NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16764.

»Príspevok na výživu«, povolený disciplinárnou komisiou podniku »Štátne lesy a statky« prepustenému zamestnancovi podľa § 92, odst. 3 služ. por., má povahu odpočivných príjmov; preto je príslušné riaditeľstvo štátnych lesov a statkov (§ 225, odst. 4 služ. por.) podľa § 36 služ. por. oprávnené predpísať prepustenému zamestnancovi ním spôsobenú (nálezom disciplinárnej komisie zistenú) škodu k náhrade srážkou z tohoto príspevku.
(Rozh. z 24. februára 1938, Rv IV 512/37.)
Žalobník — dozorca II. triedy u podniku »Štátne lesy a statky« — bol pravoplatným nálezom vrchnej disciplinárnej komisie pri ministerstve zemedelstva v Prahe uznaný vinným nevernou správou, ktorej sa dopustil spreneverením 9810 Kč 80 h a potrestaný prepustením zo služby. Vzhľadom na poľahčujúce okolnosti priznala mu disciplinárna komisia podľa § 92, odst. 3, služ. poriadku pre zamestnancov podniku »Štátne lesy a statky« »príspevok na výživu« na dobu troch rokov vo výške 49% penzijných príjmov, ktoré by mu náležaly pri preložení do výslužby, tak že žalobník mal dostať ročne 3226 Kč 15 h. Disciplinárna komisia neodsúdila žalobníka na náhradu škody. Žalobník bol prepustený dňom 30. júna 1934. Riaditeľstvo štátnych lesov a statkov predpísalo žalobníkovi k náhrade srážkou z penzijných príjmov 9810 Kč 80 h. Do dňa prepustenia — 30. júna 1934 — bolo srazené zo žalobníkovho platu 2968 Kč 80 h, kdežto zbytok v sume 6842 Kč mal byť postupne srážaný z príspevku v troch rokov, tak že žalobníkovi sa vyplácalo mesačne len 78 Kč 78 h. Žalobník domáhal sa žalobou uznania toho, že žalovaný Čsl. štát (podnik »Štátne lesy a statky«) nie je oprávnený započítať do príspevku na výživu svoju škodu v sume 9810 80 Kč a že je preto povinný zaplatiť žalobníkovi 2968 Kč 80 h srazených do 30. júna 1934, kdežto od 1. júla 1934 je povinný platiť celý príspevok na výživu, pri čom je oprávnený srážať si z každej splátky, splatnej do vykonateľnosti rozsudku 78 80 Kč pri predpoklade, že sumy 78 80 Kč boly žalobníkovi skutočne pred počatím a za priebehu sporu vyplatené. Svoju žalobu opieral žalobník medzi iným o to, že disciplinárna komisia nevyslovila povinnosť k náhrade škody, nepriznala žalobníkovi príspevok na výživu len preto, aby mohla byť škoda účetnou manipuláciou uhradená, že srážky nemožno vykonať, lebo príspevok nedosahuje existenčného minima. — Čís. 16764 —
Súd prvej stolice žalobu zamietol. Z dôvodov: Sporným bylo mezi stranami jen, zda jest žalovaná oprávněná prováděti srážky ze žalobcova příspěvku či nikoli. Tuto otázku lze vyřešiti jen se zřetelem na služební řád pro zaměstnance podniku »Státní lesy a statky«, ježto podle nesporného přednesu stran žalobce podléhal tomuto služebnímu řádu. Podle § 36, odst. 2—3, § 129 služ. řádu ředitelství Státních lesů a statků jest oprávněno způsobenou škodu předepsati zaměstnanci k náhradě ze služebních příjmů a o tom, zda tu bylo s jeho strany zanedbání služebních povinností, rozhodne k návrhu úřadu disciplinární komise nálezem. V žalobcově případu bylo o jeho zanedbání služebních povinností pravoplatně rozhodnuto a i výše škody byla zjištěna. Byl proto úřad oprávněn k provedení srážky ze žalobcova příjmu administrativní cestou. Podle §§ 91, 92, 110, 146 služ. řádu když disciplinární trest zní na »propuštění«, není nutno přímo vysloviti závazek zaměstnancův k náhradě škody — tedy ani k náhradě škody způsobené nevěrnou správou, i když výše škody byla v kárném řízení zjištěna. Jest tudíž v souhlasu s předpisy služebního řádu, jestliže úřad rozhodne administrativním nálezem o závazku k náhradě škody u zaměstnance, jenž byl disciplinární cestou ze služby propuštěn, a nelze tento administrativní nález míti za odporující předpisu § 91 č. 4 služ. řádu. Podle § 55, odst. 3, věta 2, § 139 služ. řádu