NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2260.

Jde o určitý čin nečestný ve smyslu §u 488 tr. zák., nikoliv o urážku podle §u 491 tr. zák., je-li kdo viněn z činu, jímž má býti dosaženo účinku příčícího se zákonu (na př. mimořádný postup obecního zaměstnance, který byl zvolen do obecního zastupitelstva).
Nejen první, nýbrž i poslední případ §u 491 tr. zák. vyžaduje jednání, jímž je napadený snižován ve vážnosti a úctě; pokud nestačí pouhé ironisování.
Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Výrok soudu, že závadným článkem byl podle úmyslu pachatelova hájen veřejný zájem (§ 4 zákona), jest skutkovým zjištěním.
Zrušovací soud nemůže postupovati podle §u 13 zákona, nebylo-li v tom směru výtky ani návrhu. (Rozh. ze dne 21. ledna 1926, Zm I 555/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost šesti soukromých obžalobců a Františka Ch-y, člena osobní komise, do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 18. května 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn ze soukromé obžaloby pro přečin urážky na cti tiskem podle §§ů 488, 491 tr. zák. a §u 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n,, jakož i soukromé obžaloby Františka Ch-y vlastním jménem pro přečiny urážky na cti tiskem podle §u 491 tr. zák. a §u 1 citované tiskové novely, pokud napadla rozsudek ve výroku o sproštění obžalovaného z obžaloby po- dané naň Františkem H-em, Janem S-ou, Františkem N-em, Janem L-ou, Drem Václavem V-em, Vladimírem H-em a Františkem Ch-ou jakožto členem osobní komise pro přečin tiskové urážky podle §§ů 488 a 491 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. Naproti tomu jí vyhověl, pokud napadla rozsudek ve výroku sprošťujícím obžalovaného z obžaloby Františka Ch-y, podané vlastním jménem, pro přečin tiskové urážky na cti podle §u 491 tr. zák. a §u 1 zmíněné tiskové novely zrušil rozsudek v tomto výroku (odst. II. výroku) jako zmatečný a věc vrátil v tomto rozsahu do prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká rozsudku především ohledně výroků týkajících se t. zv. první závadné části právní mylnost s hlediska čís. 9 písm. a) a b) §u 281 tr. ř. Jejím vývodům nelze v některých bodech upříti oprávněnost. Rozsudek přijímá z výkladu článku a z děje, na který se článek v t. zv. první závadné části vztahoval, za zjištěno, že nebyl pro- veden důkaz, že někdo z příslušníků strany komunistické a zejména ze soukromých obžalobců snažil se prosaditi nebo prosadil jmenování Ch-ovo, tím méně, že někdo z nich použil nezákonných nebo nečestných prostředků ku příznivému vyřízení Ch-ovy žádosti; rovněž že nebylo dokázáno, že František Ch-a sám domohl se příznivého vyřízení své žádosti nějakým způsobem nezákonným nebo nečestným. Již v tomto odstavci jakož i pak v dalších vývodech rozsudku vystupují rysy právně omylného posuzování věci nalézacím soudem, jenž na odůvodněnou názoru, že soukromí obžalobci nebyli ve zmíněných částech článku viněni z určitého nečestného nebo takového nemravného činu, který by je mohl v obecném mínění uvésti v opovržení nebo snížiti, — klade zvláštní váhu na otázku, zda byl v oněch místech článku zdůrazňován závadný ráz způsobu provedení přičítaného jim činu. Na této otázce však nesejde. Pro rozlišení, zda jde o případ spadající pod § 488, či o případ veřejného hanění ve smyslu §u 491 tr. zák., bylo nejprve posouditi, zda byl soukromým obžalobcům přičítán určitý skutek. Že k otázce té dlužno přisvědčiti, je jasno a uznává zřejmě i rozsudek. Pro posuzování případu s hlediska veřejného hanění ve smyslu prvého případu §u 491 tr. zák. není tedy tu již místa. Určitým činem bylo »proražení s návrhem na přeřadění Františka Ch-y ze skupiny zřízenecké do skupiny úřednické.