Čís. 17434.

Poručenský soud jest oprávněn věcně rozhodovati o návrhu advokáta, aby mu byla podle § 16 (4) adv. ř. poukázána odměna za vynaloženou práci a ztrátu času z peněz, jež získal nezletilec ve sporu, v němž ho jako zástupce chudých zastupoval a jež byly pro nezletilce složeny podlehnuvší stranou do sirotčí pokladny.
(Rozh. ze dne 24. října 1939, R II 221/39.) Prvý (poručenský) soud nevyhověl návrhu advokáta dr. Františky Č., aby mu byla podle § 16 (4) adv. ř., poukázána na úhradu jeho odměny za vynaloženou práci a čas určitá částka z peněz složených pro nezl. Emilii Š. do hromadné sirotčí pokladny a jichž nezl. Emilie Š. získala ve sporu o náhradu škody, v němž ji dr. František Č. zastupoval jako ustanovený zástupce chudých. Své rozhodnutí opřel prvý soud o to, že není tu jednak souhlasu poručníka dítěte k poukazu peněz, jednak o to, že nabytá částka není tak velká, aby odůvodnila odnětí práva chudých nezletilé. Rekursní soud uložil prvému soudu, aby po doplnění řízení znovu rozhodl vycházeje z názoru, že předpis § 16 (4) adv. řádu je předpisem samostatným a že podle něho nesejde na tom, zda jest u chudé strany odůvodněno odnětí práva chudých či nikoliv.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nesejde na tom, zda vůbec a do jaké míry může advokát palmární pohledávku vymáhati na straně, kterou zastupoval, také v případě § 16 odst. 4 adv. ř. jen sporem, když strana odpírá ji zaplatiti. Odpůrce nezletilé stěžovatelky, odvolávaje se na řečený zákonný předpis, žádal totiž podáním ze dne 7. února 1939 u poručenského soudu, aby mu byla účtovaná palmární pohledávka poukázána ze sirotčí pokladny z peněz, jichž stěžovatelka nabyla ve sporu, v němž ji zastupoval jako zástupce chudých a jež pro ni budou uloženy do sirotčí pokladny. O tomto návrhu mohl a směl poručenský soud rozhodnouti v řízení nesporném, aniž vybočil z mezí své zákonné působnosti. Není tu proto zmatečnosti podle § 41 lit. d) nesp. říz. Prvním předpokladem pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno v nesporném řízení, byl však souhlas zákonného zástupce nezletilé. V souzeném případě však tu souhlasu poručníkova nebylo, proto první soud právem nevyhověl návrhu stěžovatelčina odpůrce na poukaz peněz stěžovatelčiných ze sirotčí pokladny, když poručník stěžovatelčin souhlas výslovně odepřel. Souhlas takový jako právní jednání nemůže nahraditi usnesení poručenského soudu a ani usnesení soudu rekursního. Bylo proto obnoviti usnesení prvého soudu, protože dodatečného šetření rekursním soudem nařízeného nebylo potřebí a nesejde zatím ani na tom, zda je správný názor rekursního soudu, pokud jde o výklad § 16 (4) adv. řádu, případně v souvislosti s novějším ustanovením c. ř. s. o právu chudých.

Citace:

Čís. 17434. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 543-544.