srážkou ze služebního platu vybírají se — mimo jiné — i platy uložené zaměstnanci cestou administrativní, jest tudíž v úplném souhlase s tímto předpisem administrativní nález, podle něhož srážky na žalobcově příspěvku jsou prováděny. Podle § 231 č. 2 služ. řádu předpisy o exekuci neplatí pro administrativní srážky ze služebních a odpočivných platů zaměstnanců, jde-li o pohledávky podniku vzniklé ze služebního nebo pensijního poměru nebo se zřetelem na něj. Podle tohoto předpisu při srovnání s předpisem § 36, odst. 2, služ. řádu lze prováděti tyto administrativní srážky až do úplného vyčerpání platu, pense a pod. a teprve, když příjem zaměstnancův jest úplně srážkami vyčerpán, úřad své pohledávky vymáhá soudní cestou ze soukromého jmění zaměstnancova. Zákonné předpisy o existenčním minimu jsou tudíž v takových případech služebním řádem vyloučeny. Odvolací súd rozsudok súdu prvej stolice potvrdil. — V dovolacej žiadosti napadol žalobník rozsudok odvolacieho súdu medzi iným aj z toho dôvodu, že príspevok na výživu nie je ani služebným, ani penzijným príjmom a preto sú srážky z tohoto príspevku neprípustné.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť zamietol.
Z dôvodov:
I zo slovného znenia § 92, odst. 3 (§ 146) služebného poriadku pre zamestnancov podniku »Štátne lesy a statky« (ktorý bol na základe § 210, odst. 1, platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. schválený usnesením vlády zo dňa 17. júla 1928 č. 11222/1928 m. r. a ktorému žalobník ako lesný dozorca II. triedy (§ 124), tedy ako zriadenec v súkromnoprávnom služebnom pomere (§§ 128 a 11) nesporne podliehal) vysvitá, že spomenutý tu »príspevok na výživu« — ktorý pri treste prepustenia môže disciplinárna komisie výnimečne nemajetnému zriadencovi pri preukázanej potrebe povoliť »až do 50% odpočivných príjmov, ktoré by mu náležaly pri preložení do výslužby«, má povahu odpočivného príjmu, hoci líši sa od normálnych odpočivných požitkov číselným, po pr. tiež časovým obmedzením a tým, že zamestnanec naň nemá nároku, ale ide skôr o akt milosti. Nedostatok takéhoto nároku nemôže ani s hľadiska odst. 4 § 93 (§ 146) služ. poriadku nič zmeniť na vyloženej povahe príspevku fakticky priznaného.
Ako taký však patrí aj tento príspevok na výživu medzi »služebné príjmy«, srážkou z ktorých môže byť podľa § 36 (§ 129) cit. služ. poriadku predpísaná zriadencovi k náhrade škoda, ním spôsobená na sverenom štátnom majetku zanedbaním služebných povinností alebo opominutím povinnej pečlivosti, lebo však »služebné príjmy« upravené sú (pre zriadencov) v časti druhej, diele III, lit. A) (§§ 130 až 142) služ. poriadku a spadajú sem tedy aj »odpočivné a zaopatrovacie platy«, o ktorých vo všeobecnosti hovorí § 142 (§ 62).
Ináč spomenutý § 36, odst. 2 (§ 139) služ. poriadku — pokiaľ ustanovuje ďalej, že »náhradu, ktorú by bolo treba dobývať z majetku zriadencovho, možno požadovať iba cestou súdnou« a pokiaľ kladie tedy takto »služebné príjmy« zrejme v protivu k »majetku« zriadencovmu — užíva pojmu »služebné príjmy« zrejme v takom smysle, že zahrnujú v sebe všetko, čoho sa zamestnancovi so zreleľom na jeho služebný pomer (na rozdiel od ostatného majetku) vôbec dostáva.
Takto však žalovaná strana nebola pri administratívnych srážkach, o ktoré ide, podľa § 231, odst. 2, služ. poriadku (ktorý sám neupravuje snáď nejakým zásadným spôsobom otázku prípustnosti administratívnych srážok, ale iba odkazuje na predpisy po tejto stránke platné, tedy v súdenom prípade na služebný poriadok ako na úpravu regulovaného súkromnoprávneho služebného pomeru žalobníkovho) obmedzená predpismi o exekúcii na služebné a odpočivné platy, najmä nie predpisami o existenčnom minime a neporušila preto týmito srážkami platné právo.

Citace:

č. 16764. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 369-371.