NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 1059.

Shlazení odsouzení (zákon ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák.).
Odsouzenému jest ponecháno na vůli, zda chce se domáhati odčinění některého z odsouzení či odsouzení všech, a soudu jest se obmeziti pouze na rozhodování v rozsahu žádosti.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1922, Kr II 813/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu ve Znojmě ze dne 26. dubna 1921 porušen byl zákon v ustanoveních § 1 a 2 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák., usnesení to se zrušuje ai krajskému soudu ve Znojmě se ukládá, by, šetře zásady § 293 tr. ř., o žádosti Františka F-a za odčinění trestu znovu rozhodl.
Důvody:
František F. uvedl ve svém podání, došlém od ministerstva spravedlnosti na okresní soud ve Znojmě ze dne 25. dubna 1921, že byl se svojí žádostí o příděl trafiky v S. zamítnut »na základě« trestu vězení 24 hodin, k němuž byl dne 9. září 1905 odsouzen dle § 448. Žadatel měl tu na mysli zřejmě trest jednodenního vězení, zostřeného postem, k němuž byl rozsudkem okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. září 1905 odsouzen pro přestupek krádeže dle § 460 tr. zák. Ve svém podání prosil žadatel o »amnestii« svého trestu a by mu jeho trest byl odpuštěn. Šlo mu tudíž dle slovného znění žádosti i vzhledem k účeli, žádostí sledovanému, zřejmě pouze o to, aby mu bylo poskytnuto odčinění onoho jeho odsouzení pro přestupek krádeže. Usnesení krajského soudu ve Znojmě ze dne 26. dubna 1921, jímž bylo o žádosti rozhodnuto, označuje ji naproti tomu jako žádost o odčinění trestu. Nebylo jí vyhověno dle připojeného k ní odůvodnění proto, že žadatel »krom odsouzení u okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. září 1905 pro přestupek krádeže dle § 460 tr. zák. utrpěl též teprve 8. března 1912 pro zločin těžkého ublížení na těle dle § 153 tr. zák. odsouzení do žaláře na 10 dní a od konce výkonu trestu (18. března 1912) neuplynula ještě 151etá lhůta, v § 2 zákona 108/18 předepsaná«. Tímto usnesením bylo porušeno ustanovení §§ 1 a 2 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. zák. Porušení zákona pak bylo přivoděno tím, že se rozhodující soud neomezil na žádost odsouzeného, tudíž jen na zkoumání otázky, jsou-li dány zákonné podmínky odčinění jeho odsouzení pro přestupek krádeže. Odčinění odsouzení poskytuje se zpravidla k žádosti odsouzeného (druhý odstavec § 5 zákona o odčinění odsouzení). Jen tehdy, nabude-li státní zástupce z jiného podnětu vědomosti o skutečnostech, jež — aniž bylo třeba dalších šetření — mohou odůvodniti odčinění odsouzení, navrhne dle druhé věty druhého odstavce § 5 zákona sám od sebe, by odsouzení bylo odčiněno. Ustanovení zákona o odčinění odsouzení, zejména ustanovení druhého odstavce § 1 a prvé věty § 3, nepřipouštějí dále pochybností o tom, že odsouzenému, který odsouzen byl opětně, jest ponecháno na vůli, žádati jen o odčinění jednotlivého z několika odsouzení a že také poskytnouti lze odčinění i jen v rozsahu takto omezeném. Soudu, který rozhoduje o žádosti o odčinění odsouzení, jest se tudíž — nehledě arci k případu dle druhé věty druhého odstavce § 5 zákona — omeziti výhradně na zkoumání otázky, jsou-li splněny zákonné podmínky odčinění právě jen ohledně onoho odsouzení, o jehož odčinění je žádáno. Zejména dlužno k odsouzení pozdějšímu přihlížeti pouze potud, pokud v němu došlo ve lhůtě § 2 zákona, a pokud jím tudíž odčinění dřívějšího odsouzení může býti vyloučeno (§ 1 zákona). V tomto případě byly zákonné podmínky odčinění onoho odsouzení, o jehož odčinění odsouzený žádal, splněny potud, že František F. byl dle trestního lístku až do onoho svého odsouzení pro přestupek krádeže soudně bezúhonným a že nebyl až do uplynutí pětileté lhůty § 2 čís. 3 zákona o odčinění odsouzení opětně odsouzen. K odsouzení jeho pro zločin dle § 153 tr. zák. došlo teprve rozsudkem krajského soudu ve Znojmě ze dne 8. března 1912, domnělé odsouzení jeho pro přestupek § 431 tr. zák. (pro rychlou jízdu) pak nepřichází vůbec v úvahu, jelikož státní zastupitelství ve Znojmě po zevrubném šetření přípisem ze dne 4. března 1922 prohlásilo, že na trestním záznamu § 431 tr. zák. netrvá. Je tudíž zřejmo, že usnesením krajského soudu ve Znojmě ze dne 26. dubna 1921 žádosti Františka F. vyhověno nebylo přes to, že zákonné podmínky odčinění jeho odsouzení pro přestupek krádeže, o něž výhradně žádáno bylo, byly splněny, jen následkem toho, že rozhodující soud, neomeziv se na žádost, zkoumal neprávem i otázku, jsou-li dány zákonné podmínky odčinění také v příčině žadatelova odsouzení pro zločin dle § 153 tr. zák., načež, zjistiv, že odčinění tohoto odsouzení je vyloučeno, poněvadž posud neuplynula 15letá lhůta § 2 zákona, žadateli odčinění odsouzení odepřel. Tímto postupem sborového soudu a na něm se zakládajícím usnesením byla tudíž, jak nejvyšší soud v podobných případech již opětně uznal, porušena ustanovení §§ 1 a 2 zákona ze dne 21. března 1918, čís. 108 ř. z. V případě nového rozhodování o žádosti bude arci nutno zjistiti, zda odsouzený ve smyslu prvého odstavce § 1 zákona o odčinění odsouzení napravil dle sil škodu, činem způsobenou.

Citace:

č. 1059. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 601-603.