ODDÍL I.

O právní vlastnosti vod.

§§ 1—6. Právní roztřídění vod.

§ 1. Právní vlastnost vod uvažována bud dle pravidel obecného práva občanského dle toho, co nařízeno v §§ 2.—7. tohoto zákona (§ 1. zákoníku říšského).
§ 2. Řeky a veleřeky jsou od toho místa, kde po nich počínají jezditi lodě neb vory i s vedlejšími rameny svými statkem veřejným a zachovávají tuto vlastnost i tehdy, když plavba po nich na čas se přeruší neb docela přestane (§ 2. zákona říšského).
§ 3. Také části veleřek a řek, po kterých nejezdí lodi a vory, též potoky a jezera a jiné vody tekoucí neb stojaté jsou statkem veřejným, pokud dle zákona nebo z nějakého žvláštního titulu soukromého někomu nenáležejí. Toto netýče se nařízení obecného práva občanského, jimiž držení se ochraňuje (§ 3. zákoníka říšského).
§ 4. Níže jmenované vody, nejsou-li tomu na odpor práva od jiných nabytá, náležejí držiteli pozemku:
a) voda podzemní v jeho pozemku uzavřená a z něho se prýštící, až na prameny slané, které jsou monopolem státním a na vody cementní, k regálu hořnímu náležející;
b) vody shromažďující se na jeho pozemku ze sraženin atmosjerních;
c) voda uzavřená ve studních, rybnících, cisternách nebo jiných nádržkách na jeho pozemku se nacházejících, aneb v kanálech, trubách atd. k jeho potřebám soukromým od něho založených;
d) to, co z vod výše jmenovaných odteče, pokud to neodteklo do některé cizí vody soukromé nebo do vody veřejné a neodteklo z jeho pozemku (§ 4. zákoníka říšského).
§ 5. Potoky a jiné tekoucí vody soukromé pokládány buďte, neprokáže-li se nic jiného, za příslušenství pozemků, po kterých neb mezí kterými tekou a to podle délky břehu každého pozemku (§ 5. zákoníka říšského).
§ 6. Tekoucí vody soukromé, po kterých se múze jezditi lodmi nebo vory, může vláda, užijíc § 365. obec. zákona občanského k tomu konci prohlásiti za statek veřejný (§ 6. zákoníka říšského).
Český text § 1. jest nejasný a mohl by zavdati příčinu k vážným pochybnostem. Přihlížíme-li však k stejně autentickému textu německému1, vidíme, že k určení právní vlastnosti vod povolán jest v prvé řadě zákon vodní a teprve subsidierně, neobsahuje-li uvedený zákon předpisů úplných a jasných, mají přijití v úvahu příslušné normy zákona občanského.
Dříve, než přikročeno bude k roztřídění vod dle zákona vodního, bude účelno trochu blíže poohlédnouti se po příslušných ustanoveních občanského zákona. Vodní zákon není tudíž první normou zákonnou, rozlišující vodstvo dle právní jeho povahy, nýbrž jen pokračováním, propracováním zásad vyslovených již zákonem občanským, přizpůsobeným vzrostšímu zatím národohospodářskému i právnímu významu vod.
Zákoník občanský prohlašuje vodní toky a řeky za všeobecný neb veřejný statek (§ 287). Dle rozdílnosti subjektu, kterému věci patří, rozlišuje pak statek státní od soukromého (§ 286.). Dle toho rozeznává občanský zákon vody veřejné náležející do vlastnictví státu a vody soukromé patřící jednotlivcům.
Právní systém rozeznávající právo veřejné a soukromé a odpovídající tomu organisaci státních úřadů projevil se i ve vodním zákoně při stanovení právní vlastnosti vod tím, že rozlišovány jsou vody podrobené individuální moci soukromé osoby a vody, jichž užívání ponecháno jest disposici státní správy.
Vodní zákon nezavedl tudíž naprosto novum v příčině roztřídění vod dle občanského zákona, pouze zásady tyto propracoval a jednotlivé pojmy přesněji vymezil. Zdá se, že vodní zákon přijal právní stav vod, jevící se při jeho vzniku za normu zákonnou, což potvrzuje i poslední věta § 3. stanovící, že nařízením § 3. nemění se ustanovení všeobecného zákoníka občanského, kterými se chrání držení. Vodním zákonem zachována byla tudíž v neztenčené platnosti všechna práva soukromá k jednotlivým kategoriím vod, jak se vyvinula do dne, kdy nabyl platnosti říšský zákon vodní, ba prohlášena i ochrana faktického stavu užívání vod vůbec bez ohledu na to, zda oprávněný může prokázati k určité vodě soukromý právní titul.
Seznali jsme, že vodní zákon převzal rozdělení vod dle občansko-právní zásady vlastnictví na vody veřejné a vody soukromé, všimněme si nyní blíže, zda a v jakém rozsahu lze vlastnické právo k vodám vykonávati.
Pokud veřejného statku, tudíž vod veřejných se týče, obmezeno jest vlastnictví státní určením vod tekoucích k všeobecné potřebě (§ 287. o. o. z. a § 15. v. z.).
O vlastnictví vod soukromých jest však uvážiti toto:
Právo vlastnické, jako zásadně neobmezené právní panství nad věcí, vyhledává již ve svém pojmu nezbytně toho, aby věc, která má tvořiti předmět práva vlastnického, svojí přirozenou povahou úplného ovládání dopouštěla. (Randa.)
Dle §§ 354. a 362. o. o. z. mohou býti předmětem vlastnictví pouze věci samostatné, lidskému panství podrobené. Panství takové bude lze zajisté prováděti nad vodou uzavřenou a lze tudíž vlastnictví k vodě té (stojaté v širším sl. sm.) považovati za plné vlastnictví práva občanského, opravňující zásadně vlastníka k tomu, aby věci, t. j. zde uzavřené vody, dle libosti užil, zničil, ji zcela neb z části zcizil aneb ji opustil.
Naproti tomu však nebude lze v tomto rozsahu vykonávati vlastnictví na vodách tekoucích, kde sice koryto vodní podrobeno jest úplně disposici vlastníkově, leč ply- noucí hmota vodní, vlna pohybuje se dle přirozeného svahu půdy bez vůle vlastníkovy a vylučuje výkon vlastnického práva v takovém rozsahu, jak možný jest u vod stojatých a vedle toho připouští — třeba že v obmezenějším rozsahu než u toků veřejných — i obecné užívání (§ 16.).2 Obmezeno jest tudíž vlastnictví soukromých vod tekoucích jednak na pravé vlastnictví ke kоrytu, jednak na souhrn jednotlivých oprávnění, která k využitkování sil vodních nebo k zabrání a použití všech různých vedlejších užitků vodу se nesou a jako výlučná práva jednotlivce se dají mуsleti. (Pantůček.)
Vodní zákon roztřiďuje vody na veřejné a soukromé a to na vody
1. absolutně (dle zákona, ex lege) veřejné (§ 2.),
2. relativně veřejné (§ 3.), totiž pouze tehdy veřejné, není-li k nim soukromé vlastnictví (event. držba) prokázáno,
3. vody po zákonu soukromé (§ 4.).
V § 5. pak upravuje spoluvlastnický poměr k vodám tekoucím mezi více oprávněnými a posléze v § 6. zmocňuje vládu, aby v případě potřeby vyvlastnila soukromé vodní toky k plavbě loďmi nebo vory se hodící a tím prohlásila je za statek veřejný.
V jednotlivostech třeba podrobněji uvésti toto:

