NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 3985.

Policejní právo trestní: Předpisy zák. č. 562/1919 o podmínečném odsouzení neplatí pro řízení trestní před úřady správními v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a nelze jich použíti ani vzhledem k § 11, odst. 3. cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96. ř. z.
(Nález ze dne 6. října 1924 č. 17007.)
Prejudikatura: Boh. 3656 adm.
Věc: Jan G. v M. proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu pro přestupek § 11 cís. nařízení z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad v pořadí instančním uznal st-le vinným přestupkem § 11 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustil tím, že dne 27. května 1923 na veřejné schůzi v T. pronesl jako řečník, »že cesty jenerálů jako na př. Focha v Československu dávají tušiti úmysl v příznivém okamžiku dáti stříleti do proletářských mas«, kterýmižto slovy projevil nelibost proti zařízení vlády republiky Čsl., totiž pořádání přehlídky čsl. vojska zmíněným generálem a to proto, že skutková povaha uvedeného přestupku jest zjištěna seznáním vládního komisaře, od něhož byl řečník za tento výrok napomenut, výslechem svědka J., předsedy schůze, a částečným vlastním doznáním odvolatelovým; žádosti, aby vysloveno bylo podmíněné odsouzení, resp. odložení trestu, nevyhověno, ježto ustanovení zák. ze dne 17. října 1919 č. 562 Sb. o podmínečném odsouzení vztahují se dle odst. I., IV. a V. téhož zák. toliko na řízení trestní u civilních a vojenských soudů a u správních úřadů v obvodu platnosti uherského trest. zák.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí z důvodu, že nebylo st-li přiznáno podmínečné odsouzení a má za to, že se tak státi mělo, když dle § 11 cit. nař. nemá trest býti vyšší nežli nejnižší trest, který by musil uložen býti, kdyby trestný čin měl povahu přestupku dle zák. trest.
Výtka ta však není důvodnou.
Výrok o podmínečném odsouzení, který je vlastně výrokem o odkladu výkonu trestu, jest zcela samostatným výrokem a nelze jej pokládati za součást výroku o trestu.
Ustanovení 3. odst. § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 týká se jen výše trestu, a nelze ho rozšiřovati i na výroky, které nevyslovují trest.
Ostatně předpisy zákona o podmíněném odsouzení a propuštění ze 17. října 1919 č. 562 Sb. platí pro trestní řízení před úřadem správním konané jedině na Slovensku, nikoliv v ostatním území státním, jak patrno z ustanovení § 22 tohoto zák., a nemohl proto žal. úřad za žádných okolností odložiti výkon trestu ve smyslu § 1 cit. zák.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3985. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 529-530.