Č. 3973.

Policejní právo trestní (Slovensko): O postaveny poškozeného a o omezení instančního postupu podle polic. trestního řádu č. 65000/1909.
Ochrana nájemníků: K výkladu § 20 zák. č. 130/1922.
(Nález ze dne 2. října 1924 č. 16688.)
Věc: Š. Sz. v Užhorodě (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi stran přestupku zákona o ochraně nájemníků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem z 3. března 1923 byl st-l uznán vinným přestupkem §u 20 zák. z 20. dubna 1922 č. 130 Sb., jehož se dopustil tím, že žádal odstupné 12500 K na Hanně D. za postoupení místnosti užívané k výdělečné činnosti, a odsouzen dle § 28 cit. zák. k peněžité pokutě 5000 K, v případě nedobytnosti k uzamčení v trvání 3 měsíců a k navrácení 12500 K poškozené Hanč D. se zákonnými úroky ve smyslu § 20 cit. zák.
Na odvolání obviněného župní úřad výrok o vině potvrdil, trest však snížil na 1000 K a poškozenou poukázal s požadavkem vrácení 12500 K na pořad práva.
Proti tomuto rozsudku odvolali se jak obviněný, tak i poškozená a zástupce veřejné žaloby, poškozená a veřejný žalobce do výroku o trestu a soukromoprávních nároků, poškozená také pokud se týče útrat. Žal. úřad vynesl rozsudek, kterým odvolání obžalovaného zamítl, odvolání žalující strany v oné části, kde se apeluje proti nízké výměře trestu, vyhověl a obžalovaného potrestal, jak bylo původně rozsudkem policejního ředitelství v Užhorodě stanoveno, pokutou 5000 K, v případě nedobytnosti ho odsoudil se zřetelem na ustanovení §§ 16 a 22 zák. čl. XL z r. 1879 k trestu na svobodě v trvání 2 měsíců, onu část odvolání žalující strany, jíž se domáhá, aby rozsudkem policejního trest, soudu byla žalovaná strana povinována ku vrácení neprávem vybraného odstupného a zaplacení apelačních výloh, zamítl.
Stížnost na nss vznesená po stránce formální vytýká, že žalobu nezastupoval v řízení před I. stolicí veřejný žalobce a že poškozená nebyla oprávněna odvolati se do výroku o trestu.
Nařízení býv. uh. min. vnitra a býv. uh. min. sprav. č. 65000 z r. 1909 ohledně jednotné úpravy policejního řízení trestního obsahuje tato ustanovení: v § 17 odst. 2, že k zastupování žaloby jsou oprávněni v případě přestupků, které se stíhají z úřední povinnosti, úřední fiskál, odborový zástupce a poškozený, v § 31 odst. 1., že poškozený může pro kterýkoliv přestupek z úřední povinnosti stíhaný vystoupiti až do ukončení řízení v zastoupení žaloby a vykonává táž práva, která v případě přestupku stíhaného na návrh soukromý přísluší poškozenému co soukromému žalobci a v § 176 jednajícím o odvolání pod č. III. č. 2, že z rozsudku může se odvolati v neprospěch obviněného onen poškozený, který spolupůsobil v zastoupení žaloby aneb uplatnil svůj nárok, v § 177 pak vylučuje odvolání k III. instanci pouze za účelem zmírnění trestu vyměřeného proti takovému rozsudku, který vyměřil pokutu na větší obnos než 30 K a v § 178 obmezuje odvolání, pakli jak rozsudek I. tak i rozsudek II. instance vyslovil vinu obviněného a rozsudek II. instance vyměřil pokutu nepřevyšující 30 K.
Jak ze spisů na jevo jde, žádala poškozená vrácení obnosu 12500 K a 1200 K již při svém prvém výslechu, později opakujíc žádost tuto výslovně navrhovala potrestání obviněného a súčastnila se přelíčení odbývaného s obviněným; vystupovala tudíž poškozená až do ukončení líčení v zastoupení žaloby a vykonávala práva jí v tom směru příslušející; jako taková byla poškozená oprávněna podati odvolání a to i co do výroku o trestu vzhledem k cit. předpisu § 176, třeba souhlasně I. a II. instance vyslovily vinu obviněného, neboť trest II. instancí byl vyměřen peněžitou pokutou 1000 K a nemá proto místa vyloučení resp. obmezení práva odvolacího v §§ 177 a 178 stanovené.
Jest tudíž výtka st-lem uplatňovaná neodůvodněna.
Po stránce věcné namítá st-l, že není dána objektivní skutková podstata přestupku.
§ 30 zák. z 27. dubna 1922 č. 130 Sb. stanoví, že předpisy o bytech v tomto zákoně vztahují se, pokud není jinak stanoveno, také na jednotlivé části bytů a jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní nebo podnájemní smlouvy. Dle toho vztahuje se ustanovení odst. 2 § 20, třebas se v něm mluví jen o bytech, i na jiné místnosti jakéhokoliv druhu, tedy i na místnosti obchodní.
Jest tedy nerozhodno, zdali místnost, o niž jde, byla užívána od st-le jako skladiště, jak poškozená tvrdí, či jako místnost ku provozování velkoobchodu a nerozhodno též, zda st-l se po pronajmutí místností té vzdal obchodu a tím utrpěl škodu. Rozhodným jest jen, že st-l za pronajmutí místnosti dal si slíbiti odstupné 12500 K, což sám v řízení doznal, odvolávaje se pouze na to, že jde o místnost obchodní.
Tvrdil-li při líčení zástupce st-lův, že prodal obchod, t. j. celý obchodní podnik i s kruhem zákazníků, jest tvrzení toto nepřípustnou novotou po rozumu §§ 5 a 6 zák., o ss, neboť v správním řízení nemluvil o prodeji obchodu, nýbrž jen o postoupení místnosti obchodní.
Udává-li a to teprve v rekursu k III. instanci, že prodal jednu obchodní místnost se vším zařízením, což opakuje ve stížnosti k nss, jest tvrzení to pro posouzení trestní povahy činu bez významu, ježto st-l doznal a jest prokázáno, že dal si odstupné slíbiti za podpronájem místnosti a je pak nerozhodno, zdali ve vymíněném odstupném byla obsažena také úplata za nějaké zařízení spolu prodané. — —

Citace:

č. 3973. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 505-507.