NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 4497.

Byla-li dle kolektivní smlouvy přípustná výpověď ihned a dána-li zaměstnavatelem v době mezi vyhlášením a doručením nálezu závodního výboru, jímž zvráceno dřívější propuštění zaměstnance, bylo na závodním výboru, by i proti této výpovědi podal odpor.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1924, Rv I 1300/24.)
Žalobce, dělník žalované společnosti, byl z práce propuštěn. Ku stížnosti závodního výboru nařídila rozhodčí komise nálezem ze dne 25. Června 1923 žalované společnosti, by žalobce znovu přijala do práce. Nález rozhodčí komise byl doručen žalované dne 10. července 1923. Dne 30. června 1923 vypověděla žalovaná žalobce, do kteréžto výpovědi závodní výbor odporu nepodal. Žalobu domáhající se placení služebních požitků oba nižší soudy zamítly, uznavše, že výpověď daná žalobci dne 30, června 1923 jest po právu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Právni otázka, o kterou jde, dá se vvjádřiti stručně tím, zda byla žalovaná strana bez ohledu na to, že rozhodčí komise vydala nález, že žalovaná dovolatelovým propuštěním, neučinivši o tom oznámení závodnímu výboru, porušila ustanovení §u 3 g) II. zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 330 sb. z. a n. a že je proto povinna dovolatele za dřívějších podmínek vedle současné náhrady jemu tím ušlého výdělku zase přijmouti do práce, kterýžto nález byl vyhlášen 25. června 1923, ale v písemném vyhotovení doručen byl teprve 10. července 1923 oprávněna v tomto mezidobí — mezi vyhlášením a doručením nálezu — totiž, jak se stalo, dne 30. června 1923 znovu vypověděti, a zda byl závodní výbor i proti takové výpovědi povinen ve třídenní lhůtě vznésti odpor. Dovolatel míní, že vydáním onoho nálezu vzata byla žalované straně zákonitá možnost před úplným splněním nalézacího výroku dáti mu jakoukoli výpověď, a, dala-li výpověď přes to, že není závodní výbor povinen proti takové výpovědi vznášeti odpor. Tím zároveň vyslovuje mínění, že zákon nezajišťuje dělníku aspoň tři roky v nějakém závodu zaměstnanému ochrany jeho výdělku, ale že mu zřizuje také nárok, aby byl skutečně zaměstnán. Nelze tyto právní názory sdíleti. Podle oddílu 17 kolektivní smlouvy platí ve příčině výpovědí zákonitá ustanovení, a, bylo-li zjištěno, že mezi stranami smluvena byla výpověď bez lhůty, sluší s hlediska §u 77 živn. řádu uznati tuto smluvenou výpověď za zákonitou, vyhovující i kolektivní smlouvě. Mohla-li oběma stranami dána býti výpověď kdykoliv, nepříčí se zákonu ani skutečnost, že byla dána v mezidobí — mezi vyhlášením a doručením nálezu — neboť nálezem právo, dáti zákonitou výpověď, nebylo ani odloženo, ani zrušeno. Ovšem zákon ze dne 12. srpna 1921 čís. 330 sb. zák. a n. poskytuje v §u 3 písm. g) dovolateli ochranu, by se ubránil v rámci zákona i proti zákonité výpovědi, ale poněvadž zákon tuto ochranu učinil závislou na podání námitek ze strany závodního výboru, mohla jenom tímto způsobem býti výpověď učiněna bezúčinnou. Je-li ochrana, kterou zákon poskytuje dělníku, dostatečnou, o tom nemůže býti uvažováno v této rozepři, ve které jest jisto jedině, že bdělostí závodního výboru mohla býti situace zachráněna, ale že nebyla zachráněna uvažováním, zda tam, kde zákon mluví velmi jasně, je, či není potřebí podati námitky proti výpovědi. Je závažno po této stránce, že závodní výbor nepodal námitek proti výpovědi, a že výpovědí rozvázán byl vzájemný poměr zaměstnanecký mezi stranami. Dovolatelovo mínění, že pokud nebyl splněn nálezový výrok, jenž dával dovolateli právo nejenom na mzdu, nýbrž i na práci, námezdní smlouva nemohla býti výpovědí zrušena, nemá opory v zákoně, neboť ani ze zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 330 sb. z. a n. nedá se odvoditi zaměstnavatelova povinnost, aby skutečně zaměstnal pomocného pracovníka, byť i byl povinen mzdu mu platiti. Pokud se dovolatel snaží dovoditi, že úmluva o okamžité výpovědi s hlediska §u 869 obč. zák. nemohla se uskutečniti, sluší poukázati na zjištění, že dovolatel takovou úmluvu podepsal vlastní rukou, že tíha okamžité výpovědi tížila nejen jeho, nýbrž i zaměstnavatele, a, byla-li ujednána před lety, jak praví, že tehdá zajisté obě strany spatřovaly v ní své výhody. Mělo však na to býti pamatováno včas, aspoň při sdělávání kolektivní smlouvy. Proto jdou všechny výtky dovolatelovy, všechny konsekvence a všechno dokazování o neudržitelnosti řečeného ustanovení smluvního na vrub těch, kdož nepodali včasně proti výpovědi námitek, a je lhostejno, že tak, jak se tvrdí, učinili s rozvahou a ve víře ve správnost svých právních názorů.

Citace:

č. 4497. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 816-818.