Čís. 15831.

Skutečnost, že jest žalovanému jako vlastníku knihovně připsána celá nemovitost, převedená na něho ideálními spoluvlastníky, nepřekáží ani odpůrci žalobě o neúčinnost převodu jedné z ideálních částí, jež patřila před tím odporovatelovu dlužníkovi, ani povolení exekuce jen na ideální část nemovitosti, týká-li se právo na uspokojení jen její ideální části.
Nejde ani o bezúplatnou smlouvu, bere-li na sebe kupující osobní závazek poskytovati na srážku kupní ceny určitá plnění prodávajícímu po případě po jeho smrti třetím osobám, ani o právní jednání smíšené s darováním, nebyly-li si strany při sjednání kupu vědomy, že obecná cena nemovitosti je větší a že kupní cena jest stanovena nižší jediné proto, aby se kupujícímu dostalo nemovitosti částečně bez úplaty.
Mělo-li se třetím osobám dostati bezúplatného prospěchu, jest právní jednání proti nim odporovatelné s hlediska § 3 č. 1 odp. ř.
(Rozh, ze dne 18. února 1937, Rv I 703/35.)
Podle přednesu žalobkyně prodal Jan V. jednu polovinu domu trhovou smlouvou ze dne 30. října 1930 své snaše žalované Aloisií V-ové. Podle obsahu této trhové smlouvy převedl Jan V. a jeho manželka Anna V-ová uvedené nemovitosti se vším příslušenstvím, zařízením a výstavnostmi na žalovanou Aloisii V-ovou za cenu 130000 Kč a žalovaná se držení a vlastnictví jich ujala. Trhová cena byla vypořádána takto: Na srážku z trhové ceny se žalovaná Aloisie V-ová zavázala vyplatili do jednoho roku po smrti prodávajícího Marii W-ové 40000 Kč a Karlu V-ovi 10000 Kč a vypraviti prodávajícím pohřeb v ceně 8000 Kč. Na místě zbytku trhové ceny 72000 Kč si prodávající vyhradili doživotní právo užívací k jedné ideální polovině a po své smrti vyhradili totéž doživotní právo užívací svému synu Adolfu V-ovi. Žalovaná Aloisie V-ová nezaplatila tudíž prodávajícím za prodané nemovitosti hotově nic. Tato právní jednání, jimiž se Jan V. zbavil všeho svého majetku, učinil v době, kdy vedl se žalobkyní spor o zaplacení domnělé hypotékární pohledávky 14000 Kč, zahájený proti žalobkyní jako žalované dne 9. května 1930. Žaloba ta byla rozsudkem ze dne 2. července 1931 zamítnuta a Jan V. uznán povinným zaplatiti žalobkyní jako žalované náklady rozepře v částce 4635 Kč 50 h do 14 dnů pod exekucí. Rozsudek nabyl moci práva. Jan V. se však ukončení uvedeného sporu a vynesení rozsudku nedožil, neboť dne 16. června 1931 zemřel zcela nemajetný a pozůstalost pro nedostatek jmění nebyla projednána. Pohledávka příslušející žalobkyní podle uvedeného rozsudku nebyla uspokojena a exekuci proti pozůstalosti vésti nemohla, poněvadž nebylo předmětu, který by mohla exekučně zabaviti. Uspokojení své pohledávky byla by však na Janu V-ovi po případě jeho pozůstalosti s jistotou dosáhla, kdyby se nebyl zbavil všeho majetku. Pokud jde o žalovanou Aloisii V-ovou, snachu Jana V-a, bere žalobkyně uvedenou trhovou smlouvu v odpor z důvodu ustanovení § 2 č. 3 a § 3 č. 1 odp. ř. č. 337/1914 ř. z., a to pokud touto smlouvou trhovou nabyla poloviny nemovitostí od Jana V-a. Žalovaná Aloisie V-ová jest manželkou| syna Jana V-a Adolfa a získala nemovitost za nižší než obecnou cenu. Co se týká žalovaných Aloisie V-ové, Adolfa V-a, Marie W-ové a Karla V-a bere žalobkyně v odpor trhovou smlouvu podle § 3 č. 1 odp. ř., neboť všem těmto žalovaným poskytl Jan V. v této smlouvě prospěchy, k jichž splnění neměl zákonné povinnosti. Poskytnuti částky 40000 Kč žalované Marii W-ové a 10000 Kč žalovanému Karlu V-ovi odůvodňuje se v napadené smlouvě jako poskytnuti otcovského podílu. Leč v