1. Vody absolutně veřejné

jsou takové, které přímo zákonem za bezpodmínečně veřejné byly prohlášeny a proti jichž právní povaze nelze vésti důkaz, že snad na základě zvláštního titulu jsou vodami soukromými. Jsou to „řeky a veleřekу od toho místa, kde po nich jezdí lodě nebo vory i s vedlejšími rameny“ a to dle doby, kdy říšský zákon vodní vstoupil v platnost (dne 24. července 1869). Na těchto vodních tocích není vzhledem k absolutní jich veřejné povaze možné soukromé vlastnictví, i kdyby snad určité osobě (fysické neb právní) bylo kdysi privilegiem propůjčeno. Vody tyto jsou dle § 287. o. o. z. věcí, jíž užívání jest všem státním příslušníkům dovoleno. (Viz též § 15. v. z.)
§em 2., jímž řeky tyto prohlášeny byly statkem veřejným, vyslovena byla i nepřímo zásada, že každému občanu dovoleno jest na nich provozovati plavbu, kteréžto oprávnění jest pouze policejně plavebními řády dle § 7. omezeno.
Veřejnými vodami jsou všechny vodní toky, používané dne 24. července 1869 k plavbě loďmi a vory, při čemž zákon nečiní rozdílu, zda splavnost, možnost plavby byla dána přirozeným stavem tohoto vodního toku, aneb zda přivoděna byla uměle. Hlavní charakteristickou známkou veřejnosti těchto toků jest jich tehdejší používání k plavbě, nikoli tedy pouhá splavnost řeky. Byla-li tudíž určitá soukromá řeka r. 1869 splavna, avšak fakticky nebyla k plavbě loďmi nebo vory používána, nestává se řekou veřejnou, nýbrž bylo by třeba dle § 6. v. z. ji s použitím § 365. o. o. z. vyvlastniti a za veřejnou teprve prohlásiti.
Ježto pro posouzení veřejnosti řek rozhodna jest okolnost, zda v době, kdy říšský zákon vodní nabyl platnosti, plavba na určité trati se skutečně provozovala, neztrácí tok vodní své veřejné povahy tím, že plavba tato později buď úplně přestala, neb že provádí se pouze v delších, nepravidelných časových intervalech.
Výslovně třeba upozorniti na to, že zákonný požadavek veřejnosti jest splněn tím, že na řece provozována byla plavba loďmi nebo vory, že tudíž zákon naprosto nevyžaduje provozování plavby obojího druhu. Postačí zajisté k veřejnosti řeky používání jejího vory, třeba snad později z jakýchkoli důvodů i tato plavba dála se v delších intervalech (na př. jen za jarního tání sněhu), nestačí však, byla-li řeka používána r. 1869 k plavbě člunů nebo dokonce jen k plavení dříví v nevázaném stavu. (Holztrift.)
Vodní tok jest veřejným statkem od toho místa, odkud r. 1869 plavba loďmi neb vory počínala. — Z toho a contr. plyne, že tok horní nebude lze již považovati za vodu absolutně veřejnou, nýbrž pouze dle § 3. za vodu relativně veřejnou, t. j. potud, pokud k ní nikdo soukromý titul neprokázal.
Je-li nesporno, že horní tok řeky jest vodou pouze relativně veřejnou, jest, resp. bylo sporné zodpovědění otázky, zda vodní tok od místa, kde byl r. 1869 používán k plavbě loďmi nebo vory, jest veřejný až k svému vyústění do jiného toku, resp. až k hranicím státním, třebas i na některých místech nebyl a po případě ani nemohl býti k plavbě používán. Peyer jest toho názoru, že absolutní veřejnost řeky dána jest pouze na tratích vodních, které byly v době, kdy říšský zákon vstoupil v platnost, skutečně k plavbě používány, že tudíž ty dolejší části řeky, jinak splavné, které k plavbě používány nebyly, nedají se pod ustanovení § 2. subsumovati. S názorem tímto nelze vzhledem k jasnému znění zákona souhlasiti a nutno celou trať říční od původního východiska používání jejího k plavbě loďmi neb vory až k hranicím státním považovati za absolutně veřejnou.
Od místa, kde řeka byla k plavbě používána, tvoří její celek, tudíž i její vedlejší ramena veřejný statek. Raměna ta sdílejí s tokem hlavním právní jeho povahu bez ohledu na to, zda jsou dílem přírody neb dílem umělým, bez ohledu na to, zda ramena ta sama jsou splavna či nikoliv a zda posléze koryto jejich jest součástí veřejného statku nebo v knihovním vlastnictví soukromníkově. Předpokladem jest ovšem, aby ramena ta byla součástí veřejného toku, t. j. aby odbočovala od hlavního toku pod místem, kde nejvýše tok ten byl k plavbě používán a aby souvisela s tokem hlavním tak, aby byla vodou jeho napájena a vodu tu doleji opět do hlavního toku odváděla.
Nelze tudíž za vedlejší ramena považovati potoky a přítoky do veřejné řeky se vlévající ani ta ramena, která kdysi s tokem souvisela a později (při regulaci) byla od toku hlavního zcela oddělena. Tímto oddělením nabyla ramena tato samostatné právní existence, přestala býti součástí veřejné řeky a musí býti jich právní povaha samostatně dle § 3. a § 4. c) posuzována. Zda snad i po provedeném oddělení prosakuje voda z hlavního toku hrází do ramen, jest nerozhodno, jen když přímé spojení ramena a toku jest přerušeno. Vzhledem k výše uvedenému jest za absolutně veřejný tok považovati i mlýnský (závodní) náhon, napájený z toku absolutně veřejného, třebas i, což bývá pravidlem, byl zřízen na pozemku soukromém. Důsledek této právní povahy takového mlýnského náhonu jest, že na něm zásadně přípustno jest obecné užívání (§ 15.), pokud ovšem při konsentování vodního díla nebylo omezeno neb zcela vyloučeno.
Vodní tok dle § 2. jest absolutně veřejný a vlastnické právo k němu, jak již výše řečeno, jest zcela vyloučeno. Jest však možno a s veřejnou povahou řeky slučitelno, aby na veřejné řece existovala starší omezená subjektivní práva, spočívající na privilegiích neb soukromoprávních titulech (na př. vydržení před platností vodního zákona dokonané), která měla by za obsah právo rybolovu, braní písku, ledu a p.

