Čís. 4082.

Závodní výbory (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z., a n.).
Propuštění člena (náhradníka) závodního výboru jest bezúčinným, nebyl-li k němu dán souhlas rozhodčí komisí. V tom, že zaměstnanec nalezl si zaměstnáni jinde, nelze ještě spatřovati jeho souhlas s propuštěním.
(Rozh. ze dne 5. srpna 1924, Rv I 1133/24).
Žalobce byl náhradníkem závodního výboru žalované firmy, u níž byl zaměstnán jako dělník. Byv propuštěn domáhal se nejprve rozhodnutí rozhodčí komise, jež se však prohlásila nepříslušnou, majíc za to, že náhradníkům závodních výborů nepřísluší přednostní práva jako členům. Nejvyšší správní soud nevyhověl stížnosti, uvedl však v důvodech, že výhody zákona vztahují se i na náhradníky závodních výborů. Žalobce podal po té žalobu na soudě, jíž se domáhal na žalované, by ho přijala zpět do práce a zaplatila mu mzdu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Z podstaty a účelu závodních výborů plyne, že nejen členové, nýbrž i náhradníci závodního výboru požívají oprávnění §u 22 (2) zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 330 sb. z. a n. Můžeť v každé době nastati nutnost, by za člena zaneprázdněného nastoupil jeho náhradník, a jest právě účelem zákona, tuto nutnou náhradu za členy zajistiti. Jest nesporno, že žalobce v době svého propuštění byl u žalované náhradníkem závodního výboru a že byl propuštěn bez udání důvodu, důsledkem toho jest, že mohl býti propuštěn jen se svolením rozhodčí komise. Nerozhodné jest, jaké stanovisko rozhodčí komise dodatečně zaujala k otázce, zda jest toto svolení nutným, dále, kdy byla Nejvyšším správním soudem vyslovena zásada o stejném oprávnění členů a náhradníků a jak by bylo rozhodčí komisi přidrželi, aby se vyjádřila o svém souhlasu dle §u 22 (2) zákona. Odvolací soud nesouhlasí s názorem procesního soudu, že bylo povinností žalobce, by ihned aneb alespoň ve lhůtě zcela krátké odporoval žalobou svému propuštění, poněvadž tento názor není v zákoně odůvodněn. Odpadá proto předpoklad procesního soudu, že žalobce propuštění přijal a se zrušením svého pracovního poměru byl srozuměn (§ 863 obč. zák.). Žalobce nebyl tudíž z práce vůbec propuštěn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná strana uplatňuje toliko dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. Dovolání její jest neoprávněno, neboť odvolací soud posoudil věc v podstatě správně po stránce právní. Podle §u 22 (2) zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 čís 330 sb. z. a n. smí člen závodního výboru propuštěn býti jen se souhlasem rozhodčí komise, pokud zde není žádné z výjimek, v tomto odstavci dále uvedených. O žádnou takovou výjimku zde nejde. Závod musí si tudíž ovšem opatřiti souhlas rozhodčí komise před propuštěním člena závodního výboru a komise může své souhlasné usnesení učiniti ovšem také jen před propuštěním. Ale to jest v tomto sporu nedůležito, neboť nejde o rozřešení otázky, zda rozhodčí komise má nebo může po propuštění člena závodního výboru, dodatečně platně rozhodnouti, že souhlasí nebo nesouhlasí s propuštěním, pokud se týče zdali po propuštění může přezkoumati oprávněnost propuštění tohoto a prohlásiti je právně účinným nebo neúčinným. Zodpověděti jest v tomto sporu otázku, zda propuštění jest platné čili nic, když závod neopatřil si před propuštěním souhlas rozhodčí komise a komise nedala souhlasu, takže propuštění stalo se bez opatření a dání tohoto souhlasu. Odpověď může podle §u 22 (2) zníti jen tak, že propuštění jest neúčinné, a to platí také zde pro poměr mezi žalobcem a žalovanou firmou, neboť členové závodního výboru — a žalobce byl jeho, byť i jen ná- hradním, členem, když byl propuštěn, — mohou podle §u 22 (2) zákona býti propuštěni jen se souhlasem rozhodčí komise, ku propuštění žalobcovu nebyl takovýto souhlas dán ani před jeho propuštěním, ani později a není zde vůbec zákonné podmínky souhlasu rozhodčí komise, bez něhož propuštění státi se nesmí. Mínění žalované strany, že žalobce souhlasil mlčky s výpovědí, že ji mlčky přijal, nepodav soukromoprávní žaloby hned bezprostředně neb aspoň v přiměřené krátké lhůtě po výpovědi, jest mylné. Toto mínění nemá opory v §u 863 obč. zák., neboť není zjištěno žádné jednání ani opominutí žalobcovo, které by při náležité úvaze všech okolností nezůstavovalo rozumného důvodu pochybovati o tom, že žalobce výpověď schválil a že se vzdal zákonných nároků ze služebního poměru proti žalované firmě. Správa závodu žalované firmy se totiž hned dne 4. ledna 1923 usnesla, požádati rozhodčí komisi o rozhodnutí; komise vyhověla žádosti a vydala 18. ledna 1923 nález, načež žalobce i závodní výbor zakročili u správního soudu; tento rozhodl teprve 10. září 1923 a rozhodnutí jeho bylo teprve později doručeno stranám. Poněvadž rozhodnutí správního soudu mohlo býti důležité pro rozřešení otázky, zda žalobce byl právem propuštěn čili nic, a předem nemohlo býti známo, jak správní soud rozhodne, jest pochopitelno, že žalobce čekal na doručení tohoto rozhodnutí, dříve než se odhodlal podati soukromoprávní žalobu. Z jeho čekání nelze tudíž usuzovati na to, že srozuměn byl s výpovědí a že se vzdal nároku, nyní sporem uplatňovaného, proti žalované firmě. Ani okolnost, že mezitím byl nějaký čas jinak zaměstnán výdělečně a že bral podporu nezaměstnaných, nemůže vésti k opačnému úsudku, neboť žalobce jednak musil pečovati o svou výživu a za tím účelem musil si opatřiti peníze, když žalovaná firma následkem výpovědi přestala mu poskytovati smluvený plat, jednak musí žalobce podle §u 1155 (§ 1162 b obč. zák.) dáti sobě se zažalovatelné pohledávky, pokud mu tato podle zákona přísluší, totiž ze smluveného platu, náležejícího mu z důvodu neoprávněného propuštění, sraziti všecko, čeho nabyl jiným zaměstnáním, nebo čeho nabýti úmyslně zameškal.

Citace:

č. 4082. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 140-142.