NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3625.

Žaloba dle §u 35 ex. ř.
Formální přípustnost žaloby jest soudu zkoumati, třebas nebyla nepřípustnost namítána. Po skončení exekučního řízení jest žaloba nepřípustnou. Lhostejno, zda zaplacení se stalo dobrovolně či nuceně, žaloba, uplatňující pohledávku navzájem, jest nepřípustnou, nastal-li účinek započtení před vznikem exekučního titulu.
Útratová pohledávka vzniká dnem doručení rozsudku, nikoliv teprve dnem pravoplatnosti rozsudku.
(Rozh. ze dne 18. března 1924, Rv I 34/24.)
Žalobě dlužníka na zrušení exekuce, ježto prý vymáhaná pohledávka zanikla započtením, oba nižší soudy vyhověly, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolacím důvodem jest žalovanému jedině nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 §u 503 c. ř. s.). Jde o žalobu po rozumu §u 35 ex. ř. Ačkoliv dovolatel formální přípustnost této žaloby výslovně uznává a pouze přezkoumání rozsudku odvolacího soudu po stránce hmotně-právní se dožaduje, nelze se obejíti bez rozřešení otázky formální přípustnosti této žaloby, neboť předpisy exekučního řádu jsou rázu veřejnoprávního, donucovacího, vylučujíce disposiční právo stran. O oposiční žalobě ustanovuje § 35 ex. ř., že proti nároku, pro nějž byla povolena exekuce, lze za řízení exekučního jen potud vznésti námitky, pokud spočívají na skutečnostech, nárok zrušujících nebo stavících, vzešlých teprve po tom, kdy vznikl exekuční titul. Podle tohoto ustanovení má sice žaloba býti obmezena na námitky rázu hmotného, nicméně váže zákon dobu rozhodnou pro přípustnost žaloby jednak na skutečnost rázu formálního, jako je vznik exekučního titulu, jednak na skutečnost, že řízení exekuční jest ještě v běhu. Ani ta ani ona z těchto dvou podmínek není však v tomto případě splněna. V posléz uvedeném směru nelze přehlédnouti, že žaloba byla podána dne 26. března 1923, kdežto z exekučních spisů vysvítá, že mobilární exekuce, povolená dne 20. března 1923, provedena byla dne 22. března 1923 s úplným výsledkem, neboť peníz, rovnající se vymáhané pohledávce, byl s veškerým příslušenstvím ihned na místě vydán zástupci vymáhajícího věřitele, nynějšího to žalovaného Dra G-а. Žaloba byla tudíž podána až po úplném zakončení exekučního řízení, nikoliv průběhem jeho. Arciť provedla žalobkyně důkaz o tom, že zájemní protokol ze dne 22. března 1923 neobsahuje úplně věrného vylíčení průběhu tohoto exekučního výkonu, a nižší soudy uznaly, že nešlo o dobrovolné placení se strany ředitele K-a podle §u 60 ex. ř., nýbrž o nucené odebrání peněz z pokladny. Než ani tato okolnost nemůže ničeho změniti na skutečnosti, že vyplacením peněz přítomnému zástupci vymáhajícího věřitele dosažen byl účel exekuce, t. j. úplné zaplacení, ať již dobrovolné nebo nucené (§ 261 ex. ř.). Přechodem peněz z držby exekuta do rukou vymáhajícího věřitele byla exekuce zakončena, věřitel uspokojen a soudu nepříslušelo, kromě stanovení útrat výkonu a vyrozumění stran, nic více v této exekuční věci, neboť nebylo nic více zaříditi. Proto nemá také návrh žalobkyně na zastavení exekuce, spojený se žalobní prosbou, již podkladu, stal se bezpředmětným; tím se však stala také bezpředmětnou žaloba, na kterou se exekuce má zastaviti (§ 35 ex. ř. poslední odstavec). Jiná je arciť otázka, zda byla žaloba po stránce hmotné oprávněna, kteroužto otázku jest zde jen potud řešiti, pokud přichází v úvahu druhá, svrchu uvedená podmínka, zda totiž nárok namítaný proti exekučnímu nároku vznikl před či po exekučním titulu. I po této stránce pokládá dovolací soud žalobu za nepřípustnou, neboť namítané započtení nevzniklo teprve po rozsudku ze dne 31. ledna 1923, jenž byl exekučním titulem, nýbrž projevilo účinek již tím okamžikem, kdy tímto výrokem soudním vznikla druhé straně pohledávka útratová, již žalovaný v tomto sporu nabyl postupem od Jana a Bedřicha L-а, tedy současně se vznikem této útratové pohledávky. Již v tomto okamžiku splněny byly veškeré podmínky pro účinnost započtení, neboť v tomto okamžiku střetly se peněžní pohledávka a vzájemná pohledávka v určitých výších a nescházelo v té době již ani prohlášení žalobkyně, že eventuelní útratová pohledávka jejího tehdejšího odpůrce bude započtena na její větší vzájemné pohledávky, kteréžto prohlášení, obsažené v dopisu jejím ze dne 26. ledna 1923 bylo odpovědí na oznámený jí postup ještě před rozsudkem ze dne 31. ledna 1923. Do tohoto dne nenabyl Dr. С. postupem ještě žádného existenčního nároku, neboť jeho podmíněný nárok, plynoucí z §u 1394 obč. zák., nebyl než nárokem odvozeným, on neměl více práv než postupitel a, vzešel-li tomuto nárok teprve soudním výrokem, mohl pak teprve přejíti na něho jako postupníka. Jelikož útraty byly žalovanému přisouzeny rozsudkem ze dne 31. ledna 1923, nemůže býti pochybnosti o tom, že útratová pohledávka vznikla tímto dnem po případě dnem doručení rozsudku a nikoliv teprve dnem pravoplatnosti rozsudku.

Citace:

č. 3625. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 406-408.