« Dále bylo zkoumati otázku, zda byl čin ten sám nečestným nebo tak nemravným, že by mohl soukromé obžalobce uvésti v obecném mínění v opovržení nebo snížiti. Rozsudek sám praví, že se v prvé závadné části poukazuje k tomu, že podle zákona o volbách do obcí nesmí obecní zaměstnanec, který je zvolen do obecního zastupitelstva, po dobu své činnosti mimořádně postoupili, a že tato překážka komunistům nevadila. Je tedy jasno, že se shora vymezený čin označuje za takový, že jím mělo býti dosaženo účinku příčícího se zákonu, což zajisté stačí ku naplnění pojmu nečestnosti, zejména hledí-li se ku zvláštním, slavnostním slibem převzatým povinnostem členů obecního zastupitelstva. Rozsudek, jenž se dotyčnou vetou článku obírá ve vývodech, týkajících se posouzení případu podle první věty §u 491 tr. zák., k čemuž vůbec dojíti nemělo, má ovšem za to, že uvedené právě náležitosti tu nebylo proto, že se v článku nevytýká komunistům (na radnici pražské) vědomé a úmyslné jednání proti zákonu. Přehlíží však při tom, že obvinění zní, že »komunistům podařilo se prosaditi návrh...« a že se při poukazu na zákonnou nepřípustnost mimořádného postupu obecního zaměstnance po dobu jeho činnosti v obecním zastupitelstvu výslovně praví: »ale ani tato překážka komunistům nevadila«, čímž zřejmě poukázáno k vědomosti a úmyslnosti rozsudkem postrádané.
Přes vadnost odůvodnění není sprošťující výrok v rozsudku v tomto směru právně mylným a zmatečným, neboť rozsudek, byť se svého právního hlediska zbytečně, přece způsobem, jak bude ukázáno, formálně bezvadným zjišťuje jednak, že byl proveden důkaz pravděpodobnosti o tvrzení prvé závadné části, že v případě Ch-ově šlo o postup mimořádný, jednak, že celým článkem, jehož závadné věty byly předmětem obžaloby, byl hájen zájem veřejný, a posléze zmíněný výrok je též jakožto náhled právní podle důvodů k němu přičiněných správný. Dlužno ještě vytknouti, že kromě onoho poukazu na nezákonnost postupu Ch-ova čin soukromým obžalobcům přičítaný (proražení s návrhem na přeřadění Ch-ovo) není v prvé závadné části článku nijak kvalifikován způsobem, který by dovoloval závěry na jeho nečestnost nebo nemravnost ve smyslu §u 488 tr. zák. Oním vyviňovacím důvodem není ovšem vyřízena otázka, zda nespočívá v úvodních slovech t. zv. první závadné části skutková podstata přečinu tiskové urážky na cti ve smyslu poslední věty prvního odstavce §u 491 tr. zák., kteréžto stati zákona se též obžaloba — ovšem pro celý odstavec — dovolávala. Jde o slova: »považujeme za svou povinnost uveřejniti úspěch, který stal se nesporně zásluhou komunistů. Úspěch ten spočívá v tom, že se komunistům podařilo prosaditi návrh, by pan Ch. byl přeřaděn ze skupiny zřízenecké do skupiny úřednické.