NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 5367.

Zákon čís. 108/1933 Sb. z. a n. o ochraně cti nevyžaduje, aby napadená osoba byla v urážlivém projevu uvedena jmenovitě. Stačí, je-li označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby totožnost uraženého vůbec mohla býti stanovena.
Oprávnění k žalobě, směřoval-li útok proti »starostovi jihomoravského města, věhlasnému to příslušníku strany sociálně demokratické«.
(Rozh. ze dne 17. září 1935, Zm II 265/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 28. února 1935, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti (čís. 108/1933 Sb. z. a n.).
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze přiznati úspěch. Napadá odsuzující část rozsudku jedinou výtkou, že stíhaný článek neoznačuje soukromého žalobce jakožto osobu, proti níž projev směřuje a jíž se obsah projevu týče, takovým způsobem, že by byl soukromý žalobce oprávněn ku podání soukromé žaloby. Stížnost činí tak sice nesprávně s hlediska zmatku § 281, čís. 9 a) tr. ř., kdežto v pravdě jde tu o zmatek čís. 9 c), neboť nejde o otázku, je-li skutek obžalovanému za vinu kladený činem trestným před soud příslušejícím, nýbrž o otázku, zda tu je či není obžaloba podle zákona potřebná; leč neprávem má odvod soukromého žalobce za to, že již proto je zmateční stížnost pokládati za neprovedenu; vždyť stížnost uplatňuje uvedený důvod zmatečnosti jasným odkazem a je bez významu, že číselné označení zmatku je mylné, kdyžtě podle § 1, čís. 2 zák. čís. 3/1878 ř. z. netřeba, aby byl zmateční důvod, jehož se stěžovatel dovolává, vůbec číselně nebo slovy zákona označen, a naopak stačí, lze-li skutečnost, jež opodstatňuje po případě některý ze zákonných důvodů zmatečnosti, vyčisti z vývodů stížnosti (rozh. čís. 4379, 3530 Sb. n. s.).
Leč ve věci samé stížnost neobstojí. Stejně jako dosavadní, nevyžaduje ani nový zákon čís. 108/1933 Sb. z. a n. o ochraně cti, aby napadená osoba byla urážlivým projevem uvedena jmenovitě, byť i o tom na rozdíl od výslovného předpisu § 488 tr. z. (viz slova »znameními na něho připadajícími«) nemluvil expressis verbis. Ani otázkou, do jaké míry jednotlivec jakožto příslušník napadeného kruhu osob jest oprávněn k žalobě, nezabývá se nový zákon výslovně, patrně proto, že dosavadní judikatura vyřešila tuto otázku způsobem pochybnosti nezůstavujícím a zákonodárcem zřejmě sdíleným (viz Steiner: Schutz der Ehre, Prager Archiv 1933, str. 996).
Podle této ustálené judikatury vyžaduje se po stránce legitimace k soukromé žalobě v oboru ochrany cti třetím osobám poznatelný věcný vztah projevu k určité osobě nebo k několika osobám patřícím k přesně vytčenému okruhu, pokud se týče vyžaduje se konkrétní způsobilost projevu, porušiti úsudek společnosti o osobní hodnotě žalujícího jednotlivce (viz rozh. čís. 3064 Sb. n. s.). Děje-li se obviňování znameními připadajícími na jednu z více osob náležejících k jistému okruhu, aniž je z projevu patrno, na kterou z nich se urážlivý výrok vztahuje, je z těchto osob dotčena na své cti a k soukromé žalobě oprávněna každá, jež se podle způsobu vznesené výtky musí obávati, že bude třetími osobami pokládána za onu, jež je míněna urážlivým projevem (rozh. čís. 3304 Sb. n. s.); znamení, jimiž se poukazuje na jednotlivce, nemusí však býti taková, by se výlučně hodila na osobu uraženého; nežádá se výlučnost, nýbrž dostatečnost znaku, aby totožnost uraženého vůbec mohla býti stanovena (rozh. čís. 3218 Sb. n. s.). To stížnost podle celkového smyslu svých vývodů zřejmě přehlíží.
V konkrétním případě nezáleží vůbec na tom, jde-li o »kolektivum« ve smyslu zmateční stížnosti. Jisto je, že podle rozsudkových závěrů jest osoba napadeného individualisována údaji článku, že jde o starostu jihomoravského města, věhlasného to příslušníka strany soc. demokratické, a že je vztah, aspoň možný, k osobě soukromého žalobce opodstatněn skutečností, že soukromý žalobce byl v době, kdy článek vyšel, starostou ve Znojmě, tedy v jihomoravském městě, a zároveň poslancem, tudíž předákem soc. demokratické strany. Podle toho, co předesláno, netřeba, aby se uvedená znamení hodila výlučně na osobu soukromého žalobce; stačí, že se hodí na přesně vytčený okruh osob, k nimž je počítati též soukromého žalobce. Je sice správné, že ve své osobní hodnotě není dotčen jednotlivec, jestliže okruh lidí, jichž se závadný článek dotýká, a k nimž i on náleží, je tak veliký, že osoba jednotlivcova v něm úplně zaniká, pokud se týče ustupuje naprosto do pozadí, takže pří rozumném výkladu závadného článku nepředpojatý čtenář nemůže předpokládati, že jde právě o tohoto jednotlivce, neb aspoň právě též o něho (rozh. čís. 4773 Sb. n. s.). To však zajisté nelze tvrditi o okruhu osob, který je znameními, že jde o starostu jihomoravského města a zároveň věhlasného příslušníka strany sociálně demokratické, vymezen tak úzce a určitě, že, jde-li vůbec o více lidí, přichází již předem v úvahu jen zcela málo osob, na něž může čtenář obsah projevu vztahovati. K tomu však přistupují ještě správné úvahy napadeného rozsudku o okolnostech, jež ukazují zejména k osobě soukromého žalobce; neboť nehledíc k tomu, že čtenář znojemského listu samozřejmě myslí spíše na domácí, jemu bližší poměry a osoby, a tedy vztahuje obsah projevu spíše na znojemského starostu než na starostu jiného města jihomoravského, zvláště když o soukromém žalobci dobře ví, že je předákem strany svrchu uvedené, byl článek uveřejněn v periodickém tiskopisu, který se podle nenapadeného zjištění rozsudku zabývá velmi často v nepříznivém smyslu osobou soukromého žalobce a který i v souzeném čísle útočil na jiných místech výslovně na soukromého žalobce. Za těchto okolností nalézací soud nepochybil, pokud přiznal v souzeném případě soukromému žalobci právo a legitimaci k soukromé žalobě.

Citace:

Čís. 17422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 523-526.