NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11421.

Přípustnost pořadu práva pro nárok, jejž si činí účastník proti náboženské jednotě na podíl na jmění získaném subvencemi a sbírkami k provedení reemigrace.
Vyúčtování (§ 1012 obč. zák.), vztahující se na dobu několika let a pozůstávající jen z několika málo položek, jejichž slovní doprovod jest zcela stručný a všeobecný, není řádné. Řádné vyúčtování musí býti, pokud lze, i doloženo. Musí to býti doklady, jichž jest zapotřebí, by byl poskytnut úplný a spolehlivý obraz o zmocněncově jednání. Není třeba prováděti důkaz znalci o tom, že jest vyúčtování účetnicky správné. Účastníku nepřísluší proti náboženské jednotě nárok na vyúčtování domnělého jeho podílu ze subvencí a sbírek. (Rozh. ze dne 25. února 1932, Rv 1 1945/31.)
Žalovaná Jednota prováděla t. zv. reemigrační akci bývalých českých emigrantů v republice Polské. Žalobce, jeden z reemigrantů, domáhal se žalobou, o niž tu jde, na Jednotě, by byla uznána povinnou, vydati žalobci řádné vyúčtování platů přijatých od žalobce i od jiných osob fysických a právnických pro žalobce, jakož i platů učiněných za žalobce osobám fysickým i právnickým, úroků, jich výše a jinakého jich příslušenství, týkajících se žalobcovy reemigrace. Žalobce tvrdil v žalobě, že žalovaná Jednota zakročila u Státního pozemkového úřadu pro něho o příděl nemovitosti, že jí složil v hotovosti větší peníz na úhradu přídělové ceny, že žalovaná uspořádala ve prospěch reemigrantů sbírku po celé republice, jež vynesla půl milionu korun a že obdržela různé subvence ve výši jednoho a půl milionu korun; žalovaná prý však ner použila všech peněz žalobcem složených na příděl a řádně mu je nevyúčtovala, pročež domáhal se žalobce vyúčtování, jak shora uvedeno. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Soud má za nesporné a zjištěno (§ 267 c. ř. s.), že šlo mezi stranami o poměr mandátní podle § 1002 a násl. obč. zák. a že tento poměr skončil výpovědí plné moci žalobcem dne 11. listopadu 1929. Ohledně obsahu tohoto zmocnění žalované strany jest dále nesporno, že žalovaná strana v rámci t. zv. reemigrační akce bývalých českých exulantů Polské republiky, kterážto akce byla jí úřady svěřena, přijala i od žalobce zmocnění za účelem získání pozemku z přídělové akce Státního pozemkového úřadu v Praze a žalobci také příděl pozemku v E. zprostředkovala, a, jak soud dále z předloženého vyúčtování zjišťuje, od něho také a pro něho různé částky za účelem obhospodařování přiděleného pozemku přijala i vydala a jak soud dále zjistil, k účelu provedení této reemigrační akce požívala různé podpory úřadů a obdržela subvenci 45000 Kč od ministerstva sociální péče a 500000 Kč od ministerstva zemědělství a vybrala na povolené veřejné sbírce 414604 Kč. Podle názoru soudu jest zřejmo, že, pokud jde o veřejný mandát, daný žalované straně k provádění akce reemigrační úřady státními, jakož i pokud jde o subvence, pokud se týče jiné podpory a o výtěžek veřejné sbírky, má žalovaná strana vyúčtovati výhradně těm orgánům státním, které jí zmocnění daly. Pokud však jde o jednotlivé reemigranty, kteří žalovanou stranu k provedení reemigrace a k získání přídělu pozemku pro sebe zmocnili a příslušné peníze složili a za něž žalovaná, jak jest shora zjištěno, různé peníze přijímala i vydávala, nemůže býti pochybností o tom, že jde o poměr soukromoprávní, že tedy po jeho skončení má žalovaná strana súčtovací povinnost podle § 1012 obč. zák. Ostatně žalovaná strana to nikterak nepopírá, výpověď plné moci doznává a uznává i svou povinnost súčtovací k žalobci, jen se hájí tím, že této své povinnosti plně dostála, zaslavši mu vyúčtování ve sporu předložené a dovozujíc, že jiné mu ani dáti nemůže a že žalobce je také bez námitek přijal a uznal. Povinnost žalované v souzeném případě, ana opatřovala jistou správu žalobcova jmění, pokud jde o předložení účtu podle § 1012 obč. zák., rovná se povinnosti řádného účtování, doklady doloženého obdobou §§ 837, 1198 obč. zák. a zejména, že žalovaná strana jest povinna dáti žalobci i zv. vyúčtování konečné. Že této své povinnosti žalovaná strana nedostála, vydavši žalobci vyúčtování ve sporu předložené, jest z tohoto vyúčtování zřejmo na první pohled, neboť položky výdajové i příjmové nejsou náležitě specifikovány a doklady k nim chybí vůbec. