NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13953.

Zákon ze dne 24. února 1934, čís. 33 sb. z. a n., o dočasných opatřeních v exekučním a konkursním řízení proti zemědělcům.
Slova »smluvených pravidelných kapitálových splátek« v § 3 písm. g) zák., týkají se jen těchto splátek, nikoliv též úroků.
Ustanovení § 3 písm. g) zák. vztahuje se na anuity a úroky, jichž splatnost nastala po 9. květnu 1933, bez ohledu na to, zda jde o smluvené anuity a úroky.
Útraty sporu a exekuce jsou příslušenstvím vymáhané pohledávky, sdílejí osud pohledávky a nezáleží na tom, kdy vznikly, zda před či po 9. květnu 1933, a platí proto o nich ustanovení § 3 písm. f) zákona. Nelze-li pokračovati v exekuci pro pohledávku samou, nelze v ní pokračovati ani pro útraty sporu a exekuce, třebaže povstaly po 9. květnu 1933.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1934, R I 1203/34.)
V exekuci pro 10000 Kč s přísl. vyhověl soud prvé stolice návrhu dlužníků na odklad dražebního řízení na dobu až po 31. prosinci 1934 jen potud, že odložil dražbu pokud šlo o vymáhání jistiny 10000 Kč, zamítl však návrh, pokud šlo o vydobytí 6% úroků ode dne 9. května 1933 do 30. června 1934, útrat sporu a útrat exekučních. Rekursní soud vyhověl rekursu dlužníků a odložil dražbu i ohledně 6% úroků od 9. května 1933 do 30. června 1934, útrat sporu a útrat exekučních. Důvody: Jde o otázku, zde se ustanovení § 1 zák. ze dne 24. února 1934 čís. 33 sb. z. a n. vztahuje v souzeném případě i na 6% úroky z vymáhané jistiny 10000 Kč od 9. května 1933 do 30. června 1934 a na útraty vzniklé po 9. květnu 1933, čili nic. Otázku jest podle názoru rekursního soudu zodpověděti kladně. Podle § 3 cit. zák. písm. g) neplatí ustanovení § 1 zákona o vymáhání smluvených pravidelných kapitálových splátek, nepřesahujících ročně 2% původní jistiny, anuit a úroků, pokud se tyto kapitálové splátky, anuity a úroky staly splatnými po 9. květnu 1933. Podle názoru rekursního soudu týká se toto ustanovení případů, kde byly smluveny pravidelné kapitálové splátky, dále kde byly smluveny pravidelné anuity a kde byly smluveny pravidelné splátky na úrocích, o který případ však v souzeném případě nejde, neboť to nebylo vymáhající stranou ani tvrzeno. V exekuci, o kterou jde, vymáhá se kapitál 10000 Kč s 6% úroky již od 2. října 1930 jdoucími. To nejsou tedy smluvené pravidelné splátky úrokové, nýbrž jde o úroky z vymáhané pohledávky již od 2. října 1930, tedy o příslušenství, které sdílí osud vymáhané pohledávky právě tak, jako útraty, třebaže jde o útraty vzniklé po 9. květnu 1933, poněvadž i ty jsou příslušenstvím vymáhané pohledávky, která podle § 3 písm. f) cit. zákona vzhledem k tomu, že vznikla před 9. květnem 1933, požívá i se svým příslušenstvím ochrany podle § 1 cit. zák. Pro opačný názor není v zákoně opory. Naopak by názor prvého soudu vedl k tomu, že by již za sebe kratší dobu mohl vymáhající věřitel navrhnouti pokračování v exekuci pro 6% úroky jdoucí od 1. července 1934 v tom případě, že by dlužníci úroky do 30. června 1934 jdoucí i útraty po 9. květnu 1933 vzniklé zaplatili, aby docílili odklad dražebního řízení, čímž by dlužníkům vznikaly zbytečné útraty, což zajisté by odporovalo intencím zákona.
Nejvyšší soud změnil k dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že povolil odklad dražby do 31. prosince 1934, pokud jde o vymáhání kapitálu 10000 Kč s 6%ními úroky od 2. října 1930 do 9. května 1933 a útrat sporu a útrat exekučních, kdežto ohledně 6%ních úroků po 9. květnu 1933 návrh dlužníků na odklad dražby zamítl.
Důvody:
Rekursní soud vykládá ustanovení § 3 písm. g) zákona čís. 33/34 sb. z. a n. nesprávně, neboť z doslovu tohoto zákonného ustanovení jest zřejmo, že slova »smluvených pravidelných kapitálových splátek...« týkají se jen těchto splátek, nikoliv též úroků, o nichž zákon nikde neustanovuje, že to musí býti »úroky smluvené, pravidelné«, jak se nesprávně rekursní soud domnívá. Ani ze zprávy ústavně-právního a národohospodářského výboru k zákonu tisk. čís. 1222 senátu neplyne, že se ustanovení § 3 písm. g) zák. týká těch případů, kde byly smluveny kapitálové splátky, a kde byly smluveny anuity a úroky, nýbrž ze zprávy té jest zřejmo, že posl. sněmovna vložila do § 3 ustanovení pod písm. g) obdobné původnímu vládnímu ustanovení s tím obmezením, že se vztahuje na anuity a úroky, jichž splatnost vznikla po 9. květnu 1933, tedy bez ohledu na to, zda jde o smluvené anuity a úroky, poněvadž bylo v intencích zákona, aby se na závazky vzniklé po 9. květnu 1933 odklad exekucí nevztahoval. Podle názoru rekursního soudu nemohl by žádný věřitel zákonné úroky proti dlužníku zemědělci před 31. prosincem 1934 vymáhati bez ohledu na to, zda se úroky staly splatnými po 9. květnu 1933 či před tímto dnem, a ustanovení § 3 písm. g) cit. zákona bylo by ohledně úroků a anuit bez významu. Po té stránce nelze tedy dovolacímu rekursu odepříti úspěch. Pokud jde o útraty sporu a exekuce jsou příslušenstvím vymáhané pohledávky (§ 65 j. n.), sdílejí osud pohledávky a nezáleží na tom, kdy vznikly, zda před či po 9. květnu 1933, a platí proto o nich ustanovení § 3 písm. f) zákona. Důsledek toho jest, že, nelze-li pokračovati v exekuci pro pohledávku samu, nelze v ní pokračovati ani pro útraty sporu a exekuce, třebas povstaly po 9. květnu 1933, a bylo proto v této části napadené usnesení ponechati v platnosti.

Citace:

Čís. 13953.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 367-369.