odst. Vlil trhové smlouvy v odpor vzaté bezpečně vychází najevo, že nešlo o poskytnuti, na které by obdařená W-ová nebo V. měli nějaký právní nárok, neboť dlužník tu sám vytkl, že oběma těmto žalovaným již za života poskytl vybytí plně odpovídající jeho majetku. Také stran žalovaného Adolfa V-a, jemuž Jan V. zřídil doživotní užívací právo k jedné ideální polovině, po případě čtvrtině domu v kapitalisované hodnotě nejméně 40000 Kč, po případě 20000 Kč, splňuje poskytnutí to všechny předpoklady odporovatelnosti podle § 3, č. 1, cit. odp. ř. Poněvadž žalovaní přes vyzvání nechtějí zaplatí ti pohledávku žalobkyninu, domáhá se žalobkyně výroku, že trhová smlouva jest proti ní neúčinná a že jsou žalovaní povinni trpěti, aby vedla k vydobytí své pohledávky, příslušející jí proti Janu V-ovi, exekuci na ideální polovinu domu dříve Janu V-ovi připsanou, nehledíc na trhovou smlouvu ze dne 30. října 1930, zejména bez zřetele na závazek obsažený ve smlouvě na vyplacení z polovice Jana V-a na srážku z ceny trhové ve prospěch Marie W-ové částky 20000 Kč, Karla V-a na vyplaceni 5000 Kč a bez zřetele a v pořadí před doživotním právem užívacím k jedné polovině tohoto domu pro Adolfa V-a vyhrazeným. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud k dovolání Aloisie V-ové a Adolfa V-a uložil odvolacímu soudu nové rozhodnutí v části, pokud byl dovoláním, těchto žalovaných dotčen.
Důvody:
Dovolání nelze ovšem přisvědčiti, pokud dovozuje, že žalobu bylo zamítnouti (již proto, že se týká jen ideální polovice nemovitosti, jež patří nyní celá žalované Aloisii V-ové, a že není možno uznati trhovou smlouvu za neúčinnou jen co do polovice prodané nemovitosti a že ani exekuce na ideální polovinu nemovitosti není proveditelná, je-li jí připsána celá nemovitost. Mezi stranami jest nesporno, že dlužníku žalující strany Janu V-ovi náležela jen ideální polovina nemovitosti prodané žalované Aloisii V-ové. Žalující je tudíž oprávněna domáhati se výroku o neúčinnosti prodeje pouze této ideální poloviny, je-li odporovatelným, a může se také domáhati trpění její exekuce pouze na tuto polovinu nemovitosti, neboť podle § 1 odp. ř. jest prohlásiti za neúčinná proti odporujícímu věřiteli odporovatelná právní jednání potud, pokud se týkají jmění dlužníka, a podle § 13 odp. ř. (z roku 1914), může se odporující věřitel domáhati trpění exekuce na to, co odporovatelným jednáním ze jmění dlužníka ušlo. Okolnost, že žalované Aloisii V-ové je připsána celá nemovitost, nepřekáží povolení exekuce jen na ideální polovici nemovitosti, týká-li se právo vymáhajícího věřitele na uspokojení jako v souzené věci jen ideální polovice. Rozhodnutí č. 3743 a 13266 Sb. n. s., na něž se dovolání k dolíčení opaku odvolává, se netýkají otázky, o niž jde. Dovolání však právem napadá právní názor odvolacího soudu, že trhová smlouva ze dne 30. října 1930, které je žalobou odporováno, jest odporovatelnou podle § 3 č. 1 odpůrčího řádu z roku 1914 i proti žalované Aloisii V-ové. Napadený názor odvolacího soudu spočívá na závěru, že z uvedené smlouvy, třebaže je nadepsána jako smlouva trhová, je prý zřejmé, že žalovaní ze smlouvy pouze nabývají, že žalovaná Aloisie V-ová sice přejímá závazky plniti dávky spolužalovaným po případě poskytnouti doživotní požívací právo Janu a Anně V-ovým, toto plnění však že se děje výhradně z majetku smlouvou touto jí postupovaného a nějakou jinou vzájemnou hodnotu Aloisie V-ová Janu a Anně V-ovým poskytovali se nezavazuje. Leč odvolací soud přehlíží, že se podle odstavce II uvedené