Čís. 1071.

Ke skutkové podstatě rozšiřování zakázaného tiskopisu (prvý případ §u 24 tisk. zák.) stačí, stihá-li pachatele zavinění z nedbalosti. Lhostejno, zda zákaz rozšiřování spadá do doby, kdy byl pachatel redaktorem.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1923 Kr. I. 1408/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 23. září 1921, pokud jím byl obžalovaný Bohumil Š. dle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin §u 24 tisk. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného vinným přečinem §u 24 zákona o tisku, jehož se dopustil tím, že v čís. 48 periodického, na Kladně vydávaného tiskopisu »Svoboda« ze dne 26. dubna 1921 stať »Dne 11. dubna 1920 ... až ... č. p. 71 u Votic« z článku »Zasláno« v č. 7 časopisu »Sociální demokrat« ze dne 15. dubna 1920 otištěnou, uveřejnil, tedy rozšiřoval přes to, že tato stať byla nálezem zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1920 zakázána a zákaz ten byl v č. 92 Úředního listu republiky československé ze dne 22. dubna 1920 řádně vyhlášen.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje, že v obžalovacím spise ze dne 30. března 1921, jejž obžalovaný v čís. 48 periodického jím redigovaného časopisu »Svoboda« pod nadpisem: »V demokratické republice se nesmí nic myslit« otiskl, obsažena jest stať. »Dne 11. dubna ... až ... čp. 71 u Votic« z článku »Zasláno«, která byla v čís. 7 periodického tiskopisu »Sociální Demokrat« ze dne 15. dubna 1920 na základě § 222 tr. zák. státním zastupitelstvím v Praze zabavena, zabavení to nálezem zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. dubna 1920, potvrzeno a zákaz dalšího rozšiřování v čís. 92. »Úředního listu republiky Československé« ze dne 22. dubna 1920 řádně vyhlášen. Přes toto zjištění nalézací soud obžalovaného redaktora Bohumila S-а dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin §u- 24 zákona o tisku sprostil a z důvodu, že obžalovaný, který doznal, že článek »V demokratické republice se nesmí mysliti« četl a že jej do tisku dal, hájil se tím, že prý nevěděl, že ona stať byla zabavena, a poněvaž za řízení trestního nevyšly na jevo okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obžalovaný měl o tom vědomost, že ona stať byla zabavena. Právem brojí zmateční stížnost státního zastupitelství proti tomuto sprošťujícímu výroku důvodem zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. jako právně mylnému. Nalézací soud přehlédl, že na obžalovaného vznesena byla obžaloba pro první případ § 24 tisk. zák., totiž pro rozšiřování zakázaného tiskopisu. Ohledně tohoto případu nevyžaduje se znak »vědomosti«, který jest, jak tomu nasvědčuje doslov zákona, náležitostí skutkové podstaty druhého případu, týkajícího se rozšiřování zabaveného tiskopisu. Úmyslné nebo vědomé rozšiřování není proto podmínkou prvního případu § 24 tisk. zák., naopak stačí dle všeobecných zásad právních, stíhá-li pachatele zavinění z nedbalosti. Je pak nepochybilo, že u osob, s jichž povoláním souvisí účast při rozšiřování tiskopisů, jak je tomu při odpovědných redaktořích, vyplývá již z povolání jejich povinnost, by si zjednaly a měly na zřetely ony prameny, z kterých by čerpaly bezpečnou vědomost o zákazech, vydaných v příčině dalšího rozšiřování tiskopisů. Osobám, k jichž povinnostem náleží, by si opatřily vědomost o zákazech, nepřichází nezaviněná nevědomost o zákazu k dobru, jestliže se o takovéto zákazy nestaraly a následkem této nedbalosti o jich existenci nevěděly. V tomto případě jest tím méně důvodů pro omluvu obžalovaného, ježto zabavený článek byl v obžalovacím spisu neprávem uveřejněn, označen jak podle jména časopisu, tak i podle jeho čísla i data, a obžalovanému bylo ze znění obžalovacího spisu zřejmo, že právě článek, takto označený, jest důvodem ke stihání Ladislava L-a pro přečin podle §u 305 tr. zák. a že tedy i jeho uveřejnění již patrně bylo nalezeno závadným. Okolnost, že obžalovaný v r. 1920, kdy byl onen. článek zabaven, nebyl redaktorem a nemusil proto o zabavení věděti, nebyla obžalovaným před nalézacími soudem vůbec přednesena, nýbrž teprve obhájcem při veřejném roku tvrzena, a neměl proto nalézací soud příčiny, by se jí při rozebírání otázky viny zabýval. Mimo to však byla by tato okolnost pro posouzení viny obžalovaného naprosto nerozhodnou, neboť obžalovaný musí dbáti ustanovení tiskového zákona v době, kdy je redaktorem, a přihlížeti k zákazům uveřejňování zabavených článků tenkráte, když jde o jejich uveřejnění. Není nikterak zapotřebí, by zákaz rozšiřování zabaveného článku spadal do doby, po kterou jest obžalovaný redaktorem časopisu »Svoboda«. Na jiné okolnosti, které by zavinění obžalovaného vylučovaly, se obžalovaný neodvolával, i musí proto zastupovati onu, povinnosti jeho se příčící nedbalost. Nalézací soud posoudil proto věc právnicky nesprávně i bylo odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti.

Citace:

č. 1071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 27-28.