NPD documents search: Váž. tr., 15 (1933)

Čís. 4646.

Předpisy zák. čl. XXXI:1894 o překážkách manželství jest považovati za součást trestního práva, ježto se v trestních ustanoveních, obsažených v § 121 a dalších cit. zák. čl. na ně poukazuje; jich neznalost podle § 81 tr. zák. nevylučuje, aby čin byl přičítán.
(Rozh. ze dne 28. února 1933, Zm IV 290/32.) Nejvyšší soud v trestní věci zavedené před krajským soudem v Užhorodě proti A. F., obžalovanému pro přečin podle § 257 tr. zák., na základě veřejného líčení o zmateční stížnosti veřejného žalobce vynesl rozsudek, jímž zmateční stížnosti vyhověl, rozsudek odvolacího soudu z důvodu věcné zmatečnosti podle § 385 č. 1 a) tr. ř. zrušil a obžalovaného A. F. uznal vinným přečinem podle § 257 tr. zák.
Z důvodů:
Podle skutkového stavu zjištěného soudem první stolice a přijatého soudem odvolacím oddal obžalovaný A. F. jako místní farář dne 16. září 1930 v H. V. D-e s K. B-ovou, narozenou 20. prosince 1913, úplnou sirotou, ačkoliv neměla povolení k sňatku od příslušného poručenského úřadu, spokojiv se s pouhým svolením jejího poručníka. Soud první stolice uznal obžalovaného proto vinným přečinem podle § 257 tr. zák., jak zněl i návrh obžalovacího spisu veřejného žalobce. Odvolací soud shledal sice, že obžalovaný porušil svým jednáním předpis § 8 zák. čl. XXXI:1894, avšak přihlížeje k jeho obhajobě, že zachoval předpisy církevního práva, podle nichž stačí v takovém případě souhlas poručníka, že zákon č. 320/1919 Sb. z. a n., kterým byl zaveden fakultativní církevní sňatek, nemá v tom směru ustanovení a že též výnosem příslušného okresního úřadu, obžalovanému k tomuto zaslaným, dostalo se mu jen poučení, že má každý církevní sňatek do tří dnů ohlásiti notářskému úřadu k zápisu do státní matriky, jinak však že poučen nebyl, změnil k odvolání obžalovaného rozsudek první stolice a zprostil obžalovaného podle § 326 č. 1 tr. ř. z obžaloby s odůvodněním, že jde tu o omyl ve věci předpisů civilního práva, kterýž se rovná omylu skutkovému ve smyslu ustanovení § 82 tr. zák. a proto že nelze ustáliti, že obžalovaný jednal v úmyslu a ve vědomí, jaké předpokládá § 124 citovaného zákonného článku. Odvolací soud sám nevyslovil žádnou pochybnost v tom směru, že obžalovaný jako duchovní byl povinen při uzavírání sňatků zachovati předpisy občanského zákona.
Předpisy zák. čl. XXXI z r. 1894 o překážkách manželství jest však považovati za součástku trestního práva, neboť onen zákon v trestních ustanoveních obsažených v § 121 a násl. na ně poukazuje. Proto neznalost jich nemůže podle § 81 zák. obžalovaného omluviti. Odvolací soud se tedy mýlil, když s poukazem na § 82 tr. zák. obžalovaného z obžaloby zprostil. Rovněž se mýlil odvolací soud, když čin obžalovaného posuzoval s hlediska § 124 zák. čl. XXXI:1894. Překážka podle § 8 tohoto zákonného článku, o niž v tomto případě šlo, jest důvodem neplatnosti manželství podle IV. oddílu tohoto zák. článku, neboť manželství takové jest podle § 52 téhož zák. čl. naříkatelné. Proto, hledíc k ustanovení druhého odstavce § 121 cit. zák. čl., jsou tu dány všechny objektivní podmínky, aby čin obžalovaného mohl býti podřaděn pod ustanovení § 257 tr. zák. Nejvyšší soud proto vyhověl zmateční stížnosti veřejného žalobce a rozhodl, jak uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

Citace:

č. 4646. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 148-149.