« Ve výroku sprošťuje rozsudek obžalovaného také z obžaloby, že soukromé obžalobce t. zv. první závadnou částí článku (celou) vydával u veřejný posměch a tak spáchal přečin urážky na cti tiskem podle §u 491 tr. zák. V důvodech se nalézací soud shora uvedenými slovy v jejich spojitosti a s nadpisem i ostatním obsahem článku sice vůbec nezabývá a neobsahuje v tomto směru výroků zjišťovacích ani právních. Přes to není třeba z toho důvodu rozsudek zrušiti, neboť zmateční stížnost, jež se domáhá v tomto směru odsouzení obžalovaného podle posledního případu §u 491 tr. zák., nemůže dosíci úspěchu. Scházíť tu podstatná náležitost pojmu uvádění u veřejný posměch. Uvedená slova článku přes svůj ironický ráz sama o sobě nejsou jednáním, jímž by soukromí obžalobci byli snižováni ve vážnosti a úctě. Této náležitosti dlužno pro poslední případ §u 491 tr. zák. vyžadovati vzhledem na zákonnou systematiku stejně jako pro pojem veřejného hanobení ve smyslu prvního případu §u 491 tr. zák. Z toho plyne, že pouhé ironisování soukromých obžalobců poukazem na malichernost jejich úspěchů (scilicet na pražské radnici) nepostačuje k naplnění onoho pojmu. Jinak však se v uvedených slovech článku o soukromých obžalobcích vůbec nic nepraví. Ovšem pozastavena byla s hlediska druhého případu §u 491 tr. zák. celá t. zv. první část článku a stížnost je v právu, pokud žádá, by bylo přihlíženo i k souvislosti jednotlivých jejích vět. Než právě z této spojitosti a z obsahu celé t. zv. první závadné části článku je zřejmo, že její těžisko jest v onom jejím obsahu, o němž již shora bylo dovoženo, že může býti posuzován jen s hlediska §u 488 tr. zák., takže ani pro výlučné ani pro souběžné posuzování t. zv. první části závadného článku nebo některé její části podle druhého případu §u 491 tr. zák. nezbývá místa.
Pokud zmateční stížnost uplatňuje zmatečnost rozsudku z důvodu čís. 9 písm. b) a z části výslovně, z části věcně též z důvodu čís. 4 a 5 §u 281 tr. ř., je bezdůvodná po případě není provedena po zákonu. Zmateční stížnost nemůže vytýkati, že byl prováděn důkaz pravdy po případě pravděpodobnosti, kdyžtě si soukromí obžalobci nezjednali svým procesuálním postupem zákonný podklad pro uplatňování důvodu zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř., pokud tak vůbec mohli učiniti vzhledem k ustanovením §u 10 tisk. novely čís. 124/24. Výroku, jímž nalézací soud uznává za provedený důkaz pravděpodobnosti o tvrzení prvé závadné části, že v případě Ch-ově jedná se o postup mimořádný, vytýká stížnost neúplnost, protože nebylo dbáno toho, že stížnost obžalovaného do přeřadění Františka Ch-y byla podána teprve po podání obžaloby. Stížnost však přehlíží znění článku; v něm se výslovně poukazuje na zákon o volbách do obcí jako na překážku zákonitosti postupu Ch-ova Zmiňuje-li se rozsudek o rozhodnutí zemského správního výboru, činí to za tím účelem, by vyvodil z rozhodnutí toho, jehož povaha může přece býti jen deklaratorní, důsledek, že obžalovaný subjektivně mohl důvodně postup Ch-ův pokládati za mimořádný. Tomuto závěru nijak nemohlo brániti přihlédnutí k době podání stížnosti. Výrok rozsudku, že článkem byl po úmyslu obžalovaného hájen zájem veřejný, je skutkovým zjištěním, jemuž smí býti odporováno jen pro vady formální. Stížnost takových vad neuplatňuje, nýbrž v podstatě jen proti výroku tomu brojí, vykládajíc si sama po svém smysl a účel článku a zapomínajíc, že zjištění smyslu všelikých projevů je vyhrazeno nalézacímu soudu, jenž v tomto případě výslovně mluví o smyslu celého článku, jehož závadné věty byly předmětem obžaloby. Jest proto zrušovacímu soudu vycházeti z toho, že se obžalovanému důkaz vyviňovacího důvodu ve smyslu §u 4 tisk. novely podařil, s kteréhožto stanoviska není ovšem třeba zabývati se subjektivní stránkou přečinu obžalovanému za