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka vidí neúplnost řízení v tom, že prvý soud neprovádí důkaz znalci účetnictví o tom, že ve sporu předložené vyúčtování jest řádné a že odpovídá zúplna zásadám účetnickým. Naproti tomu jest však uvésti, že otázka, zda jest vyúčtování řádné, jest otázkou právní, jejíž zodpovědění jest vyhrazeno soudu. Tuto otázku může soud v souzeném případě, o nějž jde, posouditi sám bez provedení důkazu znaleckého, vycházeje se stanoviska, že toto vyúčtování jest určeno pro žalobce, který jest rolníkem, tedy nikoliv osobou v účetnictví znalecky kvalifikovanou, a nikoliv pro někoho, na něhož by bylo lze činiti požadavek takové znalecké kvalifikace, že by se mohl spokojiti způsobem vyúčtování obvyklým snad mezi osobami, majícími zvláštní účetnické znalosti. Prvý soud nepochybil, použiv na souzený případ ustanovení § 1012 obč. zák., an právem měl za to, že mezi stranami šlo o poměr mandátní. I když odvolatelka tvrdí, že šlo o zvláštní poměr plnomocenský, neříká, podle kterých jiných právních předpisů než předpisů 22. hlavy obč. zák. měl býti tento právní poměr posuzován. Nehledíc však k tomu, nebylo mezi stranami sporu o tom, že žalovaná strana přijímala od žalující strany peněžité částky a konala zá ni platy za účelem provedení reemigrace do vlasti na základě plné moci žalující stranou pro ni vystavené, že tedy pro ni obstarávala jednání, jaká má na mysli ustanovení § 1002 obč. zák., takže prvý soud právem považoval právní poměr mezi stranami za poměr mandátní, upravený předpisy 22. hlavy obč. zák. Podjala-li se strana žalovaná tohoto úkolu z důvodů humánních, národních a historických, může se jednati jen o nerozhodný motiv, který nemění pravou povahu právního jednání. Co dále odvolatelka, provádějíc výtku nesprávného právního posouzení, uvádí, lze shrnouti v tvrzení, že prvý soud neprávem nepovažoval vyúčtování, předané žalovanou stranou straně žalující, za řádné. Prvý soud však případně své stanovisko odůvodnil poukazem k tomu, že vyúčtování předložené ve sporu není ve svých položkách náležitě specifikováno a že není opatřeno doklady. Naproti tomu uvádí odvolatelka, že řádným vyúčtováním jest vyúčtování, obsahující všechny položky příjmu a vydání. I kdyby však bylo pravdivé tvrzení odvolatelky, že předložené vyúčtování vykazuje všechny položky příjmové a výdajové, přes to o sobě to nestačí k tomu, by vyúčtování bylo považováno za řádné, ano nepodává zcela přesný a jasný obraz činnosti zmocněncovy a any jednotlivé údaje vyúčtování nejsou doloženy tak, by se zmocnitel mohl přesvědčili, že údaje odpovídají pravdě. V souzeném případě sestává však vyúčtování, ačkoliv se vztahuje na dobu několika let, jen z několika málo položek, jejichž slovní doprovod jest zcela stručný a všeobecný, zejména na straně »má hraditi« uvádí výlohy jen úhrnkově, aniž blíže uvádí, za co a komu výlohy se staly a proč jsou výlohy ty účtovány žalobci k tíži právě položkami ve vyúčtování napsanými, takže žalobci nedávají možnost správnost jak co do důvodu, tak co do výše přezkoumali, to tím méně, any nejsou vůbec opatřeny doklady. Proto nepochybil prvý soud, neuznav toto vyúčtování za řádné ve smyslu § 1012 obč. zák. a vyhověv z toho důvodu žalobě.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované v tom směru, že změnou rozsudků obou nižších stolic zamítl žalobu, by bylo uznáno právem, že žalovaná jest povinna vydati žalobci řádné vyúčtování platů od jiných osob fysických nebo právnických pro žalující stranu přijatých, jakož i platů z těchto platů za žalující stranu osobám fysickým a právnickým učiněných, úroků z nich a výše těchto úroků a jinakého jejich příslušenství, žalobcovy reemigrace se týkajících; jinak odvolání nevyhověl.
