Čís. 15203.
Pojištění smluvní.
Právní postavení obmyšlené osoby při pojištění na případ smrti a dožití dvou osob.
K výkladu pojistné smlouvy v případě smrti jednoho z pojistniků.
(Rozh. ze dne 15. května 1936, Rv I 1844/34.)
Žalobkyně se domáhala na pojišťovně F. výplaty pojistné sumy ze dvou pojistek tvrdíc, že podle pojistné smlouvy měla býti vyplacena, přežije-li svého manžela, pojistná suma jí. Tento případ nastal. Poněvadž však na pojistné částky si činila nárok žalovaná, odepřela pojišťovna likvidovati pojistky a složila pojistné částky k soudu. Žalobou domáhá se nyní žalobkyně výroku, by žalovaná (její dcera) byla zavázána uznati, že žalobkyně jest jedině oprávněnou z oněch pojistek pojišťovny F., a svoliti, by byla pojistná částka u okresního soudu složená jí vydána. Proti žalobě namítla žalovaná, že se žalobkyně při uspořádání majetkových poměrů při rozluce jejího manželství s pojistníkem mlčky vzdala nároku z těchto pojistek svolivši k tomu, by byly zastaveny. Nárok z pojistek ztratila však žalobkyně také tím, že její bývalý manžel — pojistník — před svou smrtí obmyslil z pojistky ne ji, nýbrž pojišťovnu F. Konečně má za to, že by žalobkyně měla nárok nejvýše na polovinu pojistné částky. Nižší soudy uznaly podle ža- loby, odvolací soud z těchto důvodů: Zřeknutí se nároku z pojistek muselo bytí podle pojišťovacích podmínek učiněno formou písemnou, aby bylo účinným, ježto šlo o pojistnou smlouvu na případ smrti též žalobkyně, a v takovém připadě výslovně byl ujednán písemný souhlas toho, jenž se práva z pojistky takové zříká, nepřihlížejíc ani k tomu, že pojišťovně, aby takové zřeknutí bylo účinným, musilo býti oznámeno. Že by se žalobkyně byla takto písemně svého práva zřekla, žalovaná netvrdila, a byl důkaz o tom, že se ho zřekla výslovně neb mlčky, hledíc k výše uvedenému, zbytečný, poněvadž, í kdyby zřeknutí bylo prokázáno, nebylo by takové zřeknutí vzhledem k určitému předpisu čl. 10 podmínek pojišťovacích — tedy k podmínce platně smluvené — účinným. Rovněž není správná výtka, že prvý soud nesprávně věc posoudil potud, pokud ve svolení žalobkyně k zastavení obou předmětných pojistek nespatřuje zřeknutí se žalobkyně. Již prvý soud jasně poukazuje k tomu, že pojištěncem v této věci byl jediné Adolf B., který prémie platil a s pojistkami mohl disponovati. Žalobkyně byla pojištěncem obmyšlena jen pro případ úmrtí Adolfa B., kdyby ho přežila. Teprve tehdy, když nastala tato skutečnost, vznikl její nárok na pojištěný obnos. Pokud se to nestalo, mohl B., jenž tehdy žil, pojistky zastaviti, aniž k tomu bylo potřebí svolení žalobkyně, která též takové svolení nedala, nýbrž jen trpěla, co pojištěnec v mezích svého práva učinil. Ježto žalobkyně žádného svolení k zastavení nedala, padají veškeré další dohady odvolatelčiny. Kdyby narovnání, které manželé B. před roizlukou manželství uzavřeli, bylo se vztahovalo na pojistky, o něž tu jde, bylo by bývalo jednáním, kterým pojištěnec činil jinou disposicí se smlouvou pojišťovací uzavřenou ve prospěch osoby třetí — zde žalobkyně — pro případ úmrtí. Takové jednání jest právě míněno v čl. 10 pojišťovacích podmínek a bylo by bývalo nutným písemné svolení žalobkyně. Rovněž není správná domněnka projevená v odvolání, že žalobkyně v případě úmrtí pojištěncova měla nárok jen na polovici pojistné sumy, neboť v tom směru jest znění pojistky samé jasné a určité, že v případě úmrtí jednoho z bývalých manželů B., druhý prvého přeživší jest příjemcem pojistného. O nějakém obmezení na polovici není v pojistce řeči.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná netvrdí, že se žalobkyně vzdala výslovně práv příslušejících jí z obou pojistek pojišťovací společnosti F. Uplatňuje toliko, že stalo se tak konkludentně tím, že v roce 1929 svolila k jejich zastavení Antonínu L. Obsah ujednání jest nesporný a právem poukazuje odvolací soud k tomu, že v tomto ujednání o nějakém svolení k zastavení vůbec není řeči a nelze je ani vyvozovali z jeho obsahu. Správný je názor odvolacího soudu, že zemřelý Adolf B. nemohl jednostranně změniti osobu obmyšleného. Ze spisů předložených pojišťovací společností F. plyne, že návrhy na životní pojištění učinil sice zemřelý Adolf B. jako pojistník, že však obě pojistky byly vystaveny na dožití a úmrtí obou manželů, a to tak, že v případě dožití měli obdržeti pojištěnou částku oba, v případě úmrtí jednoho měl dostati celé částky manžel, který druhého přežil. Ježto tyto jednotné pojistky byly vystaveny také na případ smnti žalobkyně, příslušela jí určitá oprávnění. Předpis § 131 zák. čís. 501/1917 ř. z. nenabyl sice ještě účinnosti (§ 167 zák.), avšak článek 10 všeobecných pojišťovacích podmínek má v odstavci prvém, větě druhé k její ochraně ustanovení podobné, jako je má neúčinný § 131 zák. Osoba, na jejíž úmrtí se pojištění stalo, jest chráněna tím, že opatření podle čl. 10, odstavec prvý, věta prvá (t. j. změna osoby obmyšlené v pojistkách) může se státi jen s jejím písemnými přivolením. O takové opatření podle čl. 10, odst. prvý právě šlo, když se zemřelý Adolf B. pokusil dopisem ze dne 16. srpna 1930 a pozdějším testamentem změniti osobu obmyšlenou v obou pojistkách. Žalobkyně k této zrněné písemné svolení nedala, zůstala proto obmyšlenou ze smluv pojistných a nabyla z nich nároku, když nastal pojistný případ. Doslov obou pojistek jest úplně jasný a plyne z něho, že jde o nárok jednotný, a že v případě, že nastane pojistný případ, t. j. že zemře jedna z pojištěných a obmyšlených osob, obdrží druhá celé pojištěné částky. Nedopadají tedy ani vývody dovolání o dvou oddílech pojistek a o tom, že má žalobkyně nejvýše nárok na polovici složených částek.