NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4047.

Pod ustanovení § 4 zákona o úplatkářství spadá i přijetí daru úředníkem (soudní kanceláře) za práci (za provedení zápisů v pozemkové knize a za doručení knihovních výpisů) vykonanou mimo úřední hodiny za účelem urychlení úředního výkonu.
Spotřeboval-li pachatel to, co dostal jako úplatek, nemá již užitek v rukou ve smyslu § 531 a) tr. zák. a může se dovolávati promlčení.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1931, Zm II 36/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Opavě ze dne 2. prosince 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem úplatkářství podle § 4 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., zrušil však podle § 290 odst. 1 tr. ř. rozsudek ve výroku, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými oním přečinem, jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by znova o ní jednal a rozhodl.
2* Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaných, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze přiznati úspěch. Stížnost neprovádí žádný z těchto dvou důvodů zmatečnosti po zákonu, pokud tvrdí, že tu ve skutečnosti výhody vůbec nebylo, an prý výnos ministerstva sociální péče o stavební záruce musel býti družstvu intimován a musely býti zápisy v pozemkové knize provedeny, jakož i knihovní výpisy doručeny, a obžalovaní, pokud tak učinili, žádnou výhodu družstvu neposkytli. Při tom však stížnost pomíjí důležité zjištění rozsudku, že nešlo jen o »provedení« oněch úředních výkonů, nýbrž, že jejich provedení, vyhotovení a doručení výnosu ministerstva a vyhotovení knihovních výpisů bylo »urychleno«. Stížnost tedy vychází ze skutkových předpokladů odchylných od skutkového děje rozsudkového, a jest proto v tomto směru vzhledem k § 288 čís. 3 tr. ř. pochybená a neprovedená po zákonu. Stížnost dále poukazuje k tomu, že obžalovaní dostali odměnu za mimořádnou práci vykonanou mimo úřední hodiny, najmě i za celou dobu vánočních svátků, a vytýká touto námitkou rozsudku vadu neúplnosti, pokud soud v konečných svých závěrech rozsudkových, kde zjišťuje zavinění obžalovaných s hlediska § 4 zákona o úplatkářství, o této skutečnosti neuvažuje. Námitce nelze přiznati úspěch, poněvadž za všech okolností, ať již obžalovaní vyřizovali onu věc v úředních hodinách nebo mimo úřad, ať ve všední dny ať ve svátek, vždy to byla věc úřední, která byla jimi vyřízena, a vždy byl, třebas i mimoúřední činností obžalovaných, přivoděn účinek, že úřední věc byla urychlena a tedy výhoda při úřední věci obžalovanými poskytnuta. Třebaže tedy soud pominul v této souvislosti uvažovati i o tom, že podle údaje súčastněných osob byly odměny poskytnuty za konání prací v hodinách mimoúředních, nepominul skutečnost pro posouzení přečinu úplatkářství podle § 4 cit. zák. rozhodnou, ano podle zjištěného stavu věci je jisto, že onou mimoúřední činností bylo umožněno poskytnouti výhody při věci úřední, a ana stížnost netvrdí, že snad obžalovaní měli právo na prospěch, který jim byl za to poskytnut. Pokud jde o obžalovaného Linharda P-a, jest poukázati i na § 41 jedn. ř., podle něhož je úřední povinností soudního činitele, vyříditi naléhavé věci v nepředvídaných případech i mimo úřední hodiny, a nelze u něho nechati ani tu okolnost nepovšimnutou, že i osobním doručením knihovních výpisů, k němuž podle svých úředních povinností ani podle § 41 jedn. ř. nebyl povinen a, jež je další zvláštní výhodou, přispěl k urychlení vyřízení věci. Posléze nelze přehlédnouti ani to, že odměna, již obžalovaní za svou činnost dostali, není nikterak nepatrná. Z toho je tudíž patrno, že nalézací soud nepochybil ani po