NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3719.

Zaměstnanec v soukromém podniku nemůže se domáhati dalšího zvýšení pense z důvodu změněných hospodářských poměrů, třebas ji byl zaměstnavatel již dobrovolně zvýšil, přiznav zaměstnanci více, než mu náleželo dle pensijního řádu.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, Rv I 224/24.)
Žalobce byl správcem pivovaru žalovaného společenstva a při jeho odchodu do výslužby roku 1910 vyměřila mu valná hromada společenstva bez ohledu na pensijní statut výslužné ročních 1600 Kč, jež bylo roku 1920 zvýšeno drahotními přídavky o 100%. Žalobě, zadané v roce 1923, o placení výslužného měsíčně 666 Kč 66 h, vyhověly oba nižší
soudy potud, že přiznaly žalobci 400 Kč měsíčně. Nejvyšší soud
žalobu zamítl.
Důvody:
Odvolací soud, přihlédnuv k průběhu valné hromady ze dne 24. září 1910, při které bylo žalobci vyměřeno výslužné ročních 1600 Kč, považuje zřejmým, že přes to, že se žalobce výslovně písemně podrobil stanovám pensijního řádu ze dne 1. dubna 1900, pivovar při výměře výslužného se neřídil těmito stanovami, nýbrž výslužné, vyměřené podle stanov na 1104 Kč, žalobci podstatně zvýšil, přihlédaje k novému zákonu o pojištění soukromých úředníků а k vyššímu výslužnému úředníků místní spořitelny se stejnou dobou služební, a proto dospívá odvolací soud k názoru, že, když žalobce přijal pensi 1600 Kč, nelze mluviti o výslužném podle pensijního řádu, nýbrž o pensijních požitcích, o jichž výši strany se dohodly, a jichž základem jest smlouva novační, kterou byly pensijní předpisy ve příčině výše pense pozměněny, ale jinak (§ 15 stanov) zůstaly v platnosti (§§ 1376, 1380 obč. zák.). Dále usuzuje odvolací soud z okolnosti, že pivovar přiznal žalobci za stoupající drahoty 100%ní drahotní přídavek, že strany nepovažovaly tuto smlouvu za tak nezměnitelnou, že by se jí nedotkl svým vlivem úplný převrat hospodářských poměrů. Odvolací soud míní tedy, že při výkladu oné, za základ drahotního přídavku opět sloužící smlouvy, musí dojíti povšimnutí doba a okolnosti, za nichž byla uzavřena (§§ 6 a 914 obč. zák.), že tedy musí především býti uváženy drahotní poměry, tehdy žalovanému celkem příznivé, přece však již poněkud zhoršené, čímž je vysvětleno, že žalobci přiznána byla pense nad pensijní řád a jelikož je všeobecně známo, že od té doby hodnota peněz dále překotně poklesla, a to v takové míře, jak strany rozhodně nemohly předpokládati, že odpovídá i spravedlivým požadavkům právního citu, bude-li žalobci jeho pense nejen přechodně, jak žalovaný pivovar učinil poskytnutím později odňatého drahotního přídavku, nýbrž trvale zvýšena, neboť nelze očekávati, že by dnes 70letý žalobce dožil se doby, kdy by k jeho výživě stačila posavadní pense 133 Kč 33 h měsíčně. Odvolací soud béře při tom zřetel také k okolnosti, že žalobce nyní není ve příznivé situaci finanční. Nelze tento právní názor odvolacího soudu sdíleti. Pense není výživným, nýbrž částí úplaty za konané služby, která se však zapravuje teprve po rozvázání služebního poměru. Je-li pense zadrženou částí mzdy, nemusí bývalý zaměstnavatel dáti pensistovi ničeho více, než co zadržel. Když žalovaný pivovar, neohlížeje se na stanovy a podle nich pro žalobce vyplývající výši pense, tuto pensi z důvodů uznalosti nebo z jiných důvodů dobrovolně zvýšil, nemůže býti řeči o novaci původní smlouvy; tím méně může z tohoto aktu liberality žalované strany odvozován býti nějaký její závazek, že za změněných, najmě pro pensistu
zhoršených poměrů výživných má býti žalovaná strana nucena, těmto zhoršeným poměrům úměrně žalobcovu pensi zvýšiti. Otázku, zda znehodnocení měny a s ním spojené zmenšení kupní síly vyměřené pense jde na vrub zaměstnavatelův či pensistův, nelze zodpověděti v zaměstnavatelův neprospěch, neboť on nemusí dáti více, než co zadržel, co k řečenému účelu jest v jeho rukou, a je lhostejno, jakou cenu to dnes vlastně představuje; vždyť zaměstnavatel z platu (§ 1152 obč. zák.) zadržel určitý počet korun a z těch má podle §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. týž počet československých korun. Zaměstnavatel nezavinil poklesu měny, proto pensista nemůže na něm žádati náhradu z toho mu vzešlé újmy. Žalobci nesvědčí ani zákony ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n., ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., ze dne 16. dubna 1920, čís. 215 sb. z. a n.; žalobce se jich ostatně ani sám nedovolával a nežaloval na jich základě. Ale tyto zákony už svou existencí dokazují, že k tomu, by soukromý zaměstnavatel byl povinným, smlouvou upravenou pensi z důvodů, že s ní pensista za změněných poměrů drahotních nevystačí, těmto změněným poměrům úměrně zvýšiti, bylo by potřebí zvláštních zákonů. Z toho plyne, že žalobní nárok žalobcův postrádá veškerého právního základu.

Citace:

č. 3396. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 94-95.