Důvody: Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ze všech dovolacích důvodů § 503 čís. 1—4 c. ř. s. Vytýká zmatečnost rozsudků obou stolic nižších, pokud bylo rozhodnuto o žalobcovu nároku na vyúčtování subvencí poskytnutých státem a veřejných sbírek povolených žalované správními úřady k účelům reemigračním, ježto prý tu jde o jmění, mající veřejnoprávní základ a vyúčtování jich nelze uplatňovati pořadem práva (§§ 503 čís. 1 a 477 čís. 6 c. ř. s.). Leč s tímto názorem dovolatelky nelze souhlasili. Jak plyne ze žalobcova přednesu před prvním soudem, domáhá se žalobce toho, by mu žalovaná vyúčtovala, jaká částka a od kdy připadá z veřejných sbírek žalované prý ve prospěch reemigrantů, tedy prý také v jeho prospěch povolených a ze státních subvencí žalované k témuž účelu poskytnutých. Jde tedy o nárok, který si žalobce činí proti žalované na podíl na jmění, získaném subvencemi a sbírkami k provedení reemigrace. Nárok tento jest nárokem soukromoprávním a uplatniti jej lze jen sporem před řádnými soudy (§ 1 c. ř. s.) subvencí žalované k témuž účelu poskytnutých. Jde tedy o nárok, který grační tedy k podniku rázu soukromoprávního, přešly ve správu žalované a není důvodu, proč by ohledně tohoto jmění nemohla býti žalována na soudě. Sbírky veřejné smí býti sice pořádány jen po předchozím povolení úřadů správních (výnos min. vnitra ze dne 21. března 1901 čís. 6525), avšak poměry ohledně jmění sbírkami získaného řídí se předpisy práva občanského. Není tudíž výtka zmatečnosti opodstatněna. Avšak vývody dovolání s hlediska dovolacího důvodu § 503 č. 1 c. ř. s., zejména poukaz k tomu, že žalovaná má ze subvencí a sbírek vyúčtovati jen orgánům státním, čímž zahaleně upírá žalobci aktivní oprávnění k žalobě, a že jednotlivcům nevzniklo individuelní oprávnění na kvótu subvencí a sbírek a tudíž ani nárok na vyúčtování, jsou v podstatě uplatňováním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Ze žalobních údajů a ze žalobní prosby vyplývá, že jest lišiti dvojí jmění, ohledně něhož se žalobce domáhá vyúčtování: 1. jeho vlastní jmění, které žalované svěřil, a 2. peníze jiným reemigrantem pro něho složené a podíl na něho připadající ze subvencí a veřejných sbírek k účelům reemigračním. Pokud jde o nárok na vyúčtování jmění pod 1. uvedeného, nepochybil odvolací soud, jak mu dovolatelka s hlediska dovolacích důvodů § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. vytýká, uznav nárok ten za oprávněný. Že vyúčtování, které žalovaná dala žalobci, nejsouc specialisováno a pokud lze doloženo, neodpovídá řádnému vyúčtování, na něž má žalobce podle §§ 1012, 1038, 837, 1198 obč. zák. nárok, dovodil odvolací soud případně a odkazuje se, co se toho týče, na důvody napadeného rozsudku (§ 503 čís. 4 c. r. s.). Jest přisvědčiti odvolacímu soudu, že řádné vyúčtování musí býti, pokud lze, i doloženo, neboť dokladů zapotřebí jest k úplnosti a k přesnosti vyúčtování. (§ 1039 obč. zák., Sb. n. s. čís. 6278, 6452 a j.). K tomu, kterými doklady a jakého obsahu jest vyúčtování doložiti, lze říci jen tolik, že to musí býti doklady, jichž jest zapotřebí, by měl žalobce ve vyúčtování úplný a spolehlivý obraz o úkonech žalované při správě jeho majetku a jejího jednání za něho. Jak počínati si u dokladů, jež jsou