stránce právní, podřadiv jednání obžalovaných pod ustanovení § 4 zák. o úplatkářství, a připomíná se v tomto směru, že i úmyslu zákona o úplatkářství, jímž mělo býti dosaženo bezohledného stíhání všech nepřístojností v zákoně naznačených, odpovídá podřadění činů obžalovaných pod skutkovou podstatu § 4 zákona o úplatkářství, ano je na snadě, že, kdyby bylo trpěno přijímání darů ve státní správě za vykonávání úřed- ních prací v hodinách mimoúředních, mohl by protahováním a liknavým vyřizováním prací v hodinách úředních býti přivoděn stav přímo nesnesitelný tak, že by se úřední práce z velké části vyřizovaly v hodinách mimoúředních za úplatky a podle výše úplatků stranami poskytnutých. Názor Fingrův, jehož se zmateční stížnost dovolává, nepřiléhá na souzený případ, an se vztahuje na skutkovou podstatu zločinu podle § 104 tr. zák., jenž se podstatně různí od významu a rozsahu přečinu podle § 4 zákona o úplatkářství. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jako neodůvodněnou.
Nejvyšší soud, zkoumav věc i s hlediska prvního odstavce § 290 tr. ř., shledal, že odsuzující výrok jest stižen zmatečností podle § 281 čís. 9 b) tr. ř., pokud soud vyloučil promlčení činů obžalovaným za vinu daných. Trestné činy se staly koncem roku 1924, po případě u obžalovaného P-a i začátkem roku 1925. Jelikož k vyšetřovacím úkonům proti obžalovaným došlo až 22. prosince 1928 a 7. března 1929, je na snadě, že jednoroční promlčecí lhůta uplynula dlouho před tím, než byly tyto promlčení přetrhující úkony provedeny. Bylo proto na soudu nalézacím, by zkoumal, zda i další v § 531 tr. zák. stanovené podmínky promlčení byly splněny. Soud prostě vyslovil ohledně podmínky § 531 a) tr. zák., že promlčení nenastalo, ani mají obžalovaní dosud prospěch v rukou. Leč výrok v této své kusosti vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda si soud správně uvědomil význam tohoto předpisu zákona. Stanoví-li zákon, že brání promlčení, má-li pachatel ještě užitek z činu v rukou, má zřejmě na zřeteli, že pachatel ještě má v držení (ve své moci nebo použití) buď věc dosaženou trestnou činností, nebo že alespoň nakládá s protihodnotou (s ekvivalentem), kterou si za tuto věc zjednal, tedy pokud záležela v penězích, jak tomu bylo v souzeném případě, že dosud s příslušnou částkou (u P-a 1000 Kč, u S-a 500 Kč) skutečně může nakládati, nebo že je ještě v jeho moci věc za tyto peníze nabytá. Pokud obžalovaní ony peněžitě částky již zcela upotřebili, vydali, a nebyli v držení některé jiné věci za tyto částky nabyté, nebylo by lze mluviti o tom, že mají ještě v rukou užitek, ani s částkami dlouho vydanými již nemohou nakládati a nemají je proto již »v rukou«. Zda soud posuzoval podmínku § 531 a) tr. zák. s tohoto právního hlediska, nelze seznati z oné stručné poznámky na konci rozsudkových důvodů, omezující se jen na citaci zákonného doslovu § 531 a) tr. zák.; proto jest výrok soudu, jímž bylo vyloučeno promlčení, právně mylný a rozsudek zmatečný podle čís. 9 b) § 281 tr. ř. Bylo proto použitím § 290 tr. ř. napadený rozsudek z moci úřední zrušiti jako zmatečný a vrátiti věc soudu prvé stolice, by ji s tohoto právního hlediska znova přezkoumal a rozhodl. Na soudu nalézacím při tom bude, by po případě zjistil, zda jest splněna i další podmínka § 531 c) tr. zák., že se obžalovaní nedopustili ve lhůtě promlčecí dalších trestných činů. Pokud rozsudek neuvažoval zvláště o předpokladu § 531 b) tr. zák., nelze jej označiti za pochybený, ana tu náhrada škody nepřichází v úvahu, když nikým nebylo tvrzeno, že skutkem obžalovaných někdo utrpěl škodu.

Citace:

Čís. 4047.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 35-37.