionání spravedlnosti státem, předpokládá u pachatele úmysl,
ať již přímý nebo nepřímý, uvésti v omyl úřady konáním spravedlnosti
od, státu pověřené tím, že trestní řízení neb alespoň pátrání má býti za¬
hájeno proti nevinnému. Leč, shledávaje v jednání obžalovaného jen
přestupek podvodu spáchaný tímto lstivým uvedením četnictva v omyl,
zabývá se rozsudek jen touto jedinou stránkou zažalovaného skutku
pachatelova, jeho rubem, kdežto vlastní podstatu činu nepodrobuje ná¬
ležitému právnímu rozboru, hodnocení a podřadění pod právní normu
činnost obžalovaného plně vyčerpávající, při čemž nejen že nezkoumá,
zda lze v jednání tom zjistiti podstatné prvky zločinu utrhání na cti,
čili nic, nýbrž ani nepřihlíží měrou dostačující k svým vlastním skut¬
kovým zjištěním.
Pro otázku, zda obvinění někoho pro vymyšlený zločin způsobem
v § 209 tr. zák. uvedeným zakládá skutkovou podstatu tohoto zločinu,
není rozhodným, zda vrchnost,, nabyvši vědomost o obvinění, pojímá
čin pachatelův jako zločin utrhání na cti, či zda ho posuzuje s jiného
hledisikia. V úvahu přichází jediné, zda byly tvrzeny skutkové okolnosti
určitého zločinu, jež vzhledem k určité osobě v obvinění tom v sou¬
vislosti s tvrzeným zločinem rovněž uváděné, označují ji za pachatele
toho zločinu, při čemž nerpzhoduje, zda označena jest za přímého p.a-
chatele vymyšleného zločinu, či jen za spoluvinníka a za účastníka ve
smyslu § 5 tr. zák. Stačí objektivní způsobilost obvinění, by vrchnost
z pachatelova podnětu zahájila vyšetřování nebo pátrání, ať jíž ihned
přímo proti oznámené osobě, nebo zatím jen s hlediska udaného zlo¬
činu vůbec. Byl-li však zločin utrhání na cti spáchán způsobem, uve¬
deným v § 209 tr. zák. jako prvá skutková podstata toho zločinu, totiž
přímým udáním u vrchnosti, což rozsudek p obžalovaném zjišťuje, pak
pro skutkovou podstatu zločinu toho po stránce objektivní již plně do¬
stačuje, když vrchnosti o zločinném. skutku, o němž snad neměla ještě
vůbec ani vědomosti, bylý tvrzeny takové vymyšlené sikiutečnosti, nebo
třebas i pravdivé, přes to jich spojením se smyšlenkami do té míry
zkreslené a nabývající’jiné tvářnosti a významu, že se podle ních kon¬
krétním tvrzením nebo náznaky označená osoba stala podezřeíoii> 'že
spáchala určitý zločin, kteťý vůbec spáchán nebyl, po případě zločin
sice skutečně spáchaný, při němž však jako pachatel’ ať již přímý nebo
podle § 5 tr. zák. nepřímý’vůbec v úvahu přijíti nemůže. V takovém pří¬
padě jest lhostejno a nezáleží na tom, zda vrchnost považuje udání za
věrohodné a ihned zahájí obvyklé pátrání nebo vyšetřování prbti udané — čís. 3794
128
osobě, či zda vůbec na udavatelův popud nezakročí nebo dokonce obrátí
šetření přímo proti němu.
Po stránce subjektivní nelze účel, jehož pachatel chtěl udáním neb
obviňováním někoho z vymiyšleného zločinu dosáhnouti, zaměňovali se
zlým úmyslem ve smyslu § 1 tr. zák. Pohnutka trestné činnosti pacha¬
telovy jest nerozhodná; nevyžaduje se, by přímo zamýšlel z pomsty¬
chtivosti, ze zloby nebo z jiného nepřátelského úmyslu podnítiti proti
určité osobě trestní vyšetřování nebo pátrání pro vymyšlený zločin;
stačí jeho vědomí, ať již pohnutka jeho jednání jest jakákoliv, že udání
(obviňování) neodpovídá pravdě buď co do skutku nebo co do osoby,
po případě v tom i onom směru, že tudíž určitá osoba jest vrchnosti
udávaná (obviňována) ze zločinu vymyšleného, a že se takovým udáním
dává vrchnosti podnět (obviňováním může se dáti vrchnosti podnět)
k vyšetřování neb aspoň k pátrání proti udanému (obviňovanému).
V souzeném případě obžalovaný podle zjištění soudu oznámil Ladislava
T-u přímo u vrchností ž vymyšleného naň zločinu spoluviny na loupeži
ve smyslu §§ 5, 190, 194 tr. zák. tím, že předstíraje četnictvu přepadení
v noci v lese třemi neznámými muži a násilné oloupení o 140 Kč, ač se
nic takového vůbec nestálo, uvedl konkrétní skutečnosti ohledně Ladi¬
slava T-y, které ho činily podezřelým, že tento vymyšlený zločin lou¬
peže nastrojil. Rozsudek takto zjišťuje veškeré náležitosti prvé skut¬
kové podstaty zločinu podle § 209 tr. záik. ve směru objektivním, .^ři
zkoumání subjektivní stránky se však rozsudek spokojuje jen zjišťová¬
ním pohnutky pachatelova činu, kterou považuje mylně za rozhodující
pro zjištění nebo nezjištění zlého úmyslu, a nepřihlíží nikterak k jeho
vědomí v době udání smyšleného zločinu u vrchnosti, zda měl nebo
vůbec mohl míti představu o tom, jaký dosah bude a může míti jeho
sdělování nepravdivých tvrzení o zločinu loupeže, vůbec a případné účasti
Ladislava T-y na zločinu tom zvláště; tak rozsudek pominul podstat¬
nou součást zákonného znaku zlého úmyslu. Rozsudkový výrok, že ťu
zlý úmysl vůbec chybí, spočívá na nesprávné představě nalézacího soudu
o náležitostech toho, co ke zlému úmyslu (zločinu podle § 209 tr. zák.)
dostačuje, pokud se týče čeho se vyžaduje; bylo proto vyhověti zma-
teční stížnosti státního zastupitelství, doličující zmatečnost rozsudku čí¬
selně podle § 281 čís. 10 tr. ř., svým obsahem však správně podle
čís. 9 a), rozsudek zrušiti a podle § 288 čís. 3 tr. ř. věc vrátiti soudu
prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Čís. 3794.
1 poskytnutí nebo vzetí sebe nepatrnějšího úplatku jest trestným,
dotýká-li se uplácení důležitého veřejného zájmu; úměrnost úplatku
k důležitosti veřejného zájmu zákon nevyžaduje.
Veřejného zájmu se dotýká, kdo něco podniká, co jest v nepříznivém
vztahu k zájmům veškerenstva státních občanů neb alespoň jistého, poč¬
tem neomezeného jich kruhu*
Důležitost zájmu jest posuzovati vždy podle případu.