trhové smlouvy žalovaná Aloisie V-ová též zavázala na srážku z kupní ceny zaplatili k příkazu prodávajících do jednoho roku po smrti prodávajících spolužalované Marii W-ové 40000 Kč a spolužalovanému Karlu V-ovi 10000 Kč a vystrojili prodávajícím v případě úmrtí slušný, jejich stavu odpovídající pohřeb celkovou částkou 8000 Kč, a že podle odstavce VII trhové smlouvy žalovaná Aloisie V-ová bude pro ten případ, že by se Jan V. nebo Anna V-ová vzdálil dobrovolně jim vyhrazeného doživotního práva užívacího k jedné polovině postoupených nemovitostí, povinna poskytovali oběma neb jednomu každému z nich kromě doživotní služebnosti bytu s potřebným světlem a topivem doživotní měsíční rentu 600 Kč a v případě stáří neb nemoci řádné ošetření. Ve smlouvě není stanoveno, že se tato plnění mají díti výhradně z nemovitostí smlouvou postoupených a podle jejich postačitelnosti, nýbrž jde o osobní, z celého jejího jmění vymahatelný závazek žalované Aloisie V-ové, převzatý jako vzájemné plnění za postoupenou nemovitost, a nelze proto vůči ní mluviti o bezúplatném jednání. Rozhodujícím v tom směru jest jen obsah smlouvy a proto nezáleží na tom, že nebylo učiněno zjištění, že výlohy pohřební po smrti Jana V-a nezaplatila Aloisie V-ová, jak se ve smlouvě zavázala, nýbrž Anna V-ová. Rovněž nezáleží na tom, že nebyl proveden důkaz nabízený žalující stranou o tom, že žalovaná Aloisie V-ová získala nemovitost za nižší než obecnou cenu, neboť i kdyby tomu tak bylo-, nestačilo by to k odůvodnění závěru, že šlo na straně žalované Aloisie V-ové aspoň o právní jednání smíšené, jak žalující strana míní, nýbrž musilo by býti prokázáno, že strany, ujednavše trhovou smlouvu za kupní cenu 130000 Kč, byly si vědomy, že obecná cena prodané nemovitosti je větší a že kupní cena byla jen proto stanovena nižší, aby žalovaná Aloisie V-ová dostala nemovitost částečně bez úplaty, což však v souzené věci nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Smlouva trhová ujednaná mezi manžely Janem a Annou V-ovými a žalovanou Aloisií V-ovou má ovšem též povahu smlouvy ve prospěch třetího ve smyslu § 881, odst. 2, obč. zák., neboť vzájemná plnění, k nimž se žalovaná Aloisie V-ová jako kupitelka zavázala, neměla býti dána prodávajícím, nýbrž spolužalovaným Marii W-ové, Karlu V-ovi a Adolfu V-ovi, jest také pravda, že toto plnění mělo se jmenovaným spolužalovaným dostati bez vzájemného plnění na jejich straně, tedy bezúplatně. V tomto směru není rozhodující, že podle trhové smlouvy mělo plnění žalované Aloisie V-ové spolužalovaným býti poskytnuto teprve po úmrtí prodávajících manželů Jana a Anny V-ových jako otcovský a mateřský podíl, neboť rodiče nejsou vůbec podle zákona povinni, aby zanechali dětem dědické podíly, nýbrž za určitých předpokladů jen díl povinný, tím méně, aby jim již za živa určili a zajistili dědický podíl. Nehledíc k tomu, určovaly by se možné nároky dědické i díl povinný podle výše čistého pozůstalostního jmění po srážce pozůstalostních dluhů, spolužalovaným však byly poskytnuty majetkoprávní výhody bez zřetele na dluhy prodávajících, čímž právě byli věřitelé Jana V-a poškozeni, ježto po jeho smrti nezůstalo jmění exekucí postižitelné. Nemůže proto býti pochybné, že trhová smlouva ze dne 30. října 1930 jest vůči spolužalovaným Marii W-ové, Karlu a Adolfu V-ovi odporovatelnou podle § 1 č. 1 odp. ř. z roku 1914, ale předmětem tohoto sporu může býti jen to, co na základě této smlouvy bylo ze jmění prodávajících poskytnuto bezúplatně těmto spolužalovaným, nikoli však i převod