2. Vody relativně veřejné (§ 3.).

Největší skupinu tekoucích vod (ze stojatých jen jezera) tvoří vody, u nichž platí zákonná praesumpce veřejnos ti potud, pokud není vyvrácena buď tím, že voda již dle zákona (§ 4. d) někomu patří aneb že někdo k ní soukromý právní titul prokáže.
Na první pohled by se zdálo a také většinou spisovatelů jest tak pojímáno, že zákon ustanovením § 3. rozšířil v zájmu národohospodářském veřejnost vod daleko přes míru, než jaká byla přede dnem, kdy zákon vodní vstoupil v platnost. Vyslovená praesumpce sváděti bude zajisté každého a v prvé řadě i úřad vodoprávní k tomu, aby každou tekoucí vodu prohlásil za veřejnou, pokud soukromý titul vlastnický nebude stranou, nárok na vodu uplatňující, likvidně prokázán. O likviditě tohoto průkazu bude níže obšírněji promluveno, leč již zde třeba upozorniti nato, že průkaz ten ve většině případů stěží by mohl býti podán, kdyby nebylo poslední věty § 3., na kterou mnozí často zapomínají aneb nevědí si s ní rady. § 3. totiž v doslovu svém praví, že „toto netýče se nařízeni obecného práva občanského, jimiž držení se ochraňuje“ čili v německém textu „Die den Besitz schützenden Vorschriften des allgemeinen bürgerlichen Rechtes werden hierdurch nicht berührt.“ Tím vyslovena jest zásada, že zvláštním titulem vy- bičujícím veřejnost vodního toku, jest nejen titul vlastnictví, nýbrž i titul držby v tom případě, když prvý titul nemůže býti likvidně prokázán.3 Zákon tudíž dovoluje, aby úřad zabývající se otázkou právní povahy určitého vodního toku spokojil se místo právní existence vlastnictví, nemůže-li býti prokázána, průkazem pouhé právní skutečnosti, držby.
Touto úvahou však přicházíme k poznání, že vodní zákon ustanovením § 3. nerozšířil skutečně veřejnoprávní sféru ohledně vod tekoucích, nýbrž že přijal ty poměry vodoprávní, jaké se v době jeho vzniku jevily a pouze římský pojem „flumen publicum“ přizpůsobil vodoprávním poměrům, jak se v naší zemi vyvinuly vlivem práva německého a českého. (Krejčí.)
§em 3. vyslovena jest praesumpce, že tekoucí voda jest veřejná, pokud k ní nikdo neprokázal soukromého titulu vlastnictví, resp. nepopřené držby.
Jedná-li se tudíž o to, aby právní povaha určitého (nesplavného) vodního toku byla zjištěna a vyvrací-li strana praesumovanou veřejnost toku tím, že tok jí náleží, musí tvrzení své ovšem prokázati.
Za likvidní průkaz vlastnictví v prvé řadě bude lze zajisté považovati předcházející rozsudek soudný kterým ve sporu eráru se stranou bylo vlastnické její právo k toku uznáno, kterémužto rozsudku rovnati se bude právní účinností intimát smíru uzavřeného mezi stranou a erárem, který vlastnické právo druhé strany uznal. Mimo tohoto průkazního prostředku nelze upírati likvidnosti ani právoplatné smlouvě, uzavřené mezi erárem a stranou, jíž originálním způsobem bylo vlastnické právo strany k vodnímu toku založeno. Naproti tomu nelze za naprosto likvidní důkaz vlastnictví považovati smlouvu mezi dřívějším a nynějším držitelem o převodu vlastnictví k vodnímu toku uzavřenou, ježto po většině zůstane pochybnou otázka, zda předchůdce vlastnictví postupující byl řádným vlastníkem vodního toku neb nikoliv.
Pokud důkazu starými privilegii se týče, bude lze v mnohých případech uznati průkaz ten za likvidní, pokud obsah privilegia neskytá pochybností o obsahu a rozsahu pro- půjčeného jím práva. Bude tudíž v tomto případě věcí úřadu o veřejné neb soukromé povaze vodního toku rozhodujícího, aby posoudil likvidnost průkazu vlastnictví, podaného privilegiem.
Důležitým průkazním prostředkem, pochybnost vylučujícím, jest knihovní připsání vlastnictví k vodnímu toku k určitému knihovnímu tělesu, tudíž důkaz knihami pozemkovými, pokud správnost zápisu není platně popřena. Knihy pozemkové podávají vzhledem k svému zařízení a účelu o poměrech vlastnických k věcem nemovitým, předmět zápisu tvořícím, důkaz plné víry hodný, jenž musí býti každým úřadem na tak dlouho za rozhodný pokládán, pokud materielní jeho nesprávnost cestou civilního sporu nebyla prokázána. (§ 61. a násl. knihovního zákona z 25. července 1871, č. 95 ř. z.) Úřady musí přihlížeti k zápisu do pozemkové knihy. Popírá-li kdo správnost zápisu, buď poukázán na pořad práva. Až do doby opačného rozhodnutí soudního pofskytují pozemkové knihy důkaz likvidní.4
Posledním a nejpraktičtějším průkazem vlastnictví k vodě tekoucí jest titul vydržení. Stanovil-li výslovně zákon v doslovu § 3., že předpisy obecného občanského zákona, držby se týkající, zůstávají normou § 3. nedotčeny, a uznal-li vody tekoucí za předmět soukromého vlastnictví ve smyslu občanského práva, připustil tím i možnost soukromoprávní držby těchto vod, která, byla-li po určitou dobu za šetření podmínek v občanském zákoně pro vydržení stanovených vykonávána, vede k nabytí vlastnictví. Jest ovšem třeba, aby držba tato jevila se faktickým výkonem všech oněch oprávnění, které v souhrnu svém představují „vodní vlastnictví“ (viz výklad § 1.) a aby dle § 1472 o. o. z. trvala 40 let.
Nemůže-li strana likvidním způsobem prokázati své právo vlastnické, postačí úřadu dle výše uvedené úvahy, aby vyloučil veřejnost určitého toku vodního již tehdy, je-li prokázána nerušená a nepopřená držba této vody, t. j. těch oprávnění, jichž souhrn tvoří vodní vlastnictví. Není ani třeba, aby držba trvala po celou tu dobu, kterou občanský zákon pro vydržení předpisuje. Ježto však držba není právním stavem, nýbrž jen faktickým výkonem, jímž praesumováno jest právo vlastnické k předmětu držby, bude důkaz držbou vyloučen, jakmile držba sama neb její právní předpoklad (na př. bona fides) jsou popírány. V tomto případě nebude moci úřad pokládati praesumpci veřejnosti za vyvrácenu, nýbrž musí naopak považovati vodní tok za veřejný a poukázati stranu, aby svůj subjektivní nárok u soudu uplatnila. (§ 88.)
Chce-li strana zákonnou praesumpci veřejnosti vody vyvrátiti, musí prokázati (vodní) vlastnictví neb držbu všech těch oprávnění, které tvoří obsah vodního vlastnictví. Nestačí tudíž, když strana na potoce prokazatelně vykonávala právo rybolovu neb dobývání písku a ledu, ježto právo rybolovu může existovati též na veřejných vodách a dobývání písku a ledu jeví se býti aktem obecného užívání dle § 15., které jest zásadně na každé veřejné vodě dovoleno.5
Vlastnictví k vodě, resp. držba vody, může se vztahovati. jen k jednotlivým dílům vodního toku. V tomto případě možno jen tu část vodního toku, ohledně níž byl soukromý titul prokázán, považovati za vodu soukromou, kdežto v ostatních tratích přijde k plné platnosti zákonná praesumpce veřejnosti.6
Jest sporno, zda pro vyvrácení praesumpce veřejnosti postačí průkaz vlastnictví ke korytu dotyčného vodního toku. V tomto případě nutno rozlišovati mezi korytem umělým a přirozeným. Jest pochopitelno, že, bylo-li straně vodoprávním konsensem propůjčeno právo k odvádění vody z veřejné řeky k pohonu motorickému, k zavlažování luk neb k zásobení vodou, tudíž zkrátka k užívání vody a to umělým náhonem, nebylo tím samozřejmě straně uděleno vlastnictví k vodě náhonem tím vedené; voda zůstala veřejná, třebas náhon sám, jak tomu zpravidla bývá, byl ve vlastnictví majitele vodního díla aneb i osoby třetí, která buď dobrovolně vedení vody po svém pozemku majiteli vodního díla povolila, aneb event, cestou expropriace (§ 28.) k trpění služebnosti vedení vody byla donucena. Z toho plyne, že při umělých náhonech, kanálech a průplavech nelze z vlastnictví ke korytu usuzovati na vlastnictví k vodnímu toku. Naproti tomu při přirozených řečištích, přihlížíme-li k ustanovení §§ 408. a 409. o. o. z. a § 5. v. z. nutno považovati řečiště i vodní tok za integrující a nedělitelné součástky řeky (koryto na voda potoční tvoří dohromady potolk jako vlastní právní pojem),7 takže bylo-li likvidním způsobem, zejména zápisem v pozemkové knize prokázáno vlastnictví ke korytu vodnímu, lze z okolnosti té dedukovati i na vlastnictví vodního toku a tím i na soukromou jeho povahu.
Jest jisto, že vlastnické právo k vodě tekoucí jest právem soukromým, které jeví se co konglomerát více soukromých oprávnění. Otázka vlastnictví a držby, tudíž otázka čistě soukromoprávní, podléhající normám občanského zákona, vymyká se kognici správních úřadů a přísluší do řádné kompetence fóra soudního, pokud jedná se o to, zda vlastnictví bylo nabyto neb zda dosaženo bylo držby občanským právem chráněné. K řešení pouhého sporu, zda voda někomu náleží, zda jest tudíž jeho vodou soukromou, jest příslušný soud.
Leč jednoduché tyto spory budou velmi řídké a daleko častěji bude třeba otázku tuto ventilovati v souvislosti s řešenírn sporného případu jiného, tudíž co podklad, praejudic dalšího rozhodnutí. Zásadně platí, že praejudicialní otázku zodpoví si pro svoji potřebu (pro budoucí své rozhodnutí) ten úřad, který povolán jest rozhodnouti hlavní předmět sporu. Zejména rozhodne praejudicielně správní úřad o veřejnosti potoka tehdy, jedná-li se o povolení užívacího práva k vodě a povolení to vzhledem k uplatňovaným námitkám jest odvislo od zodpovědění otázky, zda voda jest veřejná neb soukromá.8
Výrok o otázce této — toliko co o otázce praejudicielní — bude zpravidla jen v důvody rozhodovací pojat a nemůže vejíti v právní moc, ani praejudikovati event. žalobě na uznání nebo oduznání soukromého vlastnictví k předmětné vodě.
Správní úřad nemůže tudíž otázku vlastnictví nebo držby, je-li sporná, řešiti rozhodnutím, nýbrž smí si oni jen pro svou potřebu utvořiti úsudek s výhradou event, opačného rozhodnutí soudního. Tato výhrada soudní cesty ale odpadá, resp. jest právně neúčinná, když předložen byl likvidní průkaz o existenci dotyčného soukromého práva, jehož likvidnost mu- sela by býti i od soudu uznána. To jest nejen tehdy, když strana produkuje na př. soudní rozsudek způsobilý k exekuci, kterým bylo uznáno její právo za existující, nýbrž při knihovních právech i tehdy, když může se strana odvolati na zápis v knize pozemkové, jehož správnost není protivnír kem popírána.9

