NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2288.

Porušení předpisu druhé věty §u 120 tr. ř. není zmatkem.
Rozdíl mezi skutkovými podstatami přestupku §u 477 tr. zák. a podílnictví na krádeži (§ 185 tr. zák.) záleží v tom, že v tomto případě pachatel ví, že věc pochází z krádeže, třebas nevěděl, na kom byla spáchána, v onom případě pak má jen příčinu pochybovati o bezvadném původu věcí, jež na sebe převádí.
Podílníkovo vědomí, že věc pochází z krádeže, může tu býti i tehdy, převádí-li na se ukradenou věc za přiměřenou cenu.
(Rozh. ze dne 12. února 1926, Zm I 547/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. června 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži podle §§ů 185, 186 písm. a), b) tr. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
1. Pokud zmateční stížnost obžalovaného napadá jeho odsouzení pro podílnictví na krádeži, jest bezdůvodná. Vytýkáť rozsudku především zmatek podle §u 281 čís. 3 tr. ř., protože prý při hlavním přelíčení porušen byl předpis §u 120 tr. ř. tím, že nejen jako svědek, nýbrž i jako znalec slyšen byl Jan F., předseda nákupního družstva cukrářů, které v této věci súčastněno jest jako soukromý účastník, a podával posudek jako znalec, aniž obžalovaný o osobě znalce byl dříve slyšen. Stížnost jest bezdůvodná. V §u 120 tr. ř. ohroženo jest zmatečností toliko, byla-li jako znalec přibrána osoba, která ve vyšetřování nesměla býti vyslýchána nebo v přísahu vzata jako svědek, nebo jest s obviněným nebo poškozeným v některém z poměrů uvedených v §u 152 čís. 1 tr. ř. Než, nehledíc k tomu, že Jan F. podle protokolu nebyl vůbec vyslýchán jako znalec, nýbrž jako svědek, a jen na doklad své způsobilosti, vypovídati též o věcech, odborné znalosti předpokládajících, poukázal na to, že jest odborníkem a soudním znalcem, není tu žádná z uvedených okolností, jež by podle §u 120 tr. ř. vylučovala i jeho výslech jako znalce. Jediná okolnost, na niž stížnost poukazuje, že jest předsedou nákupního družstva cukrářů, které jest v této věci súčastněno jako soukromý účastník, není ani okolností, jež by bránila jeho svědeckému výslechu (§ 151 tr. ř.), vzetí do přísahy (§ 170 tr. ř.), pokud se týče podle §u 152 čís. 1 tr. ř. ze svědecké povinnosti ho sprošťovala. Výslech Jana F-a, pokud vůbec předpokládal odborné vědomosti, týkal se v podstatě tehdejší ceny ukradeného zboží, že však ve směru tom proti svědeckému a tím též znaleckému výslechu není závady, tomu nasvědčuje předpis §u 99 tr. ř., jenž v příčině zjištění škody při majetkových deliktech v první řadě poukazuje soud na výslech poškozeného. Výtka, že Jan F. podával posudek, aniž byl dříve stěžovatel o osobě znalcově slyšen, stává se bezpředmětnou vzhledem k tomu, co již uvedeno, nehledíc ani k tomu, že pominutí předpisu v §u 120 tr. ř. není ohroženo zmatečností; ostatně se obhajoba, pokud z protokolu vidno, proti položení dotyčné otázky svědkovi nijak neohradila.
Bezdůvodná jest zmateční stížnost i, pokud napadá správnost odsouzení pro zločin podílnictví na krádeži z hmotněprávních důvodů §u 281 čís. 9 a), 10 tr. ř. Stížnost dovozuje nesprávnost odsuzujícího výroku z toho, že v rozsudku není zjištěna přiměřenost ceny, jež jest zákonnou známkou skutkové podstaty zločinu podle §§ů 185, 186 tr. zák., jelikož důsledkem toho chybí i stěžovatelovo vědomí, že jde o věci kradené, jež nemůže shledáno býti prokázaným pouhým tvrzením spoluobžalovaného Emila P-у, že to stěžovateli sdělil, a úsudkem svědka Františka J-y o udánlivém doznání stěžovatelově. Než okolnost, zda cena, placená pachatelem za kradené zboží, byla přiměřenou, čili nic, bude ovšem v případech, pochybných po stránce důkazní, důležitým půtahem pro řešení otázky, zda znal pachatel zločinný původ věci, kterou na se převedl, což po stránce subjektivní