prodané nemovitosti na žalovanou Aloisii V-ovou, ježto převod ten se stal za úplatu. Odvolací soud při posuzování odporovatelnosti nerozlišuje správně tuto dvojí stránku smlouvy ve prospěch třetích a proto posoudil věc po právní stránce chybně. Žaloba se nedomáhá na spolužalovaném Adolfu V-ovi, aby trpěl exekuci přímo na to, co mu bylo trhovou smlouvou ze dne 30. října 1930 bezúplatně poskytnuto, nýbrž domáhá se jen výroku, že je spolu se žalovanou Aloisií V-ovou a s ostatními spolužalovanými povinen trpěti, aby žalující strana vedla exekuci na ideální polovinu nemovitostí postoupené Janem V-em žalované Aloisií V-ové bez zřetele na práva, jež mu byla při tom vyhrazena. Proto není potřebí obírati se námitkou dovolání, že právo užívací vyhrazené žalovanému Adolfu V-ovi jest čistě osobním právem, na které jest prý exekuce nepřípustná. Skutečnost, že se žaloba domáhá i na žalovaném Adolfu V-ovi jen trpění exekuce na polovinu nemovitosti připsané nyní žalované Aloisii V-ové, má však také v zápětí, že lze žalobě i v příčině jeho vyhověti jen, je-li odporovatelný i převod vlastnictví na žalovanou Aloisii V-ovou, jenž je pokladem tohoto zápisu. Žaloba uplatňuje odporovatelnost tohoto převodu podle § 2 č. 3 a § 3 č. 1 odp. ř. z roku 1914. Že důvod podle § 3 č. 1 nemůže v příčině převodu ideální polovice na žalovanou Aloisii V-ovou obstáti, bylo již vyloženo, a jde již jen o to, zda převod ten jest odporovatelným podle § 2 č. 3 uved. odp. ř. První soud na tuto otázku odpověděl záporně, ježto měl se zřetelem k určitým v jeho rozsudku uvedeným skutkovým zjištěním za to, že Jan V. neměl úmysl zkrátiti žalující stranu jako svého věřitele. Tento závěr prvního soudu byl však napaden žalující stranou v odvolání určitými výtkami, které odvolací soud nevyřídil, maje za to, že důkazní břímě v příčině zkracovacího úmyslu dlužníka vyžadovaného § 2 č. 3 odp. ř. stíhá odporujícího věřitele, žalující strana však v souzené věci tento důkaz nenabídla. Ale názor odvolacího soudu jest právně mylným. Podle § 2 č. 3 odp. ř. lze odporovati právním jednáním, kterými dlužníkovi věřitelé byli zkráceni a která dlužník sjednal v posledních dvou letech před vznesením odporu se svým manželem a se svým snoubencem nebo s jinými osobami jemu blízkými, anebo které vykonal ve prospěch těchto osob, leč by druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátiti věřitele nebyl znám ani znám býti nemusil. Z doslovu tohoto ustanovení je jasno, že odporující věřitel, který se ho dovolává, musí na rozdíl od případu uvedeného v § 2 č. 2 odp. ř. prokazovati jen, že právním jednáním dlužníka, jemuž odporuje, bylí věřitelé zkráceni a že toto právní jednání bylo, sjednáno v posledních dvou letech před vznesením odporu s třetí osobou blízkou, neb v její prospěch, ale že jest věcí odpůrce odporujícího věřitele, aby prokázal, že dlužník neměl úmysl zkracovací, neb měl-li jej, že mu tento úmysl nebyl znám ani znám bytí nemusit (srv. rozh. č. 9781, 9986 Sb. n. s.). Ježto tudíž názor, o nějž je opřeno rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže obstáti a důsledkem tohoto názoru nebyly vyřízeny všechny výtky odvolání žalující, není věc ještě zralá k rozhodnutí (§ 510 c. ř. s.) a mohlo dovolání žalovaných Aloisie V-ové a Adolfa V-a býti vyhověno jen potud, že se rozsudek odvolacího soudu v příčině jich zrušuje a věc vrací odvolacímu soudu, aby o ní opět jednal a rozhodl, řídě se právním náborem tu vysloveným.

Citace:

Čís. 15831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 194-199.