3. Vody již dle zákona soukromé (§ 4.).

Níže uvedené vody jsou vlastnictvím držitele pozemku, nejsou-li tomu na odpor práva od jiných nabуtá.
Nabytá práva jiných osob mohou jednak vlastnictví držitele pozemku vylučovati nebo mohou je (služebností) omezovati. Nabývací soukromá práva jsou všechna ta, která občanským zákonem za taková jsou uznána, jako smlouvy, soudní rozsudky, úřední rozhodnutí, vydržení a promlčení.
Jsou-li taková práva od jiných nabytá prokázána k vodám v § 4. uvedeným, neznamená to samozřejmě, že vody ty ztrácejí soukromou svou povahu, dle zákona jim příslušející, nýbrž že jsou vlastnictvím jiného, než držitele pozemku, na němž se nacházejí.
Nevadí-li tudíž tomu nabytá práva jiných osob, patří držiteli pozemku:
a) prameny ze země prýštící, nemající odtoku, s vyloučením pramenů slaných, které jsou státním monopolem, a pramenů cementových, náležejících k hornímu regálu;
b) srážkové vody na pozemku v prohlubinách se shromažďující;
c) voda zachycená a uzavřená v nádržích (ať přirozených, ať umělých), zejména ve studních, rybnících, cisternách, kanálech, trubách;
d) odtoky z výše sub a—c uvedených soukromých vod. K jednotlivým druhům těchto soukromých vod jest třeba podrobnějšího výkladu.
A. Prameny jsou vodou soukromou, pokud spodní voda prýští na povrch směrem veritikálním, aniž by z pramene (studánky) odtékala. Tekoucí prameny patří již do kategorie soukromých vod. uvedených pod bodem d) § 4. Spodní voda, která volně proudí pod povrchem, jest — jak ve zvláštním odstavci podrobněji bude vysvětleno — věcí ničí (res nullius) ve smyslu § 287. o. o. z. a teprve tím, že vyprýštila ze země na povrch, stala se předmětem soukromého vlastnictví, patříc držiteli pozemku, na němž pramen vyvěrá.
Jest naprosto nerozhodno, zda spodní voda dostala se na povrch cestou přirozenou, aneb zda umělým způsobem byl jí průchod zjednán (vrtáním, kopáním).
Ježto zákon vodní vylučuje z kategorie soukromých vod pouze prameny solní a cementové, z nichž prvé jsou předmětem státního monopolu, druhé pak předmětem horního regálu, jsou nesporně soukromými vodami, držiteli pozemku náležejícími i vody minerální a léčivé, takže vodní úřad není vyjma případu expropriace oprávněn k tomu, aby pro vody ty stanovil ochranné pásmo aneb zakázal kopání studní na pozemku sousedním.10
Spornou zůstává voda nalézající se v bažinách, ježto není pouze ani vodou na povrch vyvěrající, ani výhradně vodou spodní, jsouc mimo to rozmnožována i vodbu atmosférickou (lit. b) a často i odtoky (lit. d) jiných vod soukromých.
B. Srážková voda, pokud na pozemek spadá a volně po pozemku teče, event. do pozemku prosakuje, není jako věc pomíjející, neuchopitelná předmětem soukromého vlastnictví. Teprve tím, že byla okupována, v prohlubinách pozemku zachycena, podrobena jest výlučné disposici držitele pozemku a stává se jeho neobmezeným vlastnictvími. Je-li srážková voda zachycována úmyslně do nádržek umělých (rybníků, cisteren), jest ovšem také vodou soukromou, ale patří již do kategorie c) § 4.
Srážkovou vodou netřeba rozuměti pouze vodu z oblak přímo na pozemek dopadající a tam se shromažďující, nýbrž i vodu povstalou z tajícího ledu, sněhu, krup a rovněž i tu vodu srážkovou, která dopadši neb ze sněhu se utvořivši na pozemku hořejším přirozeným spádem (bez stálého koryta) stekla na pozemek dolejší a tam se zachytila.
C. Nádržky. Pokud umělých vodovodů (kanálů, náhonů, rour) se týká, jest předpokladem soukromého vlastnictví k vodě, v těchto vodovodech se nalézající, aby voda byla v nich uzavřena, zachycena, disposici vlastníkově podrobena.
Nepatří tudíž voda náhonem protékající držiteli tohoto náhonu, ježto její užívání jest zpravidla omezeno potřebou určitého podniku a potřeba pak opět omezena — nepřihlížíme-li k výjimečným případům úplné spotřeby vody — pouze na okamžité využití vody. Jakmile jisté kvantum vody uspokojilo potřebu podniku (na př. otočilo vodním kolem), spěchá dále, aby sloužilo buď veřejným zájmům neb zájmům jiného podniku. Umělými vodovody vedená voda není vodou uzavřenou, nýbrž tou jest jedině ona, která ve vodovodech jest pevně zachycena, aby nemohla odtékati. Jen v tomto případě jest voda tato v pravém vlastnictví jednotlivcově dle § 354. o. o. z., při čemž samozřejmě nebude právní povaze této vody na závadu, když nezužitkovaná, přebytečná voda jest z vodovodu vypuštěna. Odtok tento není však již soukromou vodou opírající se o titul § 4 c), nýbrž může býti soukromou vodou dle odst. d) § 4., jsou-li předpoklady tohoto zákonného ustanovení při něm splněny.
Vlastnictví vodovodu, umělého koryta, může býti odlišilo od vlastnictví vody v něm uzavřené. Vodovody v širším sl. sm. patří jen tehdy vlastníku pozemku, když byly založeny jím samým а k vlastnímu soukromému účelu. Jestliže však vodovody zřízeny byly ma pozemku cizím co služebnost vedení vody, ať již dobrovolná, ať nucená, zůstává koryto vlastnictvím majitele pozemku služebního, voda pak patří zřizovateli neb používateli vodovodu.
Voda ve vodovodu uzavřená jest již dle zákona vodou soukromou a nestává se ani tehdy veřejnou, když vodovod byl zřízen v zájmu veřejném, na př. za účelem zásobování obce vodou.
Spory mezi spoluvlastníky společného vodovodu o účastenství na užívání vody soukromé, ve vodovode uzavřené, nepatří k úřadům povolaným k rozhodování sporů vodoprávních. Účastníci společného vodovodního zařízení musí býti vůči třetím osobám považováni za právní jednotu a mohou býti od třetích osob dle ustanovení vodního zákona pohnáni před politický úřad k zodpovědnosti, nikoli však v otázkách vnitřního sporu. K tomu jest příslušný soud. Dokud události, kterými takové spory mezi účastníky společného vodovodu byly vyvolány, nevykonávají vlivu ani na veřejný zájem ani na práva osob třetích, stojících mimo společenství, nemá politický úřad možnosti, zabývati se těmito událostmi.11
Studně. V studni, umělém to zařízení na rozdíl od studánky přirozené (odst. a. § 4.), zachycena jest spodní voda pod povrchem zemským se nalézající a podrobena neobmezené disposici vlastníkově. Spodní voda, věc ničí ve smyslu § 287. o. o. z. ponechána jest volné okupaci všem státním příslušníkům, tudíž komukoliv. Z toho plyne, že k zřizování studní není třeba vodoprávního povolení, nýbrž že zřizování to podléhá jedině ustanovením stavebního řádu (§ 91. stav. ř.)12 a že majitel studně nemá právního nároku na to, aby nebyl v přítoku spodní vody druhou osobou poškozován neb obmezován. Jest tedy každý gruntovník oprávněn na svém pozemku kopati studny a přisvojiti si spodní vodu pod povrchem jeho pozemku se nalézající. Ježto však právo jeho korresponduje se stejným právem sousedního gruntovníka, jest patrno, že subjektivní práva obou často octnou se v kolisi, když zřízením nové studně na sousedním pozemku odvedena bude spodní voda cizí, dříve zřízené studni. Leč kopání studní a okupace spodní vody jest právem každého gruntovníka; není zákonného ustanovení, dle kterého by bylo kopání studní ve prospěch studní již zřízených obmezeno, takže poškozený vlastník prvé studně nemá — vyjma výjimečného případu, že by mu příslušelo proti sousedu prokazatelné soukromé právo zapovídací — nároku na zákaz zřizování nové studně, ba ani nároku na odškodné za vodu spodní jemu odvedenou.
