Čís. 1172.
Nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. vztahuje se též na místnosti obchodní. »Nájemníkem« rozumí se nájemník ve smyslu zákona o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 9. září 1921, R II 345/21.)
Soud prvé stolice vyhověl návrhu na odklad exekuce vyklizením
obchodních místností, rekursní soud odkladu nepovolil. Nejvyšší soud
soud zrušil usnesení obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by,
proveda nutné šetření, o návrhu znovu rozhodl.
Důvody:
Nelze souhlasiti s náhledem rekursního soudu, že se nevztahuje nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. na nájem obchodních
místností. Nařízením tím dle jeho nadpisu vydána prozatímní ustanovení
o vyklizení místností najatých a pod. k ochraně povinných
k vyklizení místností tukových a to, jak nařízení v závorce příkladmo
povinné ty uvádí »nájemníka, domovníka, zaměstnance s bezplatným
bytem atd.« Ochranu osob, přístřeší potřebujících, upravovalo před tím
zákonodárství nařízením ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. a ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n., na jichž místo nastoupil zákon ze dne 24. dubna 1919. čís. 223 sb. z. a n. »o ochraně zaměstnanců používajících bezplatného bytu«, jehož platnost byla nařízením ze dne 23. prosince 1919, čís. 674 sb. z. a n. prodloužena až do 31. března 1920, když zároveň nařízením ze dne 17. prosince 1919, čís. 671 sb. z. a n.
byla prodloužena platnost shora uvedeného nařízení o ochraně nájemníků ze dne 17. prosince 1918 do konce března 1920 a nařízením zc dne 30. března 1920, čís. 175 sb. z. a n. až do vydání nových předpisů, což se stalo zákonem ze dne 8. dubna 1920 o ochraně nájemníků čís. 275 sb. z. a n. V nařízení čís. 223/19 sb. z. a n. jako zaměstnanci používající bezplatného bytu příkladmo jsou uvedeni v § 1, v závorce »domovník, vrátný,
topič, kočí atd« Přihlédne-li se ke znění § 1 nařízení čís. 409/20 sb. z. a n., patrno, že tam jako osoby, povinné k vyklizení, tedy osoby, na něž
nařízení to má se vztahovati, jsou v § 1 příkladmo uvedený »nájemník,
domovník, zaměstnanec s bezplatným bytem atd.«, se kterými výrazy
setkáváme se právě v zákoně o ochraně nájemníků« a v nařízení
o ochraně »zaměstnanců používajících bezplatného bytu«, mezi něž patří i domovník, jako zvláštní jich druh patrně jen proto jmenovaný, že zákonodárství obmýšlelo poměr domovníků upraviti zvláštním zákonem, což se také skutečně stalo zákonem ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. Nelze proto dle tohoto vývoje zákonodárství o tom pochybovati, že
nařízení čís. 409/20 sb. z. a n. má slovem »nájemník« na mysli nájemníka
ve smyslu zákona o ochraně nájemníků, právě tak, jako přejímá slova domovník a zaměstnanec s bezplatným bytem z nařízení o ochraně zaměstnanců, používajících bezplatného bytu čís. 223/19 sb. z. a n. Pojem nájemníka pak vymezen v ustanovení §§ 1 a 31 zákona o ochraně nájemníků,
dle nichž ustanovení o bytech vztahují se, pokud není jinak ustanoveno,
také na jednotlivé části bytů a jakékoliv jiné místnosti, které
jsou předmětem nájemní nebo podnájemní smlouvy. Dle § 1 nařízení min. spravedlnosti ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. bylo stanovení,
že předpisy tohoto nařízení vztahují se k nájmu bytův a jednotlivých částí
bytův а k nájmu obchodních místností, které ustanovení bylo rozšířeno
§em 31 nyní platného zákona o ochraně nájemníků i na jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní smlouvy, jak patrno z důvodových
zpráv tisk 2666 a 2749 zasedání Národního shromáždění Československého
z roku 1920. Nájemníkem najaté místnosti jsou proto též místnosti obchodní bez bytu. Ve věci však nelze rozhodnouti pro neúplnost řízení. Dle § 1 cit. nařízení čís. 409/20 sb. z. a n. může exekuční soud na návrh
povinného až na dobu jednoho čtvrtletí odložiti exekuci vyklizením najatých nebo používaných místností, nemá-li povinný beze své viny jiné přiměřené náhrady. Při tom dle volného uvážení je hleděti
na nezbytně nutnou potřebu povinného (rozh. čís. 96 věst.). Tyto podmínky
nebyly zjištěny. Prvý soud odložil exekuci pouze na osvědčení městského
úřadu v K., dle něhož ve městě K. je nedostatek obchodních místností, ač
je zároveň známo, že některé firmy mají po dvou místnostech obchodních, o byty však že je potíž daleko větší. Z toho není patrno, zda povinný
nemá jiné přiměřené náhrady beze své viny a náhrady té nemá
vůbec. Lze spíše souditi z osvědčení městského úřadu, že o obchodní
místnosti v místě tak velká nouze není, což tvrdí i navrhovatelka tím, že
povinný, kdyby se byl skutečně staral, náhradních místností opatřiti si
mohl, že jich však ani nepotřebuje, ježto má dostatek místností pro uložení
zboží i prodej jeho ve vlastním bytě, jen přes jeden dům vzdáleném.
V tomto smyslu je třeba šetření provésti dle §§ 55 odst. 2 a 3 ex. ř., aby
mohlo spolehlivě býti rozhodnuto o návrhu odkládacím.