Č. 3303.

Vyvlastnění: * Dle zákonů o stavebním ruchu a to jak dle zák. č. 45/1922, tak dle zák. č. 35/1923 lze vy vlastniti pozemky i pro stavbu domů větších — (s více než dvěma byty).
(Nález ze dne 1. března 1924 č. 3272).
Věc: Josef St. v K. (adv. Dr. Otto Stein z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění dle zák. o stavebním ruchu. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp v S. vyvlastněny byly ve prospěch obecně prospěšného stavebního a bytového družstva pro K. dílec p. č. 952/2 ve výměře 1 a 89-44 m2 a dílec p. č. 951/1 ve výměře 18 a 10-56 m2 k stavbě čtyř souvislých domů obytných.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvoláni st-lovu, doplnil však nález prvé stolice v těchto směrech:
Vyvlastnil o 190-90 m2 více, než vyvlastněno bylo nálezem I. stolice, tedy celkem 219-40 m2 a uvedl přesně vyvlastněné částice, odvolávaje se na plánek. Vyvlastnění vysloveno na stavbu jednopatrového domu s 8 byty a vedlejšími místnostmi. Vysloveno dále, že družstvo je povinno zříditi a dáti v knize pozemkové zajistiti služebnost jízdy přes pozemek č. k. 952/2 ve prospěch nevyvlastněného zbytku pozemku č. k. 951/1 a že musí se zamýšlenou stavbou započíti do 3 měsíců a ukončiti ji do dalších šesti měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.
Rozhoduje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí neuznal nss za nutné zabývati se otázkou, měl-li žal. úřad, rozhoduje o odvolání, hleděti k ustanovení zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb., platného v době vy- dání nař. rozhodnutí nebo k ustanovení zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb., platného v době, kdy I. stolice vydala nález vyvlastňovací, poněvadž ustanovení obou těchto zákonů, pokud přicházejí v daném případě v úvahu, se kryjí, bylo tedy možno otázku tu ponechati stranou.
Stížnost vidí nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že vy- vlastněna byla půda pro stavbu činžovního domu ó 8 bytech, až zákon dle názoru stížnosti připouští vyvlastnění pouze pro stavbu domků nejvýše o dvou bytech. Tento názor stížnosti nemá však v zákoně opory. Hlava prvá zákona o stav. ruchu z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. i zák. ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb. jedná o opatření stavenišť. Dle § 2 mohou pozemky dosud nezastavěné neb zastavěné, ale k účelům obývacím nezužitkované do 31. prosince 1923 resp. 31. prosince 1922 býti vyvlastněny pro stavby obytných domů a pro jiné stavby tam uvedené. Neobmezuje tedy zákon vyvlastnění, pokud jde o stavbu obytných domů malých. Kdyby byl zákonodárce chtěl tak učiniti, byl by musel pojati do zákona výslovné ustanovení, tak jako učinil ohledně provozoven (»nutné malé provozovny«, »nutné menší provozovny«) a ohledně hospodářských budov, kde možnost vyvlastnění omezil stanoviv, že vyvlastnění to státi se smí jen ve prospěch staveb drobného zemědělce. Takové omezující ustanovení nelze shledávati v 4. odst. § 3, jehož se stížnost k dotrzení svého názoru dovolává. Tam, v autentickém českém textu, nemluví se o výměře plochy pro stavbu obytných domů, nýbrž o výměře plochy pro stavbu domku s jedním nebo dvěma byty. Zákonodárce zamyslel tu zřejmě zabrániti tomu, aby výhod zákona expropriačního nebylo zneužíváno, aby totiž na půdě získané vyvlastněním nebyly stavěny přepychové stavby veliké pouze s jedním nebo dvěma byty a proto mluví tu výslovně o domcích. Zde stanoví maximum výměry připouštěje však i zde výminku, stanoví-li parcelační povolení plochy větší. Nelze tedy z tohoto ustanovení dovozovati ničeho pro názor stížností hájený. Ani z toho, že pro vyvlastnění k stavbám nutných hospodářských budov drobného zemědělce a malých provozoven stanoveno je maximum 2000 m2, nelze dovozovati, že zákon vyvlastnění pro stavby činžovních domů nepřipouští. Zákon tím právě stanovil určitou hranici potřeby hospodářských budov drobného zemědělce a malé provozovny.
Ze slovného znění zákona tedy nelze dovoditi správnost názoru stížností hájeného. Naopak se srovnání § 2, kde se mluví o »obytných domech« a § 3. odst. 4, kde se stanoví nejvýše výměra pro stavbu »domků«, jde, že toto posléz uvedené ustanovení nevyčerpává všechny možnosti vyvlastnění pro stavbu obytných domů.
Pokud stížnost dovozuje, že nebylo úmyslem zákonodárce podporovati stavbu činžovních domů, jest i tento názor mylný, což plyne již z vývodů stížnosti samé. Připouštíť stížnost zcela správně, že zákon chce odpomoci nouzi bytové a to širokých vrstev. S touto tendencí zákona bylo by v rozporu, kdyby připouštěl vyvlastnění jen pro stavby, jimiž by se docílilo nejvýše jednoho až dvou bytů a odpíral je pro stavby o více bytech, když přece je nepochybno, že tyto více odpomáhají bytové nouzi a je notorické, že jsou poměrně méně nákladné.
Pro správnost názoru, že je přípustným vyvlastnění i pro stavbu domů o více bytech, mluví i ustanovení § 2, odst. 2. Jde-li o dům o více než dvou bytech, jehož příslušný úřad zakázal užívati nebo který nařídil zbourati, tu by zajisté bylo protimyslným připustiti vyvlastnění takového domu k postavení domu o dvou bytech a nepřipouštěti je, kdyby expropriant chtěl tam postaviti dům o více bytech.
Vycházeje z těchto úvah nemohl nss shledati nezákonnost v tom, že úřad povolil vyvlastnění za účelem postavení domu o osmi bytech a neshledal proto tuto námitku stížnosti důvodnou.

Citace:

č. 3303. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 697-699.