NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 916.

Zbavení svéprávnosti (cís. nař. ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák.). Ustanovení o nepřípustnosti rozkladu platí jak o usnesení, jímž návrhu vyhověno, tak i o usnesení, jímž návrh zamítnut.
Tím, že přednosta soudu projednával o neferiální věci v čase soudních prázdnin, prohlášena věc za věc feriální.
(Rozh. ze dne 8. února 1921, R II 62/21.)
Do usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh na zbavení svéprávnosti, podal navrhovatel rozklad, jejž prvý soud odmítl jako nepřípustný a opožděný. Rekursní soud rekursu nevyhověl. Důvody: Názor stěžovatelův, že předpis § 49 cís. nař. ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. o vyloučení opravného prostředku rozkladu se vztahuje jen na usnesení, která vyslovují zbavení svéprávnosti, jest nesprávným. Předpis tento mluví o usneseních okresního soudu o zbavení svéprávnosti (Beschluss über Entmündigung) na rozdíl od usnesení znějících na zbavení svéprávnosti (auf Entmündigung) uvedených v § 37 cit. nař. a vztahuje se tedy také na usnesení, jímž se návrhy zamítají, což ostatně patrno také ze stanoveného tam okruhu osob, jímž se právo stížnosti proti dotyčným ustanovením vyhražuje. Kdyby názor stěžovatelův byl správný, nebyla by otázka stížností proti usnesením, návrh zamítajícím, v zákoně vůbec upravena. Se zřetelem na nepřípustnost rozkladu jsou vývody stěžovatele proti názoru prvního soudu, že rozklad byl podán opožděně, poněvadž projednávaná záležitost byla věcí feriální, nerozhodné. Ale i v tomto směru dlužno názoru prvního soudce přisvědčiti. Tvrzení, že nebyl stranami učiněn návrh, aby věc byla prohlášena za feriální, jest sice správné, ale navrhovatel činil opětné návrhy na řízení, jmenovitě dne 7. července 1920 a opětně dne 4. srpna 1920, a návrhy ty odůvodnil způsobem, který vyžadoval, by záležitost byla prohlášena za věc feriální. Bylo-li následkem těchto návrhů konečné jednání položeno na den 2. srpna 1920, tedy do soudních prázdnin, bylo tím zároveň vysloveno, že se věc prohlašuje za věc feriální. Souhlas přednosty soudu dle § 86 zák. o soudní org. jest vykázán, neboť tento přednosta soudu jednání dne 2. srpna 1920 sám řídil. Na nedostatek usnesení formálního by si stěžovatel mohl stěžovati jen tehdy, kdyby sám tím, že dne 2. srpna 1920 k jednání přišel, jednal a žádnou námitku proti jednání nepřednesl, dodatečně prohlášení věci za feriální neschválil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá úplně zákonu, pročež se poukazuje na důvody k němu připojené. Na vývody dovolací stížnosti dodává se toto: Stěžovatel hájí názor, že ustanovení o nepřípustnosti rozkladu, pojaté do § 49 cís. nař. ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. z. (nař. o zbavení svéprávnosti) vztahuje se pouze na usnesení, zbavení svéprávnosti vyslovující, nikoliv však na usnesení, jímž se návrh na uvalení opatrovnictví zamítá. Toto prý nelze pokládati za usnesení o zbavení svéprávnosti (Beschluss über die Entmündigung) ve smyslu § 49 cit. nař., pročež prý také pro usnesení, o které v tomto případě jde, platí dle § 56 cit. nař. podpůrné normy mimosporného patentu. Názor ten není správným. Že za usnesení o zbavení svéprávnosti nutno považovati i usnesení, kterýmž se návrh na uvalení opatrovnictví zamítá, vyplývá jednak z významu uvedených slov zákona, jež neoznačují výsledku řízení, nýbrž předmět řízení, jednak i z toho, že odstavec první § 49 cit. nařízení výslovně uvádí, že stížnost do usnesení přísluší i tomu, kdo navrhl zavedení řízení o zbavení svéprávnosti, tedy i tomu, jehož návrhu na uvalení opatrovnictví vyhověno nebylo. Z toho je patrno, že předmětem stížnosti ve smyslu prvního odstavce § 49 může býti i usnesení okresního soudu zamítající návrh na uvalení opatrovnictví. Poslední věty prvního odstavce, vyslovující nepřípustnost rozkladu, nutno tedy užíti i na takováto ustanovení. Na tom ničeho nemění, že tento odstavec mluví mimo to i o odporu proti usnesení okresního soudu, jenž dle § 37 cit. nařízení může býti podán toliko proti usnesení, zbavení svéprávnosti vyslovujícímu, neboť z této okolnosti nelze ještě usuzovati, že veškeré předpisy prvního odstavce předpokládají pouze usnesení, kterýmž bylo vyřknuto zbavení svéprávnosti. Proto stěžovatel nemůže se dovolávati § 56 nař. o zbavení svéprávnosti o podpůrné platnosti §§ 1 až 19 nesp. pat., jelikož dle toho, co bylo uvedeno, nelze těchto předpisu užiti na tento případ, pro který platí zvláštní norma § 49 cit. nařízení.

Citace:

č. 916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 125-126.