Rybníky jsou na rozdíl od jezer, jichž právní povahu jest určiti dle § 3., umělé menší i větší nádrže vody, sloužící různým účelům, jako: racionelnímu chovu ryb, co nádrže, reservoiry pro vodní pohonná díla, co zachycovače a regula- tory nepravidelných vod srážkových, co sběrny vod močálových a p. Samozřejmě jeden a týž rybník může sloužiti účelům několika.
Rybníky napájeny jsou různým způsobem. Často postrádají znatelných povrchových přítoků a jsou zásobovány pouze vodou spodní z pramenů a močálů a mimo to vodou srážkovou, volně do nich vtékající, aneb přiváděna jest do nich voda umělým náhonem ze soukromých nebo i veřejných vodních toků a posléze jsou i rybníky, jimiž vodní tok protéká a které tudíž jeví se jen jako rozšířený umělý náhon.
Pokud jedná se o vodu v rybníce uzavřenou, prohlašuje ji zákon v § 4. odst. c. za vodu soukromou, podléhající neobmezené disposici vlastníkově. Naproti tomu však nelze považovati za vodu uzavřenou tu, která rybníkem pouze protéká а k níž držiteli rybníka bylo vodoprávním konsensem pouze propůjčeno určité právo užívací. Nelze tudíž vodu při rybnících průtočných subsumovati pod ustanovení § 4. odst. c., nýbrž jest posuzovati její právní povahu dle § 3.13.
Ohledně rybníků jest pro úplnost uvésti ještě toto:
Zřízení rybníka jeví se vždy co vodní dílo, vyžadující dle § 17. vodoprávního konsensu, ježto rybníky co zařízení sloužící k hromadění a sběru vody mají vliv buď na přirozený odtok vod srážkových ke škodě dolního pozemku nebo na běh tekoucích vod a tudíž na vodní práva §§ 10.—12. normovaná, nebo přímo na povahu, tok nebo výšku veřejné vody. Z důvodu toho bylo ministerským nařízením z 14. února 1894 č. 45. ř. z. vysloveno, že jak založení, tak i zrušení rybníků ve většině případů bude třeba považovati za vodní díla, jichž zřízení podléhá vodoprávnímu povolení. Povolením ke zřízení rybníka konstituováno jest pro žadatele nové subjektivní právo, které jest — opírajíc se o normu vodního zákona — vodním právem v technickém slova smyslu. Obsah tohoto práva vyčerpává se však v oprávnění úřadem uděleném k sbírání vod v úvahu přicházejících za účelem napájení rybníka a tím v působení na odtokové nebo přítokové poměry vod stojících pod úřední ochranou.
Od tohoto veřejnoprávního oprávnění, založeného vodoprávním konsensem, jest však co do svého obsahu a co do právní své povahy zcela odlišné právo, které přísluší držiteli rybníka k vodě uzavřené v rybníce. Toto právo není veřejné, nýbrž dle výslovného předpisu vodního zákona (§ 4. odst. 1. „patří gruntovníkovi“ a § 10. odst. 3. slovo „soukromý vlastník“) jest soukromým vlastnictvím, jehož předmět tvoří voda do rybníka pojatá, držitelem rybníka okupovaná a touto okupací do jeho soukromé moci přešlá.
Veřejnoprávní stránka jeví se tudíž jen v právu k uzavření vody do rybníka. Právo k vodě v rybníce již uzavřené jest však již právem soukromým, na které platí jen předpisy obecného občanského zákona a které nemůže býti posuzováno co „vodní právo“ v technickém slova smyslu. Tohoto rozdílu třeba přísně šetřiti, jedná-li se o poměr držitele rybníka k třetím osobám, jichž nárok na používání vody v rybníce uzavřené může spočívati jedině na soukromoprávním titulu. Proto spory z poměru takového vzniklé musí býti různě řeseny: Má-li takový spor za předmět právo držitele rybníka k výkonu jemu úředně propůjčeného oprávnění k napětí, resp. vypuštění rybníka, patří spor tento do oboru práva veřejného, tudíž před úřad vodoprávní. Jedná-li se však o otázku používání vody v rybníce uzavřené, může býti tato otázka co soukromoprávní řešena toliko řádným soudem.14
D. Soukromými vodami a to tekoucími jsou odtoky vod zmíněných v § 4. odst. a, b, c, tudíž odtoky pramenů (studánek), vod srážkových a odtoky vod v umělých nádržích zadržených. Nezáleží na tom, zda odtoky ty pohybují se v korytě pevném aneb zda přes pozemek gruntovníkův plynou. Za odtoky v technickém slova smyslu nelze považovati vodu z vod výše uvedených, která vsakuje se do půdy, která tudíž není věcí uchopitelnou a nemůže býti předmětem soukromého vlastnictví (arg. § 354. o. o. z.). Nelze souhlasiti s Peyrerem a Žaludem, kteří za odtoky dle § 4. odst. d. považují pouze tu odtékající vodu z vod soukromých, která volně (divoce) bez určitého koryta po pozemku teče. Názor jejich nemá opory ani v znění zákonném, ani v pojmu odtoku obecné mluvy, která tímto slovem zajisté zahrnuje odtoky ať v pevném kоrytě neb volně tekoucí. Odtok tento zůstává „odtokem“ dle § 4. odst. d. po tak dlouho, dokud v cizí soukromou neb veřejnou vodu se nevylil, tudíž s vodou tou (po př. tedy i s jiným odtokem) nesplynul, třebas by i přes více pozemků patřících různým gruntovníkům tekl. Nekončí tudíž co odtok na hránicích prvého pozemku, kde povstal (ze země vyprýštil), či jinými slovy řečeno, nepodržuje své povahy toku již dle zákona soukromého, jen pokud nepřekročil hranic vlastnictví pozemkového vlastníka onoho pozemku, na němž se voda, z níž bere svůj původ, nalézá. Teprve od místa, kde spojil se odtok s vodou veřejnou neb s cizí vodou soukromou, přestává býti odtokem na př. pramen dle § 4. odst. d. a sdílí vlastnost vody, do které vtekl.15 Opačný názor, zastávaný Randou i Pacem, vyvrácen byl správním soudem takto :16
„Pod pojem odtoků § 4. odst. d. spadají i odtoky přirozeným spádem svým volné plynoucí, vzešlé z vod atmosférických. Z doslovu § 11. na vody tyto se vztahujícího, zejména z odst. 2., kde zakazuje se vlastníku spodního pozemku přirozený odpad těchto vod ke škodě horního pozemku zameziti, vyplývá nade vší pochybnost, že zákon sám v tomto §u předpokládá, že voda ta přes pozemky různých gruntovníků teče.
Zařadění tohoto § 11. v říšský zákon vodní ve 3. kapitole pod rubrikou, jež hlásá, že předpisy následující (tudíž i § 11.) vztahují se na vody soukromé, dokazuje, že zákon říšský odtoky vzpomenuté, i když již přišly na pozemek dolejší, za soukromé vody uznává. Proto nemožno jest vykládati § 4. odst. d. tak, jakoby momentem, kdy odtok opustil držebnost prvního vlastníka, svoji vlastnost zákonem mu uznanou jako voda soukromá ztrácel a pod předpis § 3. a tam vyšlovénou praesumpci veřejnosti spadal. Nadpis 2. oddílu vodního zákona zemského („o užívání vod“) nesrovnává se ovšem s rubrikou 3. kapitoly říšského zákona, avšak že § 11. v. z. z. jiný smysl a jiný význam nemá než týž § 11. zák. říšsk., jest patrno nejen z toho, že jest slovným jeho recipováním, nýbrž i z toho, že sám § 11. říšsk. zákona výslovně cituje, jakož i že mezi §§ 10. a 12., které oba nesporně jen o vodách soukromých mluví, jest zařaděn.“ Vody tyto (odtoky vod soukromých sub A—C výše uveděných) patří — nejsou-li tomu na odpor práva od jiných nabytá — držiteli pozemku, na němž povstaly, až k hraničím pozemkového vlastnictví téhož gruntovníka a přecházejí pak do vlastnictví gruntovníka dolejšího, přes jehož pozemek tekou, pokud nespojily se s jinými soukromými neb veřejnými vodami v potok, jehož — je-li vodou soukromou — vlastnické poměry upravuje následující § 5. Tudíž až do bodu spojení se odtoku s jinou vodou (event, s jiným odtokem) může se gruntovník odvolávati na titul dle § 4. odst. d., pak jen na § 3.

