Č

. 4628.


Učitelstvo: Nároku na substituční přídavek dle čl. X. zák. č. 251/1922 není učitel zbaven již jediné proto, že jest toliko definitivním učitelem bez určení služebního místa.
(Nález ze dne 21. dubna 1925 č. 7647).
Věc: Marie E. v R. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o substituční přídavek.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: St-lka, ode dne 1. listopadu 1918 definitivní učitelka obecných škol bez určení služebního místa, která v listopadu 1919 vykonala též zkoušku způsobilosti pro školy občanské, byla dnem 1. září 1922 přidělena občanské škole v R. k zastupování. Tvrdíc, že úplně zastupovala onemocnělého definitivního učitele odborného Jana R., zažádala z toho důvodu dne 23. dubna 1923 za přiznání substitučního přídavku měsíčních 100 K.
Tuto žádost zamítl výnosem z 3. května 1923 ošv venkovského okresu L., poněvadž žádaný přídavek přísluší podle čl. X. zák. č. 251/1922 resp. prov. výnosu min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42105 toliko učitelským osobám definitivně nebo zatímně na určitých místech ustanoveným.
Rekurs zamítla z důvodu rozhodnutí jím v odpor vzatého zšr v Praze výnosem ze 13. října 1923 a další rekurs zamítlo z důvodů rozhodnutí jím v odpor vzatého min. škol. nař. rozhodnutím.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Prvá věta prvého odst. čl. X. zák. č. 251/1922 disponuje doslovně, že ručitelé všech kategorií definitivně nebo zatímně ustanovení a povolaní na školu přespolní, nebo v téže obci ze školy obecné na školu občanskou, aby tam dočasně zastupovali jiné učitele, mají nárok ... na substituční přídavek«. Jde tedy a) jen o učitele definitivně nebo zatímně ustanovené, kteří b) byli povoláni k substituci, a to buď 1) na školu, ať obecnou či občanskou, která není v téže školní obci, buď 2) ze školy obecné na školu občanskou v téže školní obci. V případu b) 1) záleží na tom, aby škola, ze které byli povoláni, byla v jiné školní obci, v případě b) 2) může býti škola, ze které byli povoláni, v téže školní obci. Není zákonného důvodu, že by nemohli býti def. učitelé povoláni k substituci z nějaké školy, kde působili jakožto ustanovení prozatímní učitelé a kde potom dosáhli charakteru def. učitelů bez určení služ. místa, jimiž byli jmenováni po rozumu II. článku zák. č. 306/1920 jen v důsledku toho, že, majíce určitou kvalifikaci, absolvovali služební dobu určité délky. Je-li substituce posléze zmíněného způsobu myslitelná, musil ji míti i na zřeteli cit. čl. X. zák. 251/1922 a, kdyby byl chtěl takové učitele jen pro tuto jejich nynější vlastnost vyloučiti z výhody požitků substitučních přídavků, byl by to musil — přihlížeje k nové kategorii definitivních učitelů, zavedené již existujícím zákonem 306/1920 — zřejmě říci, čehož však neučinil. Ježto nestalo se tak, sluší za to míti, že zákonodárce mezi percipitenty zahrnul případně i zatímní učitele jmenované definitivními bez určení služebního místa. Mimochodem řečeno, odpovídá disposice zákona tohoto smyslu i citu právnímu, neboť jinak by prozatímní učitel tím, že nabyl oné výhody zákona 306/1920 a dosáhl jmenování definitivním bez určení služebního místa, bez jakéhokoliv vnitřního důvodu pozbyl způsobilosti, aby pobíral při eventuální substituci požitky, na které by měl jinak nárok.
S tímto stavem zákona souhlasí i výnos min. škol. ze 7. dubna 1923, pokud v § 19 č. 1 stanovil, že substituční přídavky podle čl. X. odst. 1 zák. náležejí toliko učitelům, definitivně nebo zatímně na určitých místech ustanoveným a povolaným k substituci, neboť jmenováním prozatímního učitele, na určitém místě dosazeného, definitivním ad personam bez služebního místa nenastala změna v právním předpokladu, že učitel jest i nadále »ustanoven« v místě, kamž byl jmenován prozatímním.
Citace:
č. 4628. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 813-814.