NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 9174.

Náhradu za nemovitosti vyvlastněné k účelům vodním jest (na Moravě) určiti v nesporném řízení.
Zásada ústnosti a bezprostřednosti při provádění a hodnocení důkazů není v nesporném řízení uzákoněna.
(Rozh. ze dne 13. září 1929, R II 256/29.)
Soud prvé stolice stanovil náhradu za nemovitosti a spoluvlastnictví na vodním právu vyvlastněné k účelům vodním, rekursní soud nevyhověl rekursu vyvlastnených.
Nejvyšší soud nevyhověl jejich dovolacímu rekursu a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Především jest se zabývati otázkou přípustnosti nesporného řízení, neboť stěžovatelé uplatňují, že se soudní určení náhrady za vyvlastněné pozemky může státi jen pořadem práva, a poukazují na usnesení rekursního soudu ze dne 28. listopadu 1924, v jehož důvodech byl tento názor vysloven. Rekursní soud projevil tento názor jenom mimochodem, vyřizuje útratový rekurs, projev jeho nebyl rozhodnutím, jež mohlo nabýti právní moci a z něhož účastníci řízení mohli nabýti práv, proto nebyl závazným pro další řízení. Názor jest nesprávný. Zemský vodní zákon ze dne 28. srpna 1870, čís. 65 z. zák. rozeznává mezi odkázáním soukromoprávních nároků na žalobu a mezi soudním určením náhrady. V onom případě vyhražuje účastníkům prostě pořad práva (§ 88), kdežto o náhradě ustanovuje v § 87, že, nejsou-li účastníci spokojeni s náhradou vyšetřenou ve správním řízení, »má suma náhrady býti stanovena nálezem soudním, k čemuž jest přizvati obě strany«. Již doslov tohoto předpisu poukazuje zřejmě na řízení nesporné. Rámcový říšský vodní zákon ze dne 30. května 1869, čís. 93 ř. zák. ustanovuje v § 17, z něhož jest § 87 zemského vodního zákona převzat, že soud má náhradu určiti »durch gerichtlichen Befund und Zuziehung beider Teile nach den Grundsätzen des Expropriationsverfahrens«. Zásady tu zmíněné jsou nyní stanoveny v zákoně ze dne 18. února, 1878, čís. 30 ř. zák. o vyvlastnění pozemků ke stavbě a provozu železnic, a ten předpisuje v § 24, že soud má postupovati při určení náhrady řízením nesporným. Stejné ustanovení mají všechny novější zákony vyvlastňovací, tak na příklad již zákon ze dne 30. června 1884, čís. 117 ř. zák. o hrazení bystřin, jenž v § 15 nařizuje, by soud postupoval podle obdoby vyvlastňovacího zákona železničního. Námitka nepřípustnosti nesporného řízení jest proto bezdůvodná.
Vadností řízení jest stěžovatelům, že i rekursní soud určil cenu budov průměrem cen udaných znalci, kdežto prý měl vyslechnouti nové znalce, dále že se rekursní soud neměl bez nového výslechu znalců odchýliti od zhodnocení, kterého se jejich posudkům dostalo prvním soudem. Ani tu nelze dovolacímu rekursu přiznati úspěch. Podle § 272 nesp. říz. a § 272 c. ř. s. není soud vázán posudky znalců, nýbrž oprávněn a povinen zhodnotiti je podle volného přesvědčení. Právo to přísluší jak prvnímu tak rekursnímu soudu. Zásada ústnosti a bezprostřednosti při provádění a hodnocení důkazů není v nesporném řízení, upraveném samostatně v §§ 1—19 nesp. říz., uzákoněna, Rekursní soud byl oprávněn znalecké posudky znova zhodnotiti bez nového jejich výslechu. Povinnosti té vyhověl.

Citace:

č. 9174. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 236-237.