Komu patří soukromé vody tekoucí.

Otázka tato ohledně jedné části soukromých vod tekoucích, odtoků vod uvedených v § 4. odst. a, b, c byla již zodpověděna při výkladu § 4. odst. d. v tom smyslu, že odtoky ty patří gruntovníkovi, na jehož pozemku povstaly a zůstanou v jeho soukromém vlastnictví až k místu, kde odtok opustí pozemkový majetek tohoto gruntovníka.
Vlastnictví další tratě tohoto odtoku, jakož i jiných soukromých vod tekoucích stanoveno jest normou § 5., který přijal zásadu v § 854. o. o. z. vyslovenou a prohlásil tekoucí vody soukromé za příslušenství pozemků, přes které nebo mezi kterými potok teče.
Zásada tato omezena jest pouze v tom směru, že vlastnictví dotyčného gruntovníka vyloučeno jest nabytými právy osoby třetí, která samozřejmě musí v případě sporu své zvláštní titule, za něž dlužno i vydržení počítati, prokázati.
Není-li těchto zvláštních titulů, patří soukromá tekoucí voda onomu gruntovníkovi, přes jehož pozemek teče a to pochopitelně pouze na té trati, která shoduje se s hranicemi jeho pozemkového vlastnictví, nikoli tudíž vodní tok nad nebo pod dotyčným pozemkem.
Teče-li voda mezi pozemky různých gruntovníků, jsou všichni tito gruntovníci spoluvlastníky vodního toku, leč spoluvlastnictví to rozděleno jest mezi ně reálně tím způsobem, že každému patří spoluvlastnictví pouze té tratě vodního toku, která po celá délce své s pozemkem jeho hraničí. Se změnou pozemkového vlastnictví mění se ovšem také zmíněné reální rozdělení spoluvlastnictví. V některých případech ovšem nebude jisto, zda potok teče přes pozemek jednoho gruntovníka či mezi pozemky gruntovníků sousedních. Zde bude třeba vyšetřiti přesně katastrální hranice obou pozemků a z výsledku šetření bude zjevno, spadá-li hraniční čára v koryto potoka (bez ohledu na to, zda jest tomu neb onomu břehu blíže), či jde-li pouze po jednom břehu. V prvém případě jest nesporno, že potok teče mezi oběma pozemky, tudíž že jest ve spoluvlastnictví obou gruntovníků, v případě druhém pak patří potok pouze tomu, v jehož katastrálních hranicích teče.