tvoří nezbytný předpoklad jeho odsouzení pro podílnictví. Avšak okolnost ta sama o sobě není předpokladem skutkové podstaty zločinu podle §§ů 185, 186 tr. zák., mohl-li soud zjistiti pachatelovo vědomí o původu věcí z krádeže na jiném podkladě, to tím méně, když vědomí to může býti i u pachatele, jenž z příčin jakýchkoli vědomě ukradenou věc i za přiměřenou cenu na se převedl. Zda však tvrzení spoluobžalovaného a výpověď svědka o pachatelově prohlášení, v němž soud v souhlase se svědkem shledává mimosoudní doznání tohoto vědomí, postačí pro přesvědčení soudu o tomto vědomí v době činu, jest věcí volného uvážení nalézacího soudu, jež v rámci hmotněprávních důvodů zmatečnosti napadáno býti nemůže. Jelikož v projednávaném případě zjistil nalézací soud na základě oněch průvodů vědomí pachatelovo o původu zboží z krádeží, nelze odsuzující výrok označiti právně pochybeným. Dále vytýká zmateční stížnost, provádějíc tyto zmatky, že nalézací soud uznal stěžovatele vinným zločinem podílnictví na krádeži na základě výpovědi spoluobžalovaného Emila P-у, že sdělil stěžovateli, že věci mu přenechané jsou kradené, aniž mu současně řekl, z jaké krádeže pocházejí. Nevěděl-li stěžovatel o tom, že věci pocházejí z krádeže v nákupně družstva cukrářů, mohlo prý jíti nejvýše o přestupek §u 477 tr. zák., nikoli o zločin podílnictví na krádeži. Jelikož soud zjistil, že věci z krádeže pocházející a stěžovatelem u vědomi tohoto původu na sebe převedené, převyšují hodnotu 200 Kč, byl tu předpoklad odsouzení pro zločin podílnictví na krádeži podle §u 186 b) tr. zák., bez ohledu na to, z jaké krádeže nebo z jakých krádeží věcí ty pocházely a bylo-li to právě z krádeže v nákupně družstva, či z krádeže jiné. Okolnost ta mohla by míti nanejvýše význam pro odsouzení podle §u 186 a) tr. zák., jež ovšem předpokládá vědomí pachatele, že šlo o krádež, která byla spáchána způsobem zločinným, ježto přes vysokou hodnotu předmětů, jež stěžovatel, věda o jejich původu z krádeže, na se převedl, nebylo lze beze všeho vyloučiti možnost, že stěžovatel nemusil věděti, že pocházejí zjedné krádeže, a ne snad z většího počtu krádeží, z nichž ani jedna sama o sobě nebyla povahy zločinné, nehledíc k osobní povaze pachatelově. Než nehledíc k tomu, že vada rozsudku spočívá vlastně jen v tom, že nejsou uvedeny důvody pro jeho výrok, že stěžovateli bylo z hodnoty věcí povědomo, že krádež, z níž věci na sebe převedl, byla z hodnoty věci zločinnou, tedy ve formálním jen nedostatku (§ 281 čís. 5), jejž zmateční stížnost zvláště nevytýká а k němuž z moci úřední nelze míti zření (§ 290 tr. ř.), nejde při výtce stížnosti, pokud by tato mohla shledána býti do jisté míry oprávněnou, o odsouzení pro zločin podílnictví na krádeži o sobě, nýbrž jen podle jedné z obou rovnocenných zločinných kvalifikací podle §u 186 tr. zák., tedy jen o okolnost přitěžující. A ježto rozsudek k přitěžující okolnosti, že zločin podílnictví na krádeži jest kvalifikován podle obou směrů §u 186 tr. zák., při výměře trestu vůbec neměl zření, nemá stěžovatel příčiny, pokládati se onou formální vadou stiženým. Na omylu jest ovšem stížnost, pokud má za to, že by nezjištění pachatelova vědomí, z které krádeže zboží pochází, mělo v zápětí pouhé odsouzení pro přestupek §u 477 tr. zák., nikoli pro podílnictví na krádeži. Rozdíl mezi skutkovými podstatami spočívá toliko v tom, že v případě posléze uvedeném pachatel zná původ předmětu z krádeže, kdežto v prvém případě má jen příčinu pochybovati o bezvadném původu věcí, jež na sebe převádí. Jakmile soud zjistil ono vědomí pachatelovo, nemohlo odsouzení podle §u 477 tr. zák. přijíti v úvahu, byť i nebylo zjištěno pachatelovo vědomí, na kom právě krádež sama byla spáchána.

Citace:

č. 2288. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 142-145.