NPD documents search: Váž. tr., 16 (1934)

Čís. 14646.

K otázce příslušnosti pracovních soudů.
Podstatné znaky služebního poměru.
(Rozh. ze dne 25. října 1935, Rv I 1804/35.)
Podle přednesu žalobcova zavázala se žalovaná firma, že mu zaplatí 1/2% provise z obchodů, jež uzavře se zákazníky, získanými prostřednictvím žalobcovým. Žalobou domáhá se nyní na žalované zaplacení této provise. Pracovní soud a odvolací soud ve věcech pracovních uznaly žalobní nárok důvodem po právu.
Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky pro zmatečnost a žalobu odmítl.
Důvody:
Podle § 1 zák. čís. 131/31 sb. z. a n. jsou pracovní soudy výlučně příslušné rozhodovali o sporech z pracovního, služebního neb učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Podle § 2 a) jsou pracovní soudy v mezích ustanovení § 1 příslušné rozhodovati zejména ve sporech o mzdu, provisi a jiné služební požitky a odměny. Odůvodnění vládního návrhu (tisk senátu Nár. shrom. čís. 352 z roku 1930) uvádí k tomuto ustanovení, že co do pojmu »provise« nejde tu o zaopatřovací požitky horníků, nýbrž o platy zaměstnanců, zejména v obchodech (provisních agentů), a to bez rozdílu, zdali jde o osoby pracující výhradně pro jediného zaměstnavatele nebo pro několik zaměstnavatelů. Z toho plyne, že do příslušnosti pracovních soudů spadá nárok na provisi jen tehdy, jestliže nárok ten vyvěrá z poměru služebního (pracovního), že tedy ten, kdo se domáhá takového nároku, jest zaměstnancem žalovaného, tudíž nikoliv i v případech jiných, kde jde o samostatného podnikatele (obchodníka) (čís. 13156 sb. n. s.). Podstatným znakem poměru služebního jest, že předmětem smlouvy jsou služby (práce), t. j. určitá služební činnost, nikoli jen jejich výsledek, a že při konání služeb (prací) jest zaměstnanec povinen říditi se rozkazy zaměstnavatelovými, čímž vzniká poměr zaměstnancovy vázanosti a podřízenosti k zaměstnavatelovi, pokud jde o jeho činnost, vymezenou služební (pracovní) smlouvou. Těchto předpokladů v souzené věci není podle toho, co sám žalobce ve sporu přednesl a co ve sporu vyšlo najevo. Žalobce domáhá se zaplacení zažalované částky proto, že bylo ujednáno, že žalované firmě zprostředkuje placení schopné zákazník, a že ho firma odmění 1/2%ni provisí z obchodů, s těmito zákazníky uzavřených. Je tedy na bíledni, že žalované nešlo o to, by si zjednala služby žalobcovy, nýbrž, aby jeho prostřednictvím získala zákazníky, při čemž žalobce měl býti odměňován provisí podle skutečného výsledku, nikoli podle toho, zda a kolik vynaložil práce. Žalobci nebyly předepsány určité pracovní hodiny, nepřevzal na sebe žádné služební povinnosti, nebyl nikterak podřízen firmě. Žalobce nelze tudíž pokládati za zřízence (zaměstnance) žalované firmy a nejde v této věci o smlouvu služební. Spory právní povahy jako spor nynější náležejí příslušnosti řádných soudů, a ježto bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží před soudy pracovní, jsou rozsudky nižších soudů a řízení jim předcházející zmatečné (§ 28 odst. 1 čís. 3 zák. čís. 131/31 sb. z. a n. a § 477 čís. 3 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 14646. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 745-746.