vinu kladeného. Pokud posléze stížnost vytýká napadenému rozsudku rozpor vnitřní, správně právní, záležející prý v tom, že napadený rozsudek jednak vychází ze stanoviska, že závadné věty nezakládají urážek a s druhé strany mluví o tom, že důkaz pravděpodobnosti po případě pravdy se podařil, poukazuje se k tomu, že tento domnělý rozpor byl odstraněn hořejšími vývody, takže dotyčná výtka stížnosti se stala bezpředmětnou. Při tom se podotýká, že zrušovací soud neshledal důvodu, by vzhledem ku svému stanovisku, odchylnému od důvodů nalézacího soudu, postupoval podle §u 13 tisk. novely, ježto ve stížnosti není v tom směru ani výtky ani návrhu, takže zrušovací soud podle §u 290 tr. ř. ve spojení s §em 1 čís. 2 novely z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 se nemohl touto otázkou zabývati. Dle řečeného bylo zmateční stížnost zavrhnouti, pokud napadá rozsudek ve výroku o sproštění obžalovaného pro předmět prvého obžalovacího spisu č. j. TI 995/24, t. j. od obžaloby pro přečin tiskové urážky na cti, uvedený v §§ech 488 a 491 tr. zák., spáchaný t. zv. prvou závadnou částí článku.
Odůvodněna je však zmateční stížnost, pokud napadá rozsudek ve výroku o sproštění obžalovaného pro předmět druhého obžalovacího spisu (Františka Ch-y), t. j. z obžaloby pro přečin tiskové urážky na cti, uvedený v §u 491 tr. zák., spáchaný t. zv. druhou a třetí závadnou částí článku. Co se týče výkladu smyslu slov »každému nadával a naň štval« o sobě, pohybuje se stížnost zmateční jen v mezích nepřípustného brojení proti skutkovému zjištěni nalézacího soudu, nevytýkajíc mu (alespoň důvodně) žádné z vad formálních. Podobně je tomu, popírá-li stížnost, že se podařil důkaz pravdy, pokud rozsudek dospívá k určitým zjištěním na podkladě výpovědí svědka P-ého, neboť brojí tu pouze nepřípustně proti skutkovému přesvědčení nalézacího soudu, kdyžtě okolnosti v té příčině ve stížnosti uplatňované neuplatňují žádné z vad, na něž je pomýšleno v §u 281 tr. ř. pod číslem 5. V té příčině nelze stížnosti dáti za pravdu. Než pokud rozsudek v dalším praví, že v celé druhé závadné části jako celku nevidí vinění Fr. Ch-y z opovržlivých vlastností a opovržlivého smýšlení, právem vytýká zmateční stížnost rozsudku s hlediska čís. 5 §u 281 tr. ř. nedostatečnost skutkových zjištění a odůvodnění, kdyžtě rozsudek neuvážil, zda není v dotyčné části článku podle její obsahové spojitosti s ostatním článkem viněn soukromý obžalobce z toho, že tvrzený obrat v jeho veřejném vystupování měl svůj původ v dosaženém protizákonném přeřadění ze skupiny zřízenecké do skupiny úřednické. Vadě té není odpomoženo výrokem rozsudku, že změna ve způsobu veřejného vystupování není ničim, zač by se bylo komu styděti; výrok ten jest odůvodňován skutkovým předpokladem, že soukromý obžalobce seznal způsob hospodářství u obce pražské, nahlédl do něho a podle toho potom změnil způsob svého vystupování. Než předpoklad ten je předpokladem soudu, nabytým ze svědecké výpovědi Václava P-ého, ale rozsudek nezjišťuje, a o to tu jde, že obžalovaný vytýkal soukromému obžalobci takto motivovanou změnu u veřejném vystupování. Poněvadž není tedy zjednán prvou stolicí formálně bezvadný skutkový podklad pro právní přezkoumání správnosti rozsudku v naznačené části, bylo podle §u 288 čís. 1 tr. ř. v tomto rozsahu uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2260. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 81-86.