NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 1890.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pokud hanobení jednotlivce narážkou na jeho národnost jest hanobením národnosti, k níž patří.
»Obecný mír v republice« (§ 14 čís. 5. zákona) znamená »obecný mír uvnitř republiky«; jest ohrožen i nebezpečím poruchy klidného soužití občanů v jednotlivých obvodech nebo místech.
Po stránce subjektivní nezáleží na tom, že pachatel neměl úmyslu obecní mír ohroziti; stačí vědomí této možnosti.
(Rozh. ze dne 5. února 1925, Zm II 602/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézacího soudu ve Znojmě ze dne 13. listopadu 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona z 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Rozsudek prvé stolice zjišťuje, že obžalovaný a jeho společníci zpívali německé písně, že buď Rudolf R. nebo Václav P. na ně zavolal »drž hubu německý pse« či »držte huby němečtí psi«, že pak obžalovaný dal P-ovi dva políčky volaje dvakráte »co povídáš český pse«, že bylo úmyslem obžalovaného, by těmito slovy hanobil český národ, že slova obžalovaného, jimiž byl český národ surově hanoben, byla způsobilá ohroziti obecný mír v obci H. a že si obžalovaný této možnosti byl vědom. Zmateční stížnost obžalovaného napadá rozsudek, dovolávajíc se čís. 10 §u 281 tr. ř. a dovozujíc, že skutek obžalovaného zakládá skutkovou podstatu toliko přestupku §u 496 tr. zák. a nenaplňuje skutkové podstaty přečinu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Projev stěžovatelův byl prý jen osobní urážkou Václava P-а, neporušil obecného míru, stěžovatel nemel ani úmyslu hanobiti český národ, ani úmysl ohroziti obecný mír a nebyl si vědom, že ruší obecný mír. Stížnost namítá, že osobní urážku, jež se stala mezi dvěma osobami, nelze trestati podle ustanovení zákona na ochranu republiky, který předpokládá, že byl hanoben národ nebo národní menšina. Námitka neobstojí. Nelze se uzavírati názoru, že za jistých okolností bude možno shledati v hanobení příslušného jednotlivce hanobení celé skupiny, k níž přísluší, zvláště na př. při hanobení význačných představitelů národa, nikoliv jako osobností soukromých, nýbrž právě jako představitelů národního celku. Nelze proto spatřovati právní omyl v tom, že napadený rozsudek shledává ve slovní a skutkové urážce jednotlivého Čecha hanobení celého českého národa. O tom, zdali zvláštní okolnosti případu poukazovaly k takovému širšímu významu hanobení, rozhoduje nalézací soud na základě volného uvážení průvodního materiálu a přezkoumávání věcné správnosti tohoto výsledku skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu vymyká se z rámce zrušovacího řízení, ač je dosti pochybným v životě soukromém shledávati v hanobení jednotlivce narážkou na jeho národnost hanobení národa samého.
I další námitky stížnosti vztahují se, pokud vycházejí ze skutkových předpokladů napadeného rozsudku, k objektivním známkám trestného činu a dotýkají se výroků o úmyslu a vědomí jen potud, že dokázaná mylnost rozsudečných názorů o objektivních známkách poukazovala by k tomu, že nalézací soud předpokládá ve zmíněných výrocích takový směr (obsah) zlého úmyslu a vědomí, jaký při správném použití zákona pro skutkovou podstatu trestného činu nestačí. Ani s těmito námitkami nelze souhlasiti. Skutková podstata přečinu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky nepředpokládá, že porucha obecného míru nastala. K opačnému názoru stížností hájenému nepoukazuje nadpis §u 14. Slova »Rušení obecného míru« označují toliko povšechně povahu trestných činů v tomto §u normovaných a neznamenají více, než že zákon tyto činy zakazuje a tresce, protože obecný mír porušiti mohou. (Srovnej rozhodnutí Sb. n. s. č. 1721.) A slovné znění a smysl zvláštního ustanovení §u 14 čís. 5 nepřipouští ni nejmenší pochybností o tom, že tato skutková podstata jest za ostatních předpokladů naplněna již tím, že jednání pachatelovo může ohroziti obecný mír v republice, třebaže nebezpečí nevyvrcholilo ve skutečnou jeho poruchu. Avšak i co do rozsahu zákonem předpokládaného ohrožení (rušení) obecného míru je stížnost na omylu. Nevyžaduje se, by čin způsobil národnostní nepokoje, hromadné hnutí, přesněji že mohl způsobiti nepokoje zachvacující obyvatelstvo celé republiky nebo valnou část jeho. Slova »obecný mír v republice«, znamenají »obecný mír uvnitř republiky«. Máť zákon ve zmíněných slovech na zřeteli poměry uvnitř republiky, kdežto následujícími slovy »nebo její mezinárodní vztahy« přihlíží k poměru republiky k jiným státům, a rovnoběžnými předpisy odstavců čís. 2 a 4 zakazuje i popuzování proti skupinám obyvatelstva, ba dokonce proti jednotlivcům, ačkoliv z takového popuzování mohou nastati poruchy obecného míru jen v nepatrném místním rozsahu. Obecný mír je po rozumu zákona ohrožen i nebezpečím poruchy míru v jednotlivých obvodech a místech. Proto stačí s hlediska čís. 5 §u 14 též i čisté místní ohrožení míru (srovnej rozhodnutí Sb. n. s. č. 1588) a nelze shledati právní omyl v tom, že rozsudek prvé stolice omezuje se ohledně účinků projevu stěžovatelova na zjištění, že slova byla způsobilá, by ohrozila obecný mír v obci H. Poukazuje-li rozsudek při tom na skutečnost, že v této obci není soužití Čechů a Němců právě to nejlepší, předpokládá zřejmě, že protivy mezi německými a českými obyvateli této obce beztak tu jsoucí mohly projevem stěžovatelovým býti vystupňovány v takovou nevraživost, která by hrozila vybíjeti se násilnostmi. Obecný mír, t. j. klidné soužití občanů je však takovou duševní náladou obyvatelstva nepopiratelně ohrožen. Nezáleží konečně na tom, že stěžovatel neměl přímo úmyslu ohroziti obecný mír v republice. Stačí, že si byl (jak rozsudek zjišťuje) vědom možnosti, že slova jeho mohou ohroziti obecný mír v obci H. a že přes toto vědomí projev učinil.

Citace:

č. 1890. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 96-98.