Čís. 1808.
Prohlásil-li rozsudí výslovně nebo mlčky, že převzatých povinností plniti nebude, a podala-li následkem toho jedna ze stran návrh na zrušení smlouvy o rozsudím, nemůže druhá strana žádati za ustanovení nového rozsudího.
(Rozh. ze dne 5. září 1922, R I 802/22.) K návrhu firmy B., by ustanoven byl nový rozhodce, soud prvé stolice jednak zamítl návrh odpůrce (firmy Pavel O.), by smlouva o rozhodčím ze dne 23. února 1920 byla prohlášena za neplatnou, jednak ustanovil za rozhodčího, kterého firma Pavel O. má jmenovati, na místo Jindřicha V-a, Ladislava Č-a. Důvody: Dle rozhodčí smlouvy měla každá strana jmenovati jednoho rozhodčího a předsedu rozhodčího soudu obchodní a živnostenská komora. Tak se i stalo. Jindřich V., za rozhodčí firmou Pavel O. jmenovaný, onemocnel a oznámil dopisem ze dne 7. ledna 1922, že pro nemoc vzdává se svého úkolu. Když to dopisem z 13. ledna 1922 bylo zástupcem navrhovatelů sděleno zástupci firmy Pavel O. s výzvou ku jmenování nového rozhodčího do 14 dnů — prohlásil tento smlouvu o rozhodčím soudě dopisem z 26. ledna 1922 za zrušenu. Návrh dle § 583 c. ř. s. opírá firma Pavel O. o řečené okolnosti, spatřujíc v prohlášení rozhodčího V-a odepření úkolu. Než v tomto kusém návrhu zřejmě mylně zákon vykládá, neboť odepření, dle obecného smyslu slova, jest projev abstraktní vůle, kdežto sdělení rozhodčího J. V-a zřejmě ukazuje na příčinu ležící mimo jeho vůli. Nejedná se tedy o případ, kde by byla smlouva rozhodčí neproveditelnou ve smyslu § 583 c. ř. s. obzvláště snad dle bodu 1 tohoto ustanovení, nýbrž o případ, kde nastavší překážka dle § 581 a 583 c. ř. s. může býti odstraněna. Návrhu firmy B. bylo vyhověno ustanovením rozhodčího, za něhož vybrán Ladislav Č. který odborné vědomosti má a prohlásil, že by úřad tento přijal. Rekursní soud vyslovil, že smlouva o rozsudím ze dne 23. února 1920 pozbývá moci. Důvody: Stěžovatel (firma Pavel O.) domáhá se výroku, že smlouva rozhodčí mezi ním a firmou B., pozbyla moci, poněvadž se Jindřich V. zřekl úkolu rozhodce. Dle § 583 c. ř. s. vyřknouti jest, že smlouva o rozhodčím pozbývá moci, když rozhodce, jmenovaný podle smlouvy o rozsudím některou stranou, odepře nebo nepatřičně prodlužuje vykonávati své závazky, které tím, že jmenování přijal, byl převzal. Rozhodce Jindřich V., jmenovaný stěžovatelem, dle svého dopisu ze dne 7. ledna 1922, řízeného předsedovi rozhodčího soudu, prohlásil, že zdravotní jeho stav mu brání, aby na dále zastával úřad rozhodce a této své funkce se vzdává. Toto prohlášení, jímž zřejmě prohlásil, že úřad rozhodce na dále zastávati nechce, dlužno zajisté podřaditi pod pojem odepření převzatých povinností, z přijatého jmenování plynoucích, poněvadž všeobecné ustanovení § 583 čís. 2 c. ř. s. »odpírá« znamená nejen trpné chování se rozhodce, nýbrž i výslovné jeho prohlášení, ať si je odůvodněno nebo ne. Důsledkem toho jest zde ve smyslu § 583 c. ř. s. důvod pro návrh stěžovatele, aby smlouva o rozsudím, o niž tuto jde, byla prohlášena bezúčinnou. Stěžovatel, domáhaje se tohoto výroku, projevil tím i svým dopisem ze dne 26. ledna 1922, v němž prohlásil, že následkem odepření Jindřicha V-a, dále spoluúčinkovati, rozhodčí smlouvu považuje za zrušenou, nepochybně, že neposkytuje mu výjimečné sudiště rozsudího více oněch záruk, které mu zaručovalo při funkci rozhodce, jím jmenovaného, a jest tedy jen spravedlivo, když v takovém případě smlouva o rozsudím, jež neproveditelnou se stala, pozbude moci a musí v tom případě nárok na jmenování nového rozsudího jako právo slabší ustoupiti silnějšímu nároku o prohlášení smlouvy bezúčinnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
»Odepříti« plnění povinností rozhodčího soudce (§ 583 čís. 2 c. ř. s.) znamená, výslovně nebo mlčky prohlásiti, že povinností těch plniti nebude. Na důvodu, proč jich plniti nebude, nezáleží. Možná, že rozhodčí nemá krom své vůle žádného důvodu, možná, že má důvod, pro který dokonce povinnosti ty plniti ani nemůže. Po důvodu zákon se neptá, staví jedině na skutečnost odepření. Důvod přijde na přetřes teprv, jde-li o to, má-li rozhodčí straně nahraditi škodu odepřením způsobenou, neboť tu teprv rozvine se otázka, bylo-li odepření zaviněné či nezaviněné (§ 584, odstavec druhý, c. ř. s.). Při tomto pojetí výrazu »odepříti« jde pak ovšem o srovnání předpisu § 583 čís. 2 s předpisem § 581 odstavec prvý c. ř. s., jenž rovněž předpokládá, že rozhodčí odepřel plnění svých povinností. Prvý předpis opravňuje stranu k návrhu na zrušení smlouvy o rozsudím, druhý k žádosti na jmenování jiného, rozsudího. Obě práva arci nemohou vedle sebe obstáti i jest otázkou, které má přednost, když obě jsou v rozporu t. j. jedna strana navrhuje to a druhá ono, jako se zde stalo. O odpověď nemůže být logicky sporu. Právo na zřízení nového rozsudího předpokládá, že smlouva o rozsudím trvá. Navrhuje-li tedy jedna strana zřízení nového rozsudího, druhá strana však, užívajíc svého práva na zrušení smlouvy, prohlašuje, že ji zrušuje, je tím návrhu prvé strany na zřízení nového rozsudího odňat zákonný podklad, ježto smlouva dále netrvá. Zrušení smlouvy závisí tudíž v takovém případě jedině na vůli druhé strany. Zákon sice vyjadřuje se tak, jakoby zrušení nastávalo teprv výrokem soudu (§ 583) a nikoliv již prohlášením strany, avšak zákon nezůstavuje to uvážení soudu, chce-li či nechce-li zrušující výrok vynésti, nýbrž ukládá mu, že zrušení vysloviti musí, takže prohlášení strany, že smlouvou dále vázána býti nechce, jest konstitutivní, výrok soudu na jeho základě učiněný pak pouze deklaratorní. Uplatňuje-li tedy jedna strana právo na zrušení smlouvy, nemůže oproti tomu strana druhá žádati zřízení nového rozsudího, ježto zřízení rozsudího odpadá, zanikne-li smlouva sama.