Prohlášení vod soukromých za statek veřejný (§ 6.).

§ 6. zmocňuje vládu, aby tekoucí vody soukromé, po kterých se může jezditi loďmi neb vory, prohlásila — užijíc § 365. o. o. z. — k tomu konci za statek veřejný. Ustanovení toto jest normou expropriační, která vládě propůjčuje právo vyvlastnění vody soukromé pod podmínkou, že voda jest splavná a že obecné dobro toho vyžaduje (arg. § 365. o. o. z.) a to za účelem, aby vodní tok dosud soukromý stal se statkem veřejným pro plavbu loďmi neb vory.
Nárok na expropriaci dle § 6. má pouze vláda, nikoli tedy jiná osoba fysická neb právní, jíž ovšem nebe upříti oprávnění, aby dožadovala se na vládě použití § 6. a tím zavdala podnět k dalšímu řízení. Leč zda vláda popudu toho uposlechne a normy § 6. použije, spočívá ve volném jejím uválení.17
Vyvlastniti lze zásadně každou vodu soukromou, tudíž i odtok dle § 4. odst. d., leč u tohoto nebude splněn požadavek splavnosti. Přicházejí v úvahu tudíž jen vodotoky § 3., u nichž zákonná praesumpce veřejnosti vyvrácena byla pro kázáním soukromého titulu. Předpokladem expropriace této jest ovšem splavnost dotyčného vodního toku, ač nerozhoduje, byla-li splavnost řeky dána již přírodou neb později uměle přivoděna.
Předpoklad obecného dobra §em 365. o. o. z. požadovaný, třeba zjistiti při expropriačním řízení, pro něž příslušný jest v 1. instanci zemský úřad politický, v 2. ministerstvo vnitra, ježto expropriace tato vymyká se z rámce vodního zákona. Za vyvlastněnou vodu soukromou musí stát jako expropriant zaplatiti přiměřenou náhradu.
Od prohlášení určité vody za veřejnou pro plavbu lodí a vorů (obecné užívání) nutno rozeznávati povolení pro určité osoby neb podniky (koncese) k používání vody, dosud, k plavbě nepoužívané. Udělení takové koncese řídí se dle norem §§ 17. až 20. a řízení dle VI. oddílu a přísluší do působnosti vodoprávních úřadů dle §§ 75. a 76.

Spodní voda.

