NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 70 dis.

Nejde o zmatečnost pokud se týče o podstatnou vadu řízení, nebyla-li zachována lhůta § 40 kárn. stat., ani, byla-li obviněnému odepřením nahlédnouti do spisu odňata možnost podati návrhy, by bylo řízení doplněno, ani, nebyla-li obviněnému před kárným jednáním dána příležitost, by se vyjádřil o obvinění, ani, přihlížela-li kárná rada k pozměňujícímu návrhu návladního komory. Poškození cti a vážnosti stavu neslušným chováním advokáta ke kolegům.
(Rozh. ze dne 18. října 1928, Ds I 14/28.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátu a advokátních kandidátů nevyhověl v neveřejném sedění ani odvolání Dr. Rudolfa L-a, ani odvolání (stížnosti) Dr. Kurta L-ho z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze z 2. dubna 1928, jímž byl i ten i onen uznán vinným přečinem poškození cti a vážnosti stavu.
Důvody:
I. K odvolání Dr. Rudolfa L-a: Zákon nespojuje s nedodržením osmidenní lhůty § 40 kárn. stat. žádné následky; nedodržení této lhůty samo o sobě nemá pro průběh řízení do rozhodnutí a na obsah rozhodnutí významu; obviněný nemá proto příčiny, napadati kárný nález pro zmatečnost ani pro podstatnou vadu řízení z důvodu, že řečená lhůta nebyla v jeho případě zachována. Rovněž není zmatečností, byla-li obviněnému odepřením nahlédnouti do spisu odňata možnost, podati návrhy, by řízení bylo doplněno. Obviněnému bylo zůstaveno, by své návrhy učinil neb opakoval při jednání před kárnou radou, což opominul. S vývody odvolatelovými o usnesení kárné rady, vyloučiti řízení o tom, zda odvolatel přijal úplatek za vyrovnání věci s Dr. Juliem G-em pro přestupek § 411 tr. zák., netřeba se obšírněji obírati, protože vyloučení bylo účelným k zabránění průtahu v řízení o projednávaném případě, o výstupu v soudní budově z 21. května 1927, kteréžto řízení těsně souvisí s řízením proti oběma spoluobžalovaným. Není-li přijetí úplatku předmětem nynějšího řízení, nelze se zabývati otázkou, zda je v něm spatřovati kárný čin. Neprávem vytýká odvolání kárnému nálezu také vnitřní rozpor, jejž vidí v tom, že kárná rada praví, že svědecké důkazy neposkytují jasný obraz o průběhu srážky, ale přes to odvolatele odsoudila, protože obviněný prý Dr. G-e hanobil a tím zavdal příčinu ke rvačce. Oba výroky mohou vedle sebe obstáti, neboť, třebaže nelze získati jasný obraz o průběhu rvačky, mohla kárná rada přece nabýti přesvědčení o tom, že Dr. L. spíláním dal podnět ke rvačce. Že by kárná rada, jak odvolání vytýká, kladla zvláštní důraz na vylíčení věci v časopise »F.«, nelze z jejího nálezu vyčisti. Na správnosti jejího názoru o slušnosti, s jakou se advokát musí zvláště i ke kolegům chovati, nemění nic okolnost, že se někteří kolegové proti obviněnému nebo vůbec mezi sebou snad také nechovají slušně. Není proto odvolání odůvodněno.
II. K odvolání (zároveň stížnosti) Dr. Kurta L-ho: Není podstatnou vadou řízení, že Dr. L-mu před kárným jednáním nebyla dána příležitost, by se vyjádřil o obvinění z jeho účasti na věci Dr. L-a a Dr. G-a, neboť v zákoně není předběžné slyšení předepsáno, třebaže je účelné a proto také obvyklé. Rovněž není podstatnou vadou řízení, že v usnesení kárné rady podle § 29 kárn. stat. není výslovně řečeno, že kárná rada spatřuje v jednání Dr. L-ho přečin proti cti a vážnosti stavu, neboť, praví-li kárná rada, že je tu příčina ke kárnému jednání, dává tím jasně na jevo, že v jeho jednání onen přečin vidí. Posléze není vadou řízení, že kárná rada přihlížela přes odpor obviněného k pozměňujícímu návrhu komorního návladního. Nový, do kárného nálezu pojatý doslov obvinění je jen slohovým sestručněním a logickým vytříbením původní úpravy téhož obvinění a nic se jím nezměnilo na totožnosti činů, jež kárná rada klade obviněnému za vinu. Mylný je právní názor odvolatelův, že v jeho jednání, jímž zasáhl do věci Dr. L-a a Dr. G-a, nelze spatřovati přečin proti cti a vážnosti stavu, protože k němu měl podle § 86 tr. ř. právo. Tímto předpisem by obviněný mohl nanejvýš ospravedlňovati, že učinil trestní udání, nikoli však i ostatní způsob svého vystupování v onom trestním řízení. Právě toto jeho další vystupování odůvodňuje plně výrok, že si obviněný počínal způsobem advokáta krajně nedůstojným, a nasvědčuje jasně dalšímu úsudku, že také již trestní oznámení učinil jen z oněch nedůstojných pohnutek, jimiž se řídil při dalším jednání. Ty doslovem § 86 tr. ř. ovšem ospravedlniti nelze. Pokus obviněného, dolíčiti, že trestní oznámení učinil, by se očistil z křivého podezření, že výstup mezi Dr. L-em a Dr. G-em oznámil advokátní komoře v dohodě s Dr. L-em a za úplatu, by Dr. L-ovi takto přes vyrovnání věci umožnil stíhání Dr. G-e, a že byl k dalšímu svému jednání donucen, protože Dr. G. prohlásil jeho udání za výmysly, že zřejmě liché, neboť jednak nelze si dobře domysliti, jak by ono trestní oznámení mohlo míti obviněným prý kýžený výsledek, mimo to nelze z trestních spisů seznati, že obviněný v řízení o svém oznámení něco podnikl, co by bylo jeho nyní tvrzenému úmyslu odpovídalo, a své podání se skutkovými a právními vývody učinil Dr. L. již 15. září 1927, kdežto Dr. G. mu vytýkal výmysly až 21. září 1927. Kárný soud proto nepochybil, když v jednání obviněného, jak je v kárném nálezu vylíčeno, seznal přečin proti cti a vážnosti stavu. Na správnosti jeho nálezu nemění nic okolnost, že nepřipustil důkaz svědky Dr. M-em, H-em a Felixem L-ym, neboť i kdyby byl Dr. M. nepotvrdil tvrzení Dr. G-e, že obviněný Dr. M-a na cti urazil, neměnilo by to nic na zavržitelnosti způsobu, jakým si obviněný proti Dr. G-ovi počínal, a bezpodstatnost svědectví Dr. H-e a Dr. Felixe L-ho plyne z řečené již skutečnosti, že z trestních spisů o odvolatelově oznámení nelze seznati nic, co by svědčilo o nyní tvrzeném podnětu k oznámení a jeho účelu.

Citace:

Čís. 70 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 855-857.