Čís. 2343.

Tvrdí-li dědic, že se písemná závěť ztratila, a přihlásil-li se na základě závěti ústní, jež prý jest obsahem i časově totožná se ztracenou závětí písemnou, jest ho poukázati vůči dědicům zákonným na pořad práva.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, R I 209 23.)
К pozůstalosti po Antonínu H-ovi přihlásila se pozůstalá vdova ze závěti a bratr a neteř zustavitelova ze zákona. Oba nižší soudy poukázaly na pořad práva dědice ze zákona, rekursní soud z těchto důvodů: Dle §u 126 čís. 1 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., musí, kdož své nároky opírá o posloupnost ze zákona, proti dědici z posledního pořízeni řádně učiněného a co do pravosti nepopřeného, vystoupiti jako žalobce. Ustanoveni »co do pravosti ne- popřeného« vztahuje se dle zákonitého pojmu pouze na písemné závěti. V tomto případě má se věc takto: Zůstavitel pořídil, jak svědky bylo potvrzeno, písemnou závětí ze dne 24. února 1919, v níž byla manželka ustanovena universální dědičkou. Tato závěť se ztratila, buďto, že byla při krádeži ze zásuvky odcizena nebo že byla zůstavitelem roztrhána. Předložená poslední vůle ze dne 31. května 1918 byla dědici ze zákona jako neplatná označena. Manželka zůstavitelova onu závěť ze dne 24. února 1919 zachovala v platnosti jako ústní poslední vůli. Co se tkne přísežně slyšených svědků poslední vůle, potvrdil jeden z nich, že zůstavitel opakoval v přítomnosti jeho a ostatních svědků, že ustanovuje svou manželku za universální dědičku celého svého jmění. Druhá svědkyně udala, že zůstavitel po přečtení písemné poslední vůle u přítomnosti ostatních svědku prohlásil, to je má poslední vůle, kteroužto já beze všeho donucení ustanovuji svou manželku jako universální dědičku. Třetí svědkyně poslední vůle potvrzuje konečně, že zůstavitel po přečtení poslední vůle prohlásil, že je s ní srozuměn. Jest správné, že písemnou poslední vůli nelze považovati za ústní poslední vůli, když zůstavitel měl úmysl učiniti písemnou poslední vůli (§ 584 obč. zák. a Nejvyšší rozhod. ze dne 14. února 1846, sb. z. s. 933) a ustanovuje § 722 obč. zák., že, když se listina ztratila, poslední vůle platnosti nepozbývá, раk-li lze prokázati náhodu a obsah této listiny. Dle udání tří svědků poslední vůle byli tito zároveň přítomni a slyšeli pronešení vůle zůstavitele. Poukazuje-li rekurs k tomu, že jedna svědkyně pouze udala, že zůstavitel prohlásil, že je s obsahem poslední vůle srozuměn, bylo ovšem záhodno, tuto svědkyni obšírněji vyslechnouti, jakým způsobem zůstavitel ústně prohlásil, že je srozuměn. Avšak teprve sporem bude možno rozhodnouti o tom, zda výpověď tří svědků poslední vůle ohledně předmětu je tak přesná, by bylo možno míti za to, že se jedná o ústní poslední vůli. Avšak ústní poslední vůle dle tvrzení vdovy byla řádně pořízena, a bylo tudíž právem rozhodnuto, že mají zákonní dědicové vystoupiti jako žalobci. Sluší tudíž teprve sporem rozhodnouti o tom, zda tato ústní poslední vůle je co do obsahu platnou.
Nejvyšší soud poukázal na pořad práva dědičku ze závěti.
Důvody:
Napadeným usnesením, jímž bylo potvrzeno usneseni prvého soudu, byl porušen zákon. V §u 126 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. odstavec prvý se mezi jiným ovšem praví, že k popření práva dědického ten, kdož opírá svůj dědický nárok pouze o zákonnou posloupnost dědickou, musí vystoupiti jako žalobce proti dědici z posledního pořízeni v řádné formě zřízeného, ale platí zde i předpis odstavce druhého téhož §u, na němž právě ustanovení prvého odstavce jest zbudováno, že totiž k podání žaloby sluší poukázati dědice, jenž, aby mohl uplatniti své právo dědické, musil by napřed vyvrátiti silnější důvod dědický svého odpůrce. Z toho plyne, že není vždy silnějším dědickým důvodem poslední pořízení proti dědickému nároku, opírajícímu se o zákonnou posloupnost dědickou, a tak tomu jest i v případě, o nějž tuto jde. Vdova přihlásila se k pozůstalosti svého manžela na základu ústního posledního pořízení, obsahem svým totožného s písemným jeho posledním pořízením, které se po sepsání jeho ztratilo, a učinila tak právě z té příčiny, že se na toto ztracené písemné poslední pořízení nemohla odvolati jako na právní důvod svého nároku dědického. Proti tomu se k téže pozůstalosti přihlásil ze zákona bratr zůstavitele a jeho neteř. Netřeba zabývati se otázkou, zdali zvolený způsob dědické přihlášky vdovy by byl za všech okolností nepřípustným, ale tolik jest jisto, že vzhledem к tomu, že ústní pořízení, jež jest důvodem její dědické přihlášky, vzniklo dne 24. února 1919 s písemným posledním pořízením jejího manžela jednotným aktem tím, že dle spisu kromě všech obřadností písemného posledního pořízení bylo pří jeho sepsání dbáno též náležitostí ústního posledního pořízení, platnost tohoto poslednějšího závisí na tom, zda listina o písemném posledním pořízení se ztratila náhodou; neboť kdyby nebyla tato okolnost prokázána, nepozbylo by účinnosti pouze písemné poslední pořízení, nýbrž následek ten by zasáhl také ústní poslední pořízení z té příčiny, že zůstavitel na rozdíl od písemného pořízení svou poslední vůli nijak zvlášť ústně neprojevil, takže domněnka odvolání písemného posledního pořízení mlčky předpokládaná ve smyslu §u 721 a 722 obč. zák. by se týkala obou. Důkaz tento jest povinna provésti vdova H-ová, která tvrdí, že se písemné poslední pořízení ztratilo, a proto jest její důvod dědický slabší než dědiců ze zákona. Jinak by postup vdovy H-ové byl přímým obcházením předpisů §u 722 obč. zák., jímž třeba při tvrzené ztrátě písemného posledního pořízení doplniti ustanovení §u 126 cit. cís. pat. a to proto, poněvadž otázka průvodní ohledně ztráty listiny sepsané o písemném posledním pořízení při odporujících si dědických přihláškách souvisí úzce s otázkou rozdělení úloh ve sporu, jenž má býti proveden. (Viz komentář Pfaft-Hofmann k obč. zák. II. díl, str. 659.) To přehlédl rekursní soud, jenž sice ve svém usnesení citoval § 722 obč. zák., ale opomenul vyvoditi z něho správné důsledky.

Citace:

Č. 2343. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 379-381.