NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6445.

Církevní věci (Slovensko): * Okolnost, že nový církevní sbor uveden jest v ústavě církve evangelické a. v. na Slov., schválené vládou podle vyhlášky min. škol. č. 61/1923 Sb., nenahrazuje co do nároku na doplněk kongruy duchovního správce schválení min. škol. podle § 2, odst. 3. zák. čl. XIII/1909.
(Nález ze dne 1. dubna 1927 č. 6506.)
Věc: Představenstvo Liptovského seniorátu evang. a. v. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Kam. Svoboda) a ministerstvu financí o státní příspěvky pro kněžskou stanici v K.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výnosu min. fin. z 10. dubna 1925 odmítá se jako nepřípustná; pokud směřuje proti rozhodnutí min. škol. z 9. května 1925, zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 11. dubna 1923 žádalo představenstvo evangelické církve a. v. v K. se spolupodpisem seniora liptovského seniorátu o uznání K., dosavadní dcerocírkve za samostatnou matkocírkev, poukazujíc k tomu, že v obci jest již přes 100 roků vlastní kostel, že K. čítá 962 evangelických duší, že matkocírkev H. jest vzdálena 6 km a že spojení jest po špatné cestě a uvedla, že církev k-ská 7. ledna 1923 si zvolila faráře, který již úřaduje. Biskupský úřad východního distriktu církve ev. a. v. na Slov. osamostatnění církve k-ské doporučil a navrhl, aby faráři od 1. února 1923 byly poukázány příslušné státní podpory.
Nař. rozhodnutím vyřídilo min. škol. žádost tu takto: »Ve věci osamostatnění ev. a. v. sboru v K., a ustálení důchodů nové kněžské stanice, sdělilo min. fin. dne 10. dubna 1925, že mohlo by vzíti na vědomí osamostatnění nábož. fil. obce evang. a. v. v K. jen pod tou podmínkou, že církev nebude se domáhati příspěvků ze stát. prostředků k úhradě nákladů s tímto opatřením spojeného. S návrhem na zřízení samostatné kněžské stanice v K., min. fin. souhlasiti nemůže, ježto jde o nové zatížení státu. Nynější finanční situace státu nejen že nepřipouští zvětšování stát. výdajů, ale činí nutným příkazem podstatné snížení dosavadních vydání. Systemisování nového místa znamenalo by po názoru min. fin. rozmnožení veř. zaměstnanců, což by bylo v rozporu s ustanovením zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb., jež dlužno uplatňovati i v záležitostech církví, pokud se tyto domáhají stát. podpory. V důsledku těchto poznámek min. fin. nemůže min. škol. uznati zřízení nové samostatné kněžské stanice v K. za odůvodněné.«
O stížnosti uvážil nss takto: — — —
Není sporu o tom, že v K. byla dříve pouhá dcerocírkev, která se nyní přeměnila na matkocírkev. Žal. úřad nepraví, že neschvaluje tuto přeměnu a nebyl by — jak i sám v odv. spise uznává — k takovému úkonu ani povolán, když přec naopak podle § 83 ústavy církve evangelické a. v. na Slov. (schválené s určitými výhradami vládou republiky čsl. usnesením z 10. května 1922, srovnej vyhlášku min. škol. z 27. prosince 1922 č. 61 Sb. z r. 1923, resp. osvědčení min. pro Slov. z 15. května 1922 č. 6534 prez.) změna dcerocírkve v matkocírkev se stane povolením seniorálního a distriktuálního konventu. Naopak žal. min. škol. toliko praví, že neuznává zřízení nové samostatné stanice kněžské v K. za odůvodněné. Podle tohoto znění lze tedy nař. rozhodnutí min. škol. chápati jen jako výrok učiněný ve smyslu § 2 odst. 3 zák. čl. XIII : 1909 a jest nss-u tudíž zkoumati v mezích stížnosti, zda takto pojatý výrok žal. úřadu je po zákonu.
Žal. úřad dovolává se ovšem ve svém odv. spise § 2 odst. 2 zák. čl. XIV : 1898, při čemž však přehlíží, že §§ 1 a 2 zák. čl. XIV : 1898 byly podle úvodu k § 1 zák. čl. XIII : 1909 tímto zákonem změněny, že ostatně zák. čl. XIV : 1898 pojednával v § 1 a násl. jen o duchovních katolických, a že předpisy zák. článku XIV : 1898, nezrušené zák. čl. XIII : 1909, byly teprve předpisem § 1 odst. 4 rozšířeny na všechna zákonně recipovaná vyznání.
Podle § 2 odst. 1 zák. čl. XIII : 1909 mají na doplněk příjmů (ve smyslu § 1 téhož zák.) nárok jen ona místa duchovních správců atd., která byla do 1. ledna 1908 již systemisována nebo obsazena. O takovéto místo v daném případě nesporně nejde. Povolení doplňku pro samostatnou kněžskou stanici v K. lze tedy posuzovati jedině podle třetího odstavce § 2 zák. čl. XIII : 1909, podle něhož důchod míst nových se doplní jen tehdy, »uzná-li min. vyuč. (nyní škol.) zřízení nového místa za odůvodněné«.
Proti tomu, že min. škol. zřízení místa v K. za odůvodněné neuznalo, namítá stížnost jedině, že jednak právo sboru na podporu je založeno na zák. čl. XXVI : 1790/91 a na zák. čl. XX/1848, jednak že samostatná kněžská stanice v K. byla uznána již usnesením vlády z 10. května 1922, kterým schválena byla nová ústava církve evangelické a. v. na Slov., kdyžtě v § 73 se uvádí v seniorátu liptovském pod III/3 také sbor v K., takže schválení min. škol. již není třeba. Tyto námitky neshledal nss důvodnými:
Je ovšem pravda, že zák. články XXVI : 1790/91 a XX : 1848, § 3 zaručena je církvi evangelické a. v. ze státních prostředků úhrada nákladů církevních a školních. Bližší provedení tohoto práva takto v zásadě stanoveného stalo se — pokud jde zejména o státní doplňky k důchodům kněží — pozdějšími zákony a platil tu v době nař. rozhodnutí zejména zák. čl. XIII : 1909, tedy též shora uvedený předpis § 2 odst. 3 tohoto zák.
Uznání nové kněžské stanice min. škol. podle § 2 odst. 3 zák. čl. XIII : 1909 nelze však považovati za nahrazené tím, že vláda usnesením z 10. května 1922 schválila novou ústavu církve evang. a. v. na Slov. a že v takto schválené ústavě je při výpočtu organisace církve v částce III. ústavy v § 73 sub III/3 uveden též sbor v K. Neboť schválením ústavy a její částky III schválila vláda jenom v zásadě organisaci církve podle distriktů, seniorátů a sborů, jak v § 70 a násl. je uvedena, neprejudikovala však nikterak budoucímu rozhodování svému, resp. svého člena — min. škol. — ve smyslu § 2 odst. 3 zák. čl. XIII : 1909; neučinila tak tím spíše, když schválení ústavy se stalo s výslovnou výhradou (srovnej vyhlášku č. 61/1923 Sb. odst. 1 bod 1, pak osvědčení min. pro Slov. z 15. května 1922 č. 6534 pres. odst. 1 bod 1), že ustanovení § 104 věty třetí nemění nic na poměru státu k evang. církvi a. v. na Slov. ve věci státní podpory na požitky jejího duchovenstva tak, jak je určen platným právem a jmenovitě zák. čl. XIV : 1898.« Třebas tedy podle § 104 věty třetí své ústavy církev »na takéto zriadenie knažských platov si nárokuje od štátu podporu«, platí i na dále co do poskytování podpory té zák. čl. XIV : 1898 a XIII : 1909, tedy též předpis § 2 odst. 3 zák. čl. XIII : 1909.
Jelikož pak stížnost — jak již uvedeno — nenamítá, že by nař. výrok min. škol. z jiného důvodu byl nezákonný, po případě vadný, slušelo ji, pokud směřuje proti rozhodnutí min. škol., zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6445. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 634-637.