Čís. 2106.

Nepřípustným jest dovolací rekurs do usnesení vrchního zemského soudu, jímž bylo rozhodnuto o substitučním právu kandidáta advokacie.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, R I 1416/22.) Výbor advokátní komory odepřel uděliti kandidátu advokacie substituční oprávnění. Vrchní zemský soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud odmítl odvolání, správně dovolací rekurs.
Důvody:
Odvolání, vlastně dovolací rekurs dra Františka W-a a dra Eduarda P-а necelí proti odepření potvrzení advokátské praxe, ve kterémž případě by ovšem podle třetího odstavce § 30 adv. ř. bylo odvolání k nejvyššímu soudu přípustno, nýbrž proti odepření udělení substitučního oprávnění dle druhého odstavce § 6 zákona ze dne 31. ledna 1922 čís. 40 sb. z. a n., kterýž nyní platí místo posledního odstavce § 31 c. ř. s., jako dodatek k § 15 adv. ř. a je tudíž ustanovením, doplňujícími předpisy řádu advokátního. Tyto předpisy neobsahují však práva odvolání nebo stížnosti k nejvyššímu soudu z důvodu odepření udělení substitučního oprávnění, zvláště pak není právo takové obsaženo v třetím odstavci § 30 adv. ř. Že odepření toto dlužno přesně rozeznávati od odepření potvrzení advokátské praxe, plyne nejen z povahy věci, nýbrž i z § 28 b) adv. ř. ve spojení s třetím odstavcem § 30 adv. ř. V § 28 b) totiž vedle vedení seznamu kandidátů advokacie a vedle potvrzení advokátské praxe uvedeno jest výslovně a samostatně vyhotovení legitimace k substituování, naproti čemuž v třetím odstavci § 30, upravujícím právo odvolací, uvedeny jsou pouze odepření zápisu do seznamu kandidátův advokacie, výmaz z něho a odepření potvrzení advokátské praxe, nikoli též odepření udělení substitučního oprávnění. Předpisu § 16 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. o mimosporném řízení nelze zde užíti, poněvadž tento cís. patent upravuje pouze řízení soudní a nikoli řízení advokátních komor i jejich výborů, § 16 tohoto cís. patentu pak podle svého jasného znění vztahuje se souhlasně s tím toliko na potvrzující rozhodnutí soudu prvé stolice, nikoli na potvrzující rozhodnutí výboru advokátní komory. Užíti předpisů civ. řádu soudního o rekursech rovněž nelze a nemělo by to pro stěžovatele ani úspěchu, poněvadž podle § 528 c. ř. s. dovolací rekurs do usnesení, jímž usnesení prvého soudu bylo potvrzeno, jest vyloučen. Odvolání, vlastně dovolací rekurs dra W-a a dra Eduarda P-а byl tudíž jako nepřípustný odmítnut.

Citace:

č. 2106. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1213-1214.