Poznali jsme již dle právní jich povahy vody veřejné a vody soukromé, normované vodním zákonem. Pro úplnost jest ještě zmíniti se stručně o t. zv. „vodě spodní“, jejíž právní poměry zavdávají podnět k častým sporům sousedským.
Spodní voda jest ta voda, která nalézá se pod povrchem zemským. Ohledně charakteru spodní vody projevovány byly dlouho názory protichůdné, až praxe správního soudu se takto ustálila:
Vodní zákon definuje pojem vody uvedením dvou jejích kategorií a to vody veřejné a soukromé. Dle tohoto uvedeného zákonného kriteria nemůže však spodní voda býti přidělena ani k jediné ani k druhé skupině vod. Pokud jedná se o kategorii vod veřejných, počítá k nim zákon řeky užívané k plavbě lodí nebo vorů, pak takové řeky k plavbě té nepoužívané, potoky, jezera a ostatní tekoucí neb stojaté vody, pokud dle zákona nebo z nějakého zvláštního titulu soukromého někomu nenáležejí.
Jest jasno, že spodní voda, která zajisté není řekou, potokem neb jezerem, mohla by náležeti jen mezi „ostatní tekouči neb stojaté vody“, uvedené v § 3. Že však tento zcela povšechně míněný výraz nelze vztahovati na vodu spodní, nýbrž že výraz ten zahrnuje v sobě jen vody povrchové, prostorově břehy ohraničené, vyplývá z úvahy, že spodní voda jest naprosto rozdílná od vody, kterou zákon za veřejný statek prohlašuje a na níž dovoluje obecné užívání. Mimo to neviditelná spodní voda vylučuje vzhledem k této své vlastnosti právní její opanování a jest otázkou, zda voda ve vrstvách zemských pod povrchem uzavřená a vrstvami těmi se pohybující může býti vůbec označena co voda tekoucí. Kdyby zákon byl zamýšlel pojati vodu spodní co součást vrstev nalézajících se pod povrchem zemským, mezi vody veřejné, bylo by se tak stalo výslovným ustanovením (jako u solního monopolu a u vody patřící hornímu regálu) a to tím spíše, že jakákoliv disposice spodní vodou jest vyloučena bez zásahu do soukromého vlastnictví k povrchu zemskému, ji kryjícímu. Jaký druh vod chtěl zákonodárce pojati mezi veřejné vody, vysvítá jasně z § 15., který normuje obecné užívání na těchto vodách a co obecné užívání jen takové uvádí, které jest myslitelno na vodách povrchových. Mimo to prohlašují §§ 15. a 17. výslovně břehy veřejné vody za předmět zvláštní ochrany. K veřejným vodám nemůže býti tudíž spodní voda připočtena.
Leč nemůže býti ani zařaděna mezi vody soukromé. Dle zákonné kvalifikace soukromých vod mohly by pro kvalifikování spodní vody co soukromé přijíti v úvahu jen vody uvedené v § 4. lit. a) a c). Že však spodní voda jest rozdílná od vod vyznačených v § 4. lit. a), vysvítá již ze znění tohoto ustanovení, které počítá k těmto vodám pouze vodu podzemní v pozemku uzavřenou a z něho se prýštící. Kvalifikace § 4. lit. c) hodí se však jen na takové vody, které jsou uzavřeny v nádržích v nejširším slova toho smyslu.
Že spodní voda nemůže býti mezi vody soukromé ani dle § 5. počítána, vyplývá z přirozeného významu slov § 5. a z vysvětlení, které výše ohledně veřejných potoků a řek bylo uvedeno. Mimo to prohlašuje § 5. soukromé potoky a jiné tekoucí vody za příslušenství těch pozemků, přes které nebo mezi kterými tekou a tudíž naprosto nemůže se týkati vod, které pod povrchem pozemků stojí nebo se tam pohybují.
Nemůže-li spodní voda co taková býti považována ani za vodu veřejnou, ani za soukromou ve smyslu vodního zákoná, nemůže také na této vodě, která netvoří vůbec předmět vodního zákona, existovati právo, vodním zákonem chráněné.18
Spodní voda není tudíž vodou ani veřejnou, ani soukromou, nýbrž věcí, která má svou samostatnou právní existenci, ježto není v nerozlučném spojení s pozemkem. Tato „věc“ nemůže býti považována za res omnium communis, nýbrž za res nullius, věc ničí, ježto — pokud pohybuje se pod povrchem ve směru přírodou jí daném — nemůže míti vzhledem k nemožnosti fysického opanování žádného vlastníka a vstoupí teprve do soukromého vlastnictví toho, kdo ji jako věc volnou (§ 381. o. o. z.) přivede okupací do své moci. Teprve ta spodní voda, která byla v studních neb rourách zachycena, okupována, stává se vodou soukromou dle § 4. lit. c) a co taková podléhá od okamžiku okupace všem ustanovením vodního zákona.
Okupace spodní vody musí býti zásadně považována za úkon podléhající normám obecného občanského zákопа a musí tudíž také dle tohoto zákona býti posuzován vzájemný poměr více stran, které všechny odvolávají se na stejné soukromé právo okupační, jim příslušející a vzhledem k výkonu tohoto práva octnou se v kolisi zájmů.
Dle kompetenčního předpisu § 75. v. z. nejsou vodoprávní úřady povolány k rozhodování o sporném rozsahu a obsahu práv sousedů na stejnou okupaci a dle obsahu tohoto rozhodnutí k stanovení hranic okupačního; práva projektán to via.19
Okupaci může dle § 381. o. o. z. zásadně provésti každý, fakticky však jest okupace omezena možností okupačního úkonu, čili jinými slovy řečeno, okupaci spodní vody může provésti na svém pozemku jen gruntovník nebo ten, jenž od gruntovníka práva k tomu derivativně nabyl.
Z právní povahy spodní vody jako res nullius a z možnosti kýmkoli proveditelné okupace této vody plyne důležitý důsledek, že vlastník soukromé stojaté neb tekoucí vody (pramenu neb vodního toku) nemá pražádný nárok na to, aby ta spodní voda, která dle přírodních zákonů se pod povrchem zemským pohybuje a dosud jeho pramen neb vodní tok napájela, zůstala mu pro všechny časy co neztenčený podzemní přítok zachována.20
Nemůže tudíž gruntovník, který na svém pozemku zřídil si studnu, zakázati svému sousedu zřízení studně nové, byť i touto studní odňata byla studni dřívější všechna dosud ji napájející spodní voda. Totéž platí o vlastníku tekoucí soukromé vody, který nemůže se brániti okupaci spodní vody jiným gruntovníkem, jíž potok na podzemním přítoku jest zkracován. Tím méně pak ti, kteří mají jen vodní užívací práva na veřejném toku, mají právní nárok na to, aby voda v tomto toku nikdy nedoznala zmenšení, zejména pak aby vodnímu toku nebyly odebírány dosavadní přítoky spodní vody. Užívací práva těmto stranám dle konsensu neb dle starého stavu (§ 102.) příslušející vztahují se obsahově jen na to množství vody, které se toho kterého času ve vodním toku nalézá, neobsahují však žádné zapovídací právo vůči okupaci spodní vody, prováděné sousedním gruntovníkem dle práva jemu příslušejícího.21
Jest otázka, zda okupace spodní vody potřebuje vodoprávního povolení. Pro vlastní okupaci spodní vody, úkon to nepodléhající normám vodoprávním, nýbrž občanskoprávním, jest otázku tuto zodpověděti záporně. Leč nelze zapomenouti toho, že okupovaná voda, jakmile byla v nádrži zachycena, stává se dle § 4. lit. c) vodou soukromou a tudíž podléhající předpisům vodního zákona. Má-li tato voda býti projektovaným dílem zdýmána a pak odváděna, vyžaduje projekt tento vodoprávního konsensu dle § 17. odst. 2.22
Zajímavé jest toto rozhodnutí správního soudu:23
Také díla sloužící k zachycení spodní vody podléhají vodoprávnímu povolení, když projektovanou okupací spodní vody bylo by ohroženo to množství vody, kterého obec nepostradatelně k zásobení obyvatelstva potřebuje. K takovým zákonným normám, které omezují zásadně neobmezenou moc gruntovníkovu na spodní vodu za účelem ochrany cizích práv aneb ve veřejném zájmu, patří i ty předpisy vodního zákona, jimiž založen byl právní nárok obce, aby jí nebylo to množství vody odvedeno, kterého obec sama pro své všeobecné účely potřebuje. Tato zásada odůvodněna jest jak § 37., tak i § 20. Nárok obce, opírající se o tato dvě zákonná ustanovení, musí býti uznán za „cizí právo“ ve smyslu druhého odstavce § 17. Vzhledem k tomu jest vodoprávní úřad oprávněn, aby k ochraně tohoto práva, resp. zájmu, učinil nutná opatření a stanovil, až kam může jíti volná disposice gruntovníka spodní vodou, aby nárok obce nebyl zkrácen. (Zda a pokud rozhodnutí toto odpovídá názoru správ. soudu na vodu spodní, jest sporno.)

Die rechtliche Eigenschaft der Gewässer ist nach den Grundsätzen des allgemeinen bürgerlichen Rechtes und insbesondere nach den Bestimmungen der §§ 2 bis 7 dieses Gesetzes zu beurteilen.
Pouze v Čechách, vodní zákon moravský a slezský nemají ustanovení podobného čes. § 16.
Srov. Bohusl. 2801 ai 1923.
Srov. Budw. 8794 A ai 1912.
Srov. Budw. 8787 A ai 1912.
Srov. Budw. 14977 ai 1900.
Srov. Budw. 8794 A ai 1912.
Srov. Budw. 2231 A ai 1903.
Srov. Budw. 11294 A ai 1916.
Srov. Budw. 13601 ai 1900.
Srov. Budw. 6501 A ai 1909.
Při zřizování domovních studní jest třeba, aby provedena byla stavební komise s přibráním sousedů a pokud mohla by projektovaná studně působiti na léčivé prameny, s přibráním politického úřadu, který dle § 2. lit. b) zdravot. zákona z 30. dubna 1870, č. 68 ř. z. jest povolán k vykonávání vrchního dozoru nad zdravotními studněmi. (Srov. Budw. 1203 A ai 1902). Viz též vyhlášení místodržitelství z 13. července 1905 č. 233746 z. z. č. 90, kterým se vydávají ustanovení o zřizování studní pitné vody.
Srov. Budw. 9639 A ai 1913.
Srov. Budw. 9565 A ai 1913, 10948 A ai 1915.
Srov. Budw. 11781 A ai 1917.
Srov. Budw. 3019 A ai 1904, 5257 A ai 1907.
Srov. Budw. 1971 A ai 1903.
Srov. Budw. 3419 A ai 1905.
Srov. Budw. 6480 A ai 1909.
Srov. Budw. 6188 A ai 1908.
Srov. Budw. 6480 A ai 1909.
Srov. Budw. 3439 A ai 1905, 10313 A ai 1914.
Srov. Budw. 6827 A ai 1909.

Citace:

Zaměstnavatel jest práv zaměstnanci a jeho pozůstalým za škodu způsobenou. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, číslo/sešit 74/1, s. 634-636.