žalobci a ještě jiným osobám společné, o tom má ustanovení § 348 obč. zák. Neprávem, pokud jde o to, zda vyúčtování žalobci bylo řádné, vytýká dovolatelka s hlediska dovolacího důvodu podle čís. 2 § 503 c. ř. s., že nebyli slyšeni svědci B., F. a V. a že nebyl proveden důkaz znalci. Případně, co se této, jíž v odvolání uplatňované výtky týče, poukázal odvolací soud k tomu, že otázka, zda jest vyúčtování dané žalobci řádné, jest otázkou právní a že pro rozřešení této otázky v souzeném případě postačilo, pokud se týče postačuje předložené vyúčtování samo. Vyúčtování to, jak dovolatelka v dovolání sama uznává, jest zcela stručné, všeobecné a úhrnkové a neuvádí, zač, komu se výlohy staly a proč byly žalobci účtovány k tíži. Takové stručné a jen úhrnkové vyúčtování beze všech dokladů nelze uznati za řádné vyúčtování v hořejším smyslu. Nebylo potřebí prováděti důkaz znalci o tom, že vyúčtování jest účetnicky správné. To náležitě odůvodnil odvolací soud a odkazuje se na jeho důvody. Dovolání v tomto směru jest bezdůvodné a nebylo mu vyhověno.
Naproti tomu dovolací soud uznává, že nižší soudy posoudily nesprávně věc po stránce právní, přiznavše žalobci nárok na vyúčtování peněz, prý jiným reemigrantem pro něho složených a domnělého jeho podílu ze subvencí a ze sbírek. Povinnost vyúčtovati předpokládá správu společného majetku nebo obstarávání cizích věcí, a nárok na vyúčtování přísluší jen tomu, jehož majetku nebo věcí se správa a obstarávání týče. Že žalované byly jiným reemigrantem peníze pro žalobce odevzdány, žalobce ani netvrdil; nemůže tedy žádati z nich vyúčtování. Pokud jde o domnělý žalobcův podíl na penězích, získaných subvencemi a sbírkami, jest uvážiti toto: Žalovaná si vytkla za cíl provésti reemigraci potomků těch, kdož v době pobělohorské byli nucení z vlasti se vystěhovati. K dosažení cíle toho bylo zapotřebí hmotných prostředků, které si hleděla opatřiti zápůjčkou, subvencemi a veřejnými sbírkami, které jí k tomu účelu byly povoleny. Tím vzniklo přechodné jmění účelové, které žalovaná spravovala a o kterém určovala, jak se ho má k dosažení vytčeného cíle upotřebiti. Komu a kolik měla individuelně, z něho dáti a v jaké formě, zdali v penězích či poskytnutím reálních podmínek existenčních, nebylo jí uloženo úřadem subvenci poskytnuvším, a žalobce ani netvrdil, že jednotlivými dárci byly dary poskytnuty ve prospěch individuelně označených osob, zejména ve prospěch žalobcův. Bylo tudíž dáno na vůli žalované, by, sledujíc dosažení vytčeného účele, podle svého uvážení hledíc k potřebě jednotlivých reemigrantů peněžních prostředků upotřebila. Z toho plyne, že žalobci nepřísluší proti žalované právní nárok na vydání určité částky z peněz subvenčních a sbírkami získaných, že žalovaná při správě jmění toho nespravuje jmění žalobcovo a proto jeho nárok na vyúčtování není zákonem odůvodněn. Co žalovaná žalobci z těchto peněz dala, bylo darem, kterého žalobce nabyl odevzdáním a který, chtěl-li jej přijmouti, musel přijmouti tak, jak mu byl dán. O právu na jeho vyúčtování nemůže býti řeči. Po této stránce neposoudily tedy nižší soudy věc správně a bylo proto částečnou změnou rozsudků nižších stolic rozhodnouti jak se stalo.

Citace:

č. 11421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 204-209.