NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 4252.

Podán-li odpor proti přikázání celé pohledávky, lze napadnouti rekursem i přikázání úroků (§§ 213, 234 ex. ř.). Právo k rekursu přísluší i zájemníkům, nepřítomným při rozvrhovém roku, když se soud, rozděluje podstatu, prohřešil proti velícím zásadám §§ 216 a 217 ex. ř.
Pro rozsudkový přísudek úroků, běžících od určitého dne až do dne vnuceného vkladu zástavního práva platí ustanovení prvého, nikoliv druhého odstavce čís. 4 §u 216 ex. ř. Vymohl-li si věřitel exekuci dražbou nemovitosti pro celou jistinu i s příslušenstvím, jest zvláštní výzva po rozumu §u 171, odstavec druhý, ex. ř. zbytečnou (§ 74 ex. ř.) a zbytečným jest i návrh na zapravení hotovými.
Útraty vzešlé mezi knihovním a vymáhajícím věřitelem nejsou útratami exekučními.
(Rozh. ze dne 14. října 1924, R I 814/24.)
V řízení o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitost, prodanou v exekuční dražbě dne 31. května 1924, přikázal soud prvé stolice vymáhajícímu věřiteli pohledávku s 6% úroky od 19. března 1920 do 17. února 1922 (kdy byly zapsány do pozemkové knihy) a od 17. února 1922 do dne příklepu a dále útraty žádosti o hotové zaplacení. Rekursní soud vyhověl rekursu následující knihovní věřitelky (občanské záložny) potud, že přikázal vymáhajícímu věřiteli pouze úroky za dobu od 31. května 1921 a nepřikázal útraty žádostí o hotové zaplacení. Důvody: Neprávem přisoudil prvý soud 6% úroky z jistiny za dobu od 19. března 1920 do 21. února 1922. Dle §u 216 odstavec čtvrtý ex. ř. požívají pouze tříleté úroky, ode dne udělení příklepu zpět počítané, téhož knihovního pořadí jako jistina. Za dobu od 19. března 1920 do 31. května 1921 byly tedy úroky věřiteli neprávem přikázány (Nowak, sbírka — rozh. č. 867). Útraty žádosti o zapravení jistiny hotovým zaplacením byly neprávem přikázány, poněvadž pro věřitele není vtělena kauční hypoteka pro tyto útraty a útraty nevzešly dobýváním pohledávky v této exekuci. Podání s návrhem na zapravení pohledávky hotovým placením nebylo třeba (§ 74 c. ř. s.), ježto návrh na zavedení exekuce zahrnuje v sobě bez toho návrh na zapravení hotovým placením.
Nejvyšší soud změnil k dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele napadené usnesení v ten způsob, že mu přikázal 6% úroky již od 19. března 1920, nevyhověl však dovolacímu rekursu ohledně útrat žádostí o hotové zaplacení.
Důvody:
Správným neshledává dovolací soud náhled stěžovatele, že Občanská záložna nebyla dle §§ 213 a 234 ex. ř. oprávněna, odporovati rozvrhovému usnesení. Tato knihovní věřitelka byla při rozvrhovém roku přítomna a vznesla svým zástupcem odpor proti přisouzení celé pohledávky, dále proti přikázání všech útrat dosud soudně neupravených atd.; nelze tedy míti za to, že přisouzení úroků zahrnutých v celku, nebylo odporováno. Ostatně přísluší právo k rekursu i zájemníkům, nepřítomným při rozvrhovém roku, když se soud při rozdělování podstaty prohřešil proti velícím zásadám §§ 216 a 217 ex. ř. (srovnej k tomu rep. nálezů čís. 168), a nelze je proto ani odepříti tomu, kdo byl při roku přítomen, ale odporu vůbec nevznesl, nebo neudal zvláštního důvodu, pro který odpor vznáší (§ 234 ex. ř.), jak byl vlastně povinen. Naproti tomu jest však souhlasiti s názorem stěžovatelovým, že mu příslušejí 6% úroky od 19. března 1920 do 21. února 1922, nikoliv však podle výkladu, který dává stěžovatelka nepatrné odchylce ve znění bodu čís. 2 a 3 (die aus den letzten drei Jahren vor der Erteilung) od onoho v čís. 4 §u 216 ex. ř. (die nicht länger als drei Jahre vor), jež vychází v podstatě na jedno, nýbrž proto, že v tomto případě jde o rozsudkový přísudek úroků, běžících od určitého dne až do dne zápisu do pozemkové knihy, tedy o samostatnou, vnuceným právem zástavním zajištěnou pohledávku jistinnou, ohledně které platí ustanovení prvého odstavce čís. 4 §u 216 ex. ř. a nikoliv ono druhého odstavce téhož čísla, po případě ono §u 217 čís. 2 ex. ř. (Srovnej v tom smyslu rozhodnutí nejv. soudu čís. 325 sb. n. s. a komentář Neumannův k ex. ř., vyd. 1910, str. 623 a Jud. čís. 106). V tom směru bylo tudíž vyhověti dovolacímu rekursu a obnoviti usnesení prvého soudu. Neodůvodněným jest však požadavek stěžovatelův, aby mu byly přiřknuty trojí útraty za žádosti o hotové zaplacení. Zcela správně uvedl v té příčině soud rekursní, že žádostí o hotové zaplacení nebylo potřebí, poněvadž si stěžovatel jako vymáhající věřitel vymohl exekuci dražbou nemovitosti pro celý kapitál i s příslušenstvím, nikoliv pouze pro část kapitálu, čímž dal nepokrytě na jevo, že chce hotové zaplacení celé své pohledávky. V takovém případě jest již zvláštní vyzvání po rozumu §u 171 odstavec druhý ex. ř. zbytečným a nelze útraty zbytečného prohlášení pokládati za nutné po rozumu §u 74 ex. ř. (Viz k tomu také komentář Neumannův k ex. ř., vyd. 1910, str. 535.) Útraty dovolacího rekursu nelze přisouditi ani z části, poněvadž nejde o útraty exekuční, nýbrž o poměr mezi knihovním a vymáhajícím věřitelem a útraty mezi nimi vzešlé, pro které byla by úhrada jen v rámci případné kauční hypotéky.

Citace:

č. 4252. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 411-413.