Čís. 17487.

Podnikatel kluziště přejímá přijetím vstupného vůči platícím návštěvníkům smluvní závazek poskytnouti jim příležitost k bezpečnému bruslení a odpovídá i za zavinění svých pomocných sil návštěvníkům podle § 1313 a) obč. zák.
Pokud podnikatel kluziště odpovídá za škodu, která vznikla návštěvníku pádem, jehož příčinou byl špatný stav ledu.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1939, Rv II 340/39.)
Sporem domáhá se žalobkyně náhrady škody, kterou utrpěla dne 1. ledna 1938 pádem na kluzišti, kde vjela bruslemi do rýhy v ledu. Provozovatelem kluziště byli žalovaný a žalobkyně tehdy na kluzišti bruslila několik hodin. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud má zato, že úraz žalobkyně stal se nešťastnou náhodou a že za tento nemůže býti nikdo činěn zodpovědným. Bruslení jest sport, při němž dochází k úrazu i bez cizího zavinění. Led na přirozeném kluzišti praská normálně, jak pod tíhou bruslařů, tak i pohybem vody. S tím musí každý bruslař počítati. Prasklinami ledu nestává se kluziště ještě neupotřebitelným, neboť jest možno brusliti na ledě, který zůstal prasklin ušetřen, případně musí se bruslař takovým místům vyhýbati. Když tedy žalovaný o trhlině v ledu nevěděl, ani nebyl na ni upozorněn, není povinen žalobkyni nahraditi škodu, poněvadž neporušil nějaký smluvní závazek nebo předpis. Vždyť trhlina v ledu zejména, když kluziště bylo pokryto sněhovým popraškem, jest těžko zjistitelná a když na ní nebyl žalovaný od bruslařů upozorněn, nemohl by tuto snad ani při kontrole zjistiti, když žádný z návštěvníků ho na to neupozornil, ani toto mu nehlásil. Nelze také přehlédnouti, že žalobkyně bruslila na ledě celé odpoledne, takže, kdyby prasklina byla bývala na ledě hned odpoledne, mohla nebo musila ji zjistiti. Jsou-li praskliny na přirozeném kluzišti normálním zjevem, nelze říci, jakým způsobem měl žalovaný se více starati o bezpečnost bruslících, když na trhlinu v ledě nebyl nikým upozorněn ani on, ani jeho zaměstnanec Jan O. Proto výtka odvolatelčina, že žalovaný měl jako podnikatel dozírati buď osobně nebo za použití osoby, za níž plně zodpovídá, aby kluziště bylo stále v pořádku, není odůvodněna, neboť ani tím nebylo by úrazu žalobkyně zabráněno. Úraz žalobkyně jest spíše přičítati nešťastné náhodě, že táž vjela do praskliny, upadla a při tom si zlomila ruku. Sama neuvádí, jakým způsobem mohl žalovaný od ní nebezpečí odvrátiti, když na trhlinu v ledě nebyl upozorněn. Každý sport, tedy i bruslařský, třebas by se jednalo o normální sportovní výkon, jest spojen s určitým risikem a s určitým nebezpečím, poněvadž při něm se přichází úrazu i bez cizího zavinění, je pravda, že u žalobkyně bruslařská nezpůsobilost nebyla zjištěna, avšak z úrazu není vyloučen ani dovedný bruslař neb sportovec. Nelze tedy vytýkati žalovanému, že by nebyl led udržoval v užívatelném stavu a že by byl užíval zřízence Jana O. jako osoby neschopné k opatření svých záležitostí, zejména když bylo zjištěno, že týž i během dne několikráte led kontroloval; také při místními ohledání nebyl zjištěn, povrch kluziště rozbrázděný otevřenými prasklinami, nýbrž povrch ledu byl úplně hladký, takže z toho plyne, že zřízenec žalovaného byl osobou zdatnou.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby do výše zjištěné škody.
Důvody:
Nižší soudy správně rozpoznaly, že při právním posouzení zažalovaného nároku jde o ručení ze smlouvy. Žalovaný jako podnikatel kluziště přijetím vstupného převzal zajisté vůči platícími návštěvníkům smluvní závazek poskytnouti jím příležitost k bezpečnému bruslení. Je tedy povinen dbáti toho, aby návštěvníkům odevzdal kluziště v náležitém stavu, aby totiž bylo provozu schopné a nezávadné také s hlediska tělesné bezpečností bruslařů, a aby je v takovém stavu po celou dobu bruslení udržoval. V této spojitosti nutno ihned uvésti, že žalovaný ručí za případné zavinění svých pomocných sil Jana a Klementiny O. jako za zavinění vlastní, neboť jde zřejmě o osoby, kterých používal ke splnění své smluvní povinnosti vůči návštěvníkům kluziště (§ 1313 lit. a) obč. zák.) a nepřichází zatím v úvahu § 1315 obč. zák. V otázce viny na úrazu žalobkyně nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudů, že úraz stal se nešťastnou náhodou a že za tuto nemůže nikdo býti činěn odpovědným. Je ovšem v povaze věci, že ručení podnikatele kluziště nelze rozšiřovati i na takové poruchy, které se mohou vyskytnouti také při náležité jeho pozornosti, nebo které se ani při takové pozornosti nedají včas zpozorovati, neb zneškodniti. Podnikatel kluziště neručil by za úraz, k němuž by snad došlo pro drobné poruchy ledu, s nimiž musí podle poměrů určitého případu bruslař počítati, jimž nelze dosti dobře zabrániti a jež také obyčejně nemívají vážných následků, k jakými by mohlo i v takových případech dojiti shodou nešťastných okolností. V souzeném případě podle závazných zjištění zajela žalobkyně bruslí do trhliny ledu až 1 cm široké, vzdálené asi 4 m od břehu. Takovou trhlinu dlužno však zvláště za dalších zjištěných okolností — kluziště bylo pokryto sněhovým popraškem a bruslilo se za umělého osvětlení — uznati za nebezpečnou pro bruslící, protože i zdatný bruslař může pro ni přijíti k úrazu. Neví-li bruslící o trhlině a nemůže-li se jí již s úspěchem vyhnouti neb vhodným směrem přejeti, jest nebezpečí, že brusle zajede do takové rýhy, že dojde k náhlému zastavení bruslaře a tím i pravidelně k více méně nebezpečnému pádu. Nebezpečí úrazu zvýšeno jest ovšem u bruslaře méně dovedného, kterého nelze však jen proto vylučovati z ochrany zákona, když kluziště je přístupné bruslařům všech stupňů výkonnosti. Bylo příkazem obecné opatrnosti, aby osoby, pověřené dozorem na kluzišti, takovým nebezpečnými překážkám věnovaly pozornost, aby je buď napravily, nebo není-li to ihned možno, aby nebezpečné místo nějakým vhodným způsobem označily, případně nebezpečnou část kluziště z provozu vyřadily, aby bruslař nebezpečí včas poznal. Rýhu v kluzišti, jak zjištěna byla v souzeném případě, nelze považovati na upravovaném kluzišti za normální a přirozený zjev, se kterými by návštěvníci pravidelně musili počítati. Skutečnost, že dozorčí osoby na kluzišti o rýze v ledu nevěděly, neb že jim nikým z návštěvníků rýha nebyla hlášena, nemůže žalovaného vyviniti, neboť bylo povinností jeho lidí, aby stavu kluziště věnovali náležitou a stálou pozornost, při které by se byli o rýze museli dověděti tak, jako věděli o ní podle zjištění někteří návštěvnici. Vypověděli-li ještě Jan a Klementina O., kterým kluziště bylo svěřeno, že trhliny, které se objevily v době provozu kluziště, nebyly ihned opravovány, nýbrž až večer po odchodu návštěvníků a že návštěvníci kluziště byli jen na větší praskliny upozorňováni, je patrno, že pomocníci žalovaného na kluzišti nevyvinuli takovou péči, jakou od podnikatele kluziště možno očekávati a dle § 1299 obč. zák. nutno požadovati, když trhliny ve zjištěném rozsahu nechali bez povšimnutí, a ručí tedy žalovaný podle §§ 1299, 1313 a) obč. zák. za nehodu žalobkyně. Podle závazných zjištění nižších soudů nelze však žalobkyni přičísti ani spoluzavinění na nehodě podle § 1304 obč. zák. Pro závěr takový nesvědčí ani přednes žalovaného. Tvrzení, že žalobkyně neuměla dobře brusliti, nebylo zjištěno; skutečnost, že žalobkyně bruslila na místě špatně osvětleném, nelze přičísti k tíži žalobkyně, nýbrž žalovanému, který měl péči o bezpečnost kluziště. Nevěděla-li žalobkyně o rýze v kluzišti a nebyla-li rýha ani nijak označena, nelze žalobkyni přičísti k tíži, že projížděla v místech, kudy rýha vedla. Žalobkyni nelze ovšem vytknouti ani to, že o rýze nevěděla, ač již tři hodiny na kluzišti bruslila, když není zjištěno, kdy rýha vznikla a v kterých místech žalobkyně před úrazem bruslila.

Citace:

čís. 17487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 656-658.