NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Čís. 4953.

Otázka strany na znalce o skutečnosti, jež nebyla předmětem znaleckého důkazu, není skutkovým přednesem. Neni věcí žalobce, domáhajícího se náhrady škody, by dokazoval, že jeho nestihá zavinění (spoluzavinění).
(Rozh. ze dne 22. dubna 1925, Rv I 434/25.)
Žalobě proti bance o náhradu škody, ježto opomenula vyhověti příkazu k úpisu akcií pro žalobkyni, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nevyšším soudem z těchto
důvodů:
Co do právního posouzení věci napadá dovolatelka v podstatě právní přesvědčení nižších soudů, že nárok na náhradu škody založen byl jejím opomenutím vyhověti příkazu ohledně dalších 50 akcií. Po této stránce odkazuje se na předpis §§ 1294 a 1295 a násl. obč. zák. V pokračování dovolacího spisu hledí však dovolatelka prokázati, ne-li výhradné zavinění, tož aspoň spoluzavinění žalující strany vzhledem k utrpěné škodě tím, že oněch 50 akcií nebylo přihlášeno k úpisu. Podnět k těmto vývodům zavdala otázka zástupce žalované strany na znalce, a odpověď znalcova, že upisovací práva mohla býti uplatněna i po lhůtě upisovaci, po případě po 17. lednu 1922, kterého dne žalobkyně dostala vyúčtování, z něhož bylo patrno, že upisovací právo bylo uplatněno jen ohledně akcií. Nižší soudy nepřihlédly k této okolnosti, ježto nebyla žalovanou stranou tvrzena včas, t. j. v řízení před soudem prvé stolice. Po této stránce je s nimi souhlasiti. Žalující strana, uplatňující nárok na náhradu škody, byla povinna podle §u 1296 obč. zák. tvrditi a prokázati zavinění žalované strany. Žalobkyně přednesla skutečnosti, z nichž dalo se souditi na toto zavinění, nižší soudy, vzavše přednes ten za prokázaný, vyvodily z něho právem zavinění žalované strany na škodě a vyhověly žalobnímu nároku. Mylným jest však názor žalované strany, že bylo povinností žalující strany prokázati také, že ona sama nemá viny na škodě, po případě že bylo její povinností přednésti skutečnosti, z nichž by se dalo souditi na její zavinění, předpokládajíc ovšem, že skutečnosti ty tu byly, jak žalovaná dodatečně tvrdí. Povinnost takovou nelze dovoditi ze zákona, neboť strana nemůže býti ve sporu nucena, by přednesla více, než pokládá za vhodné, zejména skutečnosti odporující nároku, jí uplatňovanému. Bylo proto povinností žalované strany, by přednesla sama skutečnosti, z nichž by se dalo souditi na zavinění neb aspoň spoluzavinění žalující strany, a nabídla o nich důkazy. Šlo o obranu proti žalobnímu nároku, a tato obrana byla úkolem žalované. K přednesu tomu nedostačila otázka na znalce o skutečnosti, jež nebyla předmětem znaleckého důkazu. Žalovaná strana mohla i po výpovědi znalcově, zejména i po jeho odpovědi na onu otázku prohlásiti, že namítá proti žalobě skutečnost, vyplývající jak z její otázky, tak i z odpovědi znalcovy, a tím učiniti ji svým skutkovým přednesem, a důsledkem toho i předmětem, ne-li dalšího jednání, aspoň rozhodnutí soudem. Žalovaná strana tak neučinila, neměly proto nižší soudy důvodu, zabývati se důsledky, vyplývajícími pro spor z odpovědi znalcovy po případě zjistiti skutečnost, z výpovědi té vyplývající, naopak šlo jen o nezávazný projev znalcova názoru, ježto nebyl opřen ani o skutkový přednes ani o průvodní usnesení.

Citace:

č. 4953. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 786-787.