NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 823.

Zločinu podvodu dle §§ 197, 201 lit. c.) tr. zák. dopouští se nejen ten, kdo věc nalezl, nebo koho omylem došla, nýbrž i osoba jiná, jež o tom ví a věc si se svolením nálezce přivlastní.
Trestnost toho, kdo na sebe převedl ukradenou věc, domnívaje se dle zlodějova sdělení, že jde o věc nalezenou.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1922, Kr II 655/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 22. července 1921, jímž byli obžalovaní Martin J. a Anna J-ová uznáni vinnými přestupkem § 477 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. První soud zjistil, že obžalovaný Martin J. koupil v lednu 1918 v Malém B. od Jana V-a 20 pytlů na mouku, které tento odcizil Františku S-ovi v téže obci, že je zaplatil v přítomnosti Anny J-ové s jejím souhlasem a přispěním, dav za ně V-ovi celkem 40 K, že je převzal a jich používal k účelům společného hospodářství spolu s obžalovanou až do roku 1919, kdy oba obžalovaní si pytle rozdělili, převedli na sebe stejným dílem a užívali jich dále každý pro vlastní potřebu. Soud přijal také za prokázáno zodpovídání se obžalovaných, že jim V. nabídnul pytle ke koupi s upozorněním, že je nalezl venku a že oni tomuto tvrzení uvěřili. Soud nalézací neshledal v jednání obžalovaných zločin podvodu, spáchaný zatajením nálezu, dle §§ 197, 200, 201 c) tr. zák., vysloviv mylný náhled, že v koupi a na sebe převedení pytlů, které ve skutečnosti byly věcmi ukradenými, nikoliv nalezenými, nelze spatřovati objektivního zákonného znaku tohoto zločinu (zatajení a přivlastnění si věci nalezené nebo pachatele omylem došlé). Tím stal se rozsudek, který uznává obžalované vinnými pouze přestupkem koupě podezřelých věcí dle § 477 tr. zák., zmatečným dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Subjektem zločinu podvodu dle §§ 197, 201 c) tr. zák., může býti nejen ten, kdo věc nalezl, nebo koho omylem došla, nýbrž i ten, kdo o tom ví a věc si se svolením nálezce přivlastní. To vyplývá ze všeobecného znění §u 201 c) tr. zák. — »kdo věc nalezenou atd.«, jehož lze použíti nejen na přímého nálezce, nýbrž i na osoby, do jejichž rukou se »nalezená« věc dále dostane. Okolnost, že Jan V. byl jen domnělým nálezcem pytlů, nemůže býti na překážku, aby obžalovaní, kteří věc ve skutečnosti ukradenou, avšak jako nález přijatou ukryli a si přivlastnili, byli posuzováni jinak a mírněji než přímí nálezci. Předmětem zločinu dle § 201 c) tr. zák. jsou ovšem věci ztracené, pokud se týče nalezené. V tomto případě, kde nabyl soud přesvědčení, že šlo o věc odcizenou, zjišťuje rozsudek po stránce objektivní vlastně více, než kdyby vyslovil, že jde o pouhý nález, nebylo tudíž příčiny, aby soud vylučoval objektivní podstatu § 201 tr. zák. Ostatně nelze přehlédnouti, že jsou v tomto případě dány také veškeré pojmové znaky obecného podvodu dle §§ 197, 200 tr. zák., ježto obžalovaní si přivlastnili pytle, o nichž věděli, že nepatří ani jim, ani prodávajícímu V-ovi, nýbrž nějaké osobě třetí, která je ztratila (vždyť vůči držiteli a majiteli věci jest i ukradená věc ztracena) a použili tak nevědomosti majitele o osudu pytlů, aby z nehody, jež ho stihla, těžili ve svůj prospěch. Poněvadž první soud, vyloučiv jedinou známku objektivní skutkové podstaty zločinu podvodu dle § 201 c) tr. zák. právně mylným způsobem, nezabýval se dalšími náležitostmi trestného činu, zejména otázkou skutečné ceny pytlů — dle posudku znalce převyšuje cena pytlů jistě 200 K — a otázkou viny subjektivní, nelze rozhodnouti ve věci samé a jest odůvodněno zrušiti věc a naříditi prvému soudu, by o ní znovu jednal a rozhodl.

Citace:

č. 823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 244-246.