NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14591.

K výkladu §§ 427 a 428 obč. zák.
Z ujednání, že kupitel zatím ponechá koupené zboží u prodávacího a že mu je dává do komisionálního prodeje, neplyne, že zcizitel dal způsobem naznačeným v § 428 ex. ř. najevo vůli, že bude napříště držeti věc jménem žalobcovým.
(Rozh. ze dne 4. října 1935, Rv I 2217/33.)
Civilní rozhodnuti XVII.
41 Žalobce opřel v prvé stolici žalobní nárok uplatňovaný podle § 37 ex. ř. o tvrzení, že zabavené věci jsou jeho vlastnictvím, ježto jich nabyl koupí od dlužníka, jenž mu je též odevzdal. Věci ty zůstaly však podle ujednání nadále v obchodních místnostech dlužníkových a byly mu žalobcem přenechány až do odvolání do komise. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Na žalobci jest, by prokázal nejen platný titul k nabytí vlastnictví věci, ale i další skutečnost, že mu věci byly některým ze způsobů uvedených v §§ 426 až 428 obč. zák. dosavadním vlastníkem předány a že je od něho převzal. Jako titul k nabytí vlastnictví uplatňoval žalobce, že věci koupil od dlužníka Richarda W. za 9500 Kč na úhradu zápůjčky v téže výši. Soud první stolice uvádí ve svém rozsudku, že nemohl podle výsledků provedených důkazů zjistiti, zda šlo skutečně o koupi věcí a že není vyloučeno, že šlo o zápůjčku, jak to tvrdí žalovaný, po případě o dání zboží k zajištění bez disposiční moci žalobcovy k vylučovaným věcem. Naproti tomu zjistil soud odvolací, že dlužník Richard W. dal žalobci vylučované věci k zajištění zápůjčky, kterou mu žalobce poskytl, takže šlo o převod vlastnictví k zajištění, čili o t. zv. zajišťovací převlastnění. Tento předpoklad odvolacího soudu napadá dovolání z dovolácího důvodu § 503 čís. 3 c. ř. s. tvrdíc, že odporuje procesním spisům. Tato výtka rozporu se spisy byla by opodstatněna jen tehdy, kdyby se vytýkaný rozpor týkal podstatné části, totiž okolnosti pro spor rozhodné. Tomu však tak není, neboť i kdyby se přisvědčilo dovolatelovu stanovisku, že vůle smluvních stran, totiž vůle žalobce a exekuta Richarda W., nesměřovala k tomu, aby vylučované věci byly žalobci dány k zajištění jeho pohledávky proti exekutovi, nýbrž že žalobce vylučované věci od dlužníka koupil, nebylo by lze dovolání vyhověti a uznati ve smyslu žalobní žádosti, ježto nebyl prokázán druhý předpoklad pro nabytí vlastnictví, totiž předání a převzetí věcí. Pro předpoklad, že vylučované věci byly na žalobce převedeny podle § 426 obč. zák. hmotným odevzdáním z ruky do ruky, neobsahují rozsudky obou nižších soudů žádných zjištění. Šlo o sklad zboží, tedy o movité věci, které pro svou povahu ani nepřipouštěly hmotného odevzdání a u kterých by jako způsob odevzdání mohlo přijíti v úvahu jen odevzdání znameními (§ 427 obč. zák.) nebo prohlášením (§ 428 obč. zák.). Pokud jde o odevzdání znameními, nevypočítává arci ustanovení § 427 obč. zák. všechna možná pro odevzdání rozhodná znamení, nýbrž uvádí jen příkladmo některá z nich. Povšechně lze říci, že postačí takové znamení, aby se z něho dalo nade vší pochybnost na venek poznati, že došlo k přechodu věcí do jmění nabyvatelova a v jeho moc a vládu. V souzeném případě nebylo nic takového zjištěno, ani tvrzeno. Pouhý soupis věcí není listinou ve smyslu § 427 obč. zák., kterou se prokazuje vlastnictví. Ani odevzdání věcí prohlášením po rozumu § 428 obč. zák. nebylo prokázáno. Pro odevzdání podle tohoto ustanovení se vyžaduje, aby dosavadní držitel způsobem prokazatelným dal na jevo svou vůli, že bude držeti věc budoucně jménem přejimatelovým. Pokud zákon žádá, aby se tak stalo způsobem prokazatelným, znamená to tolik, že nestačí snad pouhá ústní úmluva mezi čtyřma očima, již nelze přezkoumati, nýbrž že se vyžaduje, aby ujednání stran, je-li toho třeba, mohlo býti proti každému prokázáno tak, aby nezůstavovalo žádných pochybností a nebylo lze se obávati žádného zatajení nebo zlého úmyslu, jímž by bylo uškozeno někomu jinému (srov. rozh. čís. 12650 sb. n. s.). Že by bylo mezi žalobcem a exekutem Richardem W. došlo k takovému ujednání, nebylo zjištěno. Předpoklad odvolacího soudu, že se nestalo prohlášení, podle něhož by byl exekut Richard W. jako prodávající k žalobci a jeho právnímu zástupci Dr. S. prohlásil, že bude míti zboží nadále jen v komisi, neodporuje spisům, neboť prohlásili žalobce a exekut dne 26. dubna 1932 — tedy dávno po tvrzené koupi zboží žalobcem, — že již před tím bylo mezi nimi ujednáno, že žalobce zatím ponechá koupené zboží u exekuta, a že mu je dal do komisionálního prodeje. Z takového ústního jednání by však ještě neplynulo, že zcizitel (exekut) dal způsobem naznačeným v § 428 obč. zák. najevo svou vůli, že bude napříště držeti věc jménem žalobce.

Citace:

Čís. 14591.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 663-665.