NPD documents search: České právo, 1 (1919) - Notářské místo v Praze VIII.

Číslo 571.

Zaslání složenek Vídeňské poštovní spořitelny věřitelem dlužníku přede dnem 6. února 1919 neopravňuje ještě dlužníka, by po tomto dni použil jich ku placení tuzemskému věřiteli.
(Rozh. ze dne 1. července 1920, Rv 318/20.)
Firma A. a firma B., obě v Československé republice, byly po léta v obchodním spojení. Firma A. byla dodavatelkou, firma B. odběratelkou zboží. Bylo zvykem, že odběratelka platila fakturované kupní ceny složenkami Vídeňské poštovní spořitelny, u níž prodavatelka měla účet, jehož číslo bylo též na fakturách červeně předtištěno. Koncem, ledna 1919 zaslala prodatelka kupitelce na její žádost zase větší počet složenek Vídeňské poštovní spořitelny, z nichž dvou použila kupitelka dne 24. února 1919 na vyrovnání faktur, obvykle upravených, ze dne 15. ledna 1919. Neuznávajíc vzhledem k nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. poukaz ze dne 24. února 1919 za vyrovnání faktur, žalovala firma A. firmu В. o zaplacení fakturované kupní ceny. Obě nižší stolice zamítly žalobu, poněvadž žalovaná firma vzhledem k posavadní, dlouholeté zvyklosti stran, ku značnému počtu složenek, jež byly jí koncem ledna 1919 zaslány, a vzhledem k obvyklému předtisku na fakturách ze dne 15. ledna 1919, právem měla za to, že jest přáním žalující firmy, by placeno bylo způsobem, do té doby obvyklým.
Nejvyšší soud odsoudil žalovanou firmu k zaplacení zažalované pohledávky v korunách československých proti tomu, že žalující firma zpět na ni poukáže dobropis Vídeňské poštovní spořitelny.
Důvody:
Jest otázkou, zda žalovaná byla ještě po 6. únoru 1919, kteréhož dne vládním nařízením z téhož dne čís. 57 sb. z. a n. vyhlášený zákaz, převáděti peněžité pohledávky v korunách splatné do území Čsl. republiky, působnosti nabyl — oprávněna složenkami Vídeňské poštovní spořitelny platiti a zdali se tedy tímto placením liberovala. Po náhledu dovolacího soudů dlužno otázku záporně zodpověděti. Třeba že zasláním složenek byla žalobkyně k tomuto způsobu placení svolila, rozumělo se přece samo sebou, že s tím srozuměna jest jen za stávajících poměrů (rebus sic stantibus), jež jí zaručovaly, že placení to bude plnocenné. Když však se poměry citovaným nařízeními změnily tak, že placení toto znemožňovalo žalobkyni, složenými penězi pro oblast Čsl. republiky disponovati, a tím stalo se méněcenným, měla si žalovaná uvědomiti, že jest žalobkyni povinna k péči řádného obchodníka (Čl. 282 obch. zák.), a měla se zachovati tak, aby žalobkyni nevzešla žádná újma, aby tedy tato obdržela placení plnocenné a mohla složeným obnosem volně disponovati, t. j. žalovaná nebyla více oprávněna platiti na konto žalobkyně u Vídeňské poštovní spořitelny, poněvadž předpoklad, pod kterým žalobkyně s tím srozuměna byla, minul, a platila-li tak, jednala proti zásadě věrnosti a víry, na níž se veškeren obchod zakládá. Placením tím se tedy závazku nesprostila a musí dluh proti zpětnému poukázání složených peněz zaplatiti znovu, a to dle předpisu § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. v Kč, poněvadž pohledávka je splatna v oblasti Československé republiky.

Citace:

Notářské místo v